Komentář

Být vedoucím, roverem, vším?

https://open.spotify.com/embed/episode/2XeTnKhLkB3d1r9poiYecc?utm_source=generator

S příchodem patnáctých narozenin se většinou stává náš život o mnoho zajímavějším. Vyřizujeme si první občanku, nastupujeme na střední školu, pravděpodobně se do někoho zakoukáme a taky se stáváme členy roverského kmene. Ve skautu však bývá před rovery a rangers často postaveno dříve či později velké rozhodnutí. Stanu se plnohodnotným členem kmene, nebo se budu zároveň snažit vést oddíl?

A zase to Ich Dien

Zatímco dospíváme ve skautských hodnotách, provází nás různá hesla. Nejprve se učíme a poznáváme, poté se připravujeme na nové výzvy, a nakonec přichází poetické „Ich Dien – Sloužím“. Příběh služby jsme už zcela jistě slyšeli a četli mnohokrát, nemohu si však odpustit nezmínit ho v souvislosti s vedením oddílu v roverském věku. 

Sloužíme sobě, ostatním a vlasti. Někdy však více než sami sobě a vlasti máme potřebu sloužit druhým. Zřejmě je to přirozené, a možná právě proto někteří roveři dodávají k heslu Sloužím dovětek „…protože musím“. Během několika, někdy i desítek let se nám věnovali naši vedoucí. Darovali nám svůj čas, pozornost, vědomosti a přátelství. Byli naším vzorem i důvěrníkem. Nelze se divit, že jakmile dospějeme, chceme kus toho, co jsme dostali, dát zase druhým. 

Když jsem se jako skautka ptala svojí vedoucí, proč vede náš oddíl, odpověděla mi, že vůdcovství vidí jako předávání pochodně a že se jí líbí představa, že jednou budoucí vůdkyně vychová právě ona. Býváme tedy nepřímo vedeni k tomu, abychom vedli. Dokud jsme skauti, je tato čest a povinnost pouze okrajovou představou. Pak ale padne patnáct let a najednou se na nás ze všech stran hrnou nabídky o ušlechtilou činnost či prosby o pomoc. Samozřejmě jsou i jiné cesty, jak se dostat k vůdcovství. Možná jste jako rádce či rádkyně byli hlavou svojí skautské družiny a jako roveři nechcete opustit oddíl, na který máte tolik krásných vzpomínek. Nebo se chcete stát svým vlastním hrdinou a začít vést oddíl. 

Jaký má být vedoucí?

Na otázku, jaký má být ideální vedoucí, by možná stálo za to udělat anketu. Určitě by se našly přívlastky typu rozumný, přátelský, férový, empatický, schopný a další úctyhodné atributy. Dovolím si však nabídnout ještě jeden. Vedoucí by měl být ten, kdo ví, že jím chce být. Měl by vědět, proč chce vést oddíl, co od toho očekávat a jakým směrem se chce jako vedoucí ubírat. Myslím si, že klíčovou částí vůdcovství je motivace. Ta může pocházet z našeho nitra nebo z našeho okolí. Zcela jistě žádné rozhodnutí není černobílé, a tedy ani pohnutky k vedení oddílu nepřicházejí pouze z vlastního uvážení nebo z doporučení ostatních. Velmi často však v tomto rozhodování spíše sehraje roli akutní nedostatek pomocníků u dětských oddílů než nadšení a touha jednotlivce získat novou funkci ve středisku. Je to tak správně? Na to si asi musíme odpovědět každý sám a záleží, z jaké perspektivy se na situaci díváme. 

Pokud jsem dlouholetou vedoucí dětského oddílu a toužím svojí pochodeň předat dál, dokud ještě hoří, perspektiva mladých a nadšených pomocníku, kteří po mně vedení časem převezmou, pro mě bude jako balzám na duši. Na druhou stranu, jestliže jsem průvodkyně roverského kmene nebo družiny, chvíle, ve které se moji soukmenovci musí rozhodovat, jestli budou na táboře pomáhat u dětí nebo se účastnit roverského programu, pro mě bude pravděpodobně velice nepříjemná. 

