Skautský slib je kouzelný okamžik v životě každého člena Junáka a závazek na celý život. Podřizujeme se nejvyšší Pravdě a Lásce, abychom mohli být po všech stránkách dobrými lidmi. Co pro rovery a rangers znamená složení slibu teď a co pro ně tato slavnostní chvíle znamenala dříve?
Kateřina Černá – Hvězdička, 17 let
Funguje v roli oddílové rádkyně v Českých Budějovicích. Neustále čte, mučí kytaru a toulá se po lesích. Studuje gymnázium, píše básně a jí porridge zásadně studený.
Složení slibu je podle mě jedno z nejvýznamnějších mezníků skautské poutě každého z nás. Ten milník jsem překročila před šesti lety a provází mě dodnes. Myslím, že tenkrát jsem nedokázala chápat veškeré jeho souvislosti. Teprve časem se tomu pomalu učím.
Dříve to byl závazek, něco, co jsem se rozhodla dodržovat a toužila vepsat do svého života. Postupem času vnímám slib jako ukazatel cesty, průvodce dobami dobrými i zlými. Učím se přijímat vlastní pády, respektovat své „jak dovedu nejlépe“ a hledat cesty, jak mohu tento slib naplňovat nejen ve skautském životě.
Nejnáročnější částí je pro mě v těchto dobách závazek vůči nejvyšší Pravdě a Lásce. Někdy ji sotva vidím, ztrácí se v divokých vodách, ale hluboko uvnitř vím, že nejvyšší Pravda a Láska neumírá. Snažím se být vůči ní otevřená a naučit se s ní pracovat, vést dialog svého duchovního života a věřit, že se jednou budu moci ohlédnout na celou svoji skautskou pouť a říci si, že jsem obstála.
Kristýna Petrásková – Dřevo, 20 let
Pochází ze střediska 13 klíčů v Lomnici nad Lužnicí. Studuje Přírodovědeckou fakultu na Jihočeské univerzitě. Mezi její záliby patří focení, chemie a hraní na kytaru.
Slibovala jsem ve 14 letech, protože je to zvykem v našem středisku. Předtím, asi o dva roky dříve, jsem chtěla slib z jediného důvodu: abych zaplnila kroj. Ve středisku mi v tu dobu doporučili, ať počkám alespoň 12 měsíců, že bych nejdříve měla pochopit, co to vlastně je. O rok později jsem se necítila na to, že bych se k takovému slibu chtěla zavázat. Připadala jsem si, že ho nejsem hodna, a tak jsem čekala až na další rok.
Zpětně si myslím, že bylo velmi přínosné, jak jsem se vyvíjela a zkoumala slib až do té chvíle, kdy jsem byla sama připravena k tomuto závazku. Věřím, že jsou lidé, kteří toto břímě unesou už na začátku skautského věku, ale můj příběh je tento a nestydím se za něj.
S odstupem času slib beru zase z jiné stránky – jako součást života, jisté pravidlo, jak být lepším člověkem, a to díky kurzu Trignis a dalším okolnostem v mém životě. Myslím si, že vývoj skauta a slibu je neustálý a měl by být podporován i v roverském a pozdějším věku.
Martin Janoš – Ninja, 32 let
V hnutí je 19 let, z toho 10 roků jako vedoucí střediska Hraničář Jirkov. Několik let vedl oddíl R&R. Pracuje jako hasič na pražském letišti. Baví ho cyklistika, turistika a sbírání turistických známek.
Skautskou lilii jsem si přišil nad levou kapsu kroje v roce 2002 ve věku 12 let. V Junáku jsem byl sotva půl roku. Každopádně mě skautování úplně nadchlo a slib jsem si toužil složit, abych mohl hrdě nosit odznak na kroji. Před dvěma lety při příležitosti třiceti let od obnovení činnosti jsme na letním táboře uspořádali slavnostní složení skautských slibů pro činovníky. Vytvořili jsme úžasnou atmosféru a hrdě odříkali znovu ta krásná slova.
Vždy jsem se snažil co nejvíce dodržovat všechny tři body skautského slibu a celkem s klidnou duší můžu prohlásit, že se mi to daří dodnes. I když ne vždy je jednoduché zachovat se správně a podle skautských zákonů, vědomí, že na kroji nosím slibový odznak, mi připomíná, že se musím chovat tak, abych jej mohl vlastnit i nadále.
Jitka Vejtasová – Lemon, 21 let
Vede 67. oddíl Herbae v Brně. Má v plánu být nadšená sociální pedagožka. Miluje květiny a dobré jídlo. Duší je to snílek stojící pevně na zemi. Občas se věnuje parašutismu.
Když slyším pojem „skautský slib”, moje myšlenky hned míří ke chvíli, kdy jsem před sedmi lety stála u slavnostní vlajky a odříkávala tato věrně známá zavazující slova k sobě samé. Ceremoniální okamžik u ohně pro mě v té době znamenal závazek k tomu, být lepším člověkem. Pohled na slib jako takový se mi změnil letos na táboře, kde jsme společně s druhou vedoucí šátkovaly nové skautky a předávaly jim skautskou lili. V té chvíli jsem pochopila, že odříkání té formulky u vlajky a Základů junáctví není jen závazkem k sobě samé, ale i k vlasti, přírodě, přátelství a jednotě všeho okolo. Cítila jsem vděčnost za to, že mohu být svědkem něčeho tak silného a podstatného, jako je právě tento okamžik, kdy se ze světlušky stává skautka nebo z vlčete skaut.
Zachovávat slib však není jednoduché, pro mě osobně je velkou výzvou dodržovat první pilíř, a to odpovědnost k sobě. Udělat si čas na své koníčky a odpočinek bývá někdy obtížné, věřím ale, že se v tomto zlepšuji. Naopak se cítím vcelku silná v dodržování skautských zákonů a jejich aplikaci v běžném životě.
Michal Štrobl – Vločka, 27 let
Vede středisko Vavéha a 15. oddíl v Českých Budějovicích. Funguje jako správce základny Valcha. Dříve byl v České tábornické unii. Povoláním je učitel, má malou dceru Šárku a volnočasově se realizuje jako muzikant.
Tu čest nosit slibový odznak mám od roku 2009 (v hnutí jsem 15 let). Složení slibu je pro mě závazkem a osobní manifestací životního kréda. Zosobněním toho, co Zdeněk Šmíd kdysi popsal v jedné povídce. Ptají se v ní reportéři zasloužilého kajakáře, jak se chystá na zápas s řekou. Odpoví jim, že bude zápasit sám se sebou a řeka se na něj bude přitom dívat. Ve slibu vidím připomínku Markýzovy každodennosti – totiž neustálý zápas se sebou samým, ve kterém chci obstát. Ať už proti vlastnímu pohodlí, nebo neférovosti. Skaut by se u sebe samého neměl spokojit s málem.
Je-li pro mne opravdu něco těžkého při plnění slibu, pak jde o umění popasovat se s viděním skautské myšlenky u jiných a schopnost s tím naložit. Součástí „povinnosti“ skauta není zdaleka jen velké viditelné gesto, ale i běžná, pečlivě odvedená činnost. Lhostejno, jestli ve vedení Junáka, nebo u vlčat. Není lepší po sobě nechat dobře uklizenou základnu s připraveným dřevem, než stihnout tisíc her a zanechat špinavou vizitku?