Položím si otázku. Může být vedoucím někdo, kdo stále ještě hledá sebe sama a je stále ve výchovné kategorii Junáka? Příběhy mnohých mých přátel včetně toho mého dokazují, že zřejmě ano. Pokládám si tedy další otázku. Co určuje, kdy jsme připraveni přijmout nové vedoucí? Je to chvíle, ve které je vedoucích akutní nedostatek, nebo okamžik, kdy máme k dispozici vůdce, kteří se na tuto úlohu připravili a vědí, co všechno obnáší?

Proč pořád říkáme ano?

Když jsem se zúčastnila vůdcovského kurzu Rovel+, naučila jsem se jednu ze zásadních věcí pro svoje budoucí roverství a vůdcovství. Jeden z našich instruktorů nám vysvětloval zásadní superschopnost, kterou by měl mít každý vedoucí. Pod touto schopností se skrývalo tajemné slůvko „ne”. Učili jsme se následovně: pokaždé před nás byla postavena situace, ve které bylo opravdu těžké říci ne. Naším úkolem bylo zakřičet svoji odpověď co nejhlasitěji.

Pomůžeš zachránit rozpadající se oddíl? Ne. Nemáš čas stát se vedoucím nově vznikající družiny? Ne. Pomůžeš nám zorganizovat střediskovou výpravu? Ne. Středisko se rozpadá, všichni se chystají skončit se skautem, ale jen ty ho můžeš zachránit! Ne!

Říct ne bývá skutečným problémem, se kterým se potýká nejen každý vedoucí, ale i všichni roveři a rangers. Samotný rovering se v očích dospělých členů střediska nemusí zdát vždy dostatečný, ačkoli se jedná o období, ve kterém stále dospíváme a hledáme svoji skautskou cestu. Přidávat k této roli vedení oddílu nebo družiny může novým roverům a rangers nabídnout nové zážitky, ale zároveň je zatížit povinnostmi, kvůli kterým se nebudou moci aktivně věnovat roverství a zapadnou do oddílového života dříve, než si zkusí, jaké to je být součástí roverského kmene. Situace se samozřejmě liší v každém středisku. Některá mají propracovaný systém roveringu, jiná bojují se založením roverského kmene. Někdy po opuštění skautského oddílu mladým roverům zbývá jediná možnost, jak se zapojit ve středisku, a to právě vedením oddílu.

A co tedy dál?

Přála bych si, aby existoval jednotný návod, jak postupovat se začínajícími rovery a rangers tak, aby měli možnost se rozvíjet v roveringu, a zároveň, aby střediska neutrpěla nedostatkem vůdců a jiných pomocníků. Nezbývá však, než se zamyslet nad tím, jakým způsobem hledáme síly do vedení oddílů a pokud sáhneme po někom z roverského kmene, měli bychom mít na paměti, že jsou stále součástí výchovné kategorie Junáka a mají právo na roverskou oddílovou činnost. Roveři a ranger nejsou nástrojem, nýbrž samostatnou skupinou s vlastní identitou, která se stále mění a rozvíjí. 

Vycházet roverům vstříc v těchto situacích může být někdy snazší, než se zdá. Pokud by se váši roveři nebo rangers rádi zúčastnili programu s ostatními, občas stačí požádat o pomoc na akci či táboře někoho z vedení jiného oddílu nebo z organizačního týmu. 

Pro rovery, kteří se přese všechny překážky přidají do vedení oddílu, přeji vám všem mnoho zdarů a krásných vzpomínek. Vést oddíl je nezapomenutelnou zkušeností, která vás bude tvořit a rozvíjet jedinečným způsobem. Jen nezapomeňte na to, že rovering může být mnohem víc, než jen sloužit ostatním. 

Zdroj úvodní fotky – Oddíl Kyblíka

Studuji v Praze pedagogickou fakultu, ve volném čase píšu a hraju na čtyři nástroje. Kromě Kmene mě baví číst romány Jane Austen a moderní česká literatura.