Jsme čtyři, já, Sam a mí dlouholetí skautští přátelé Ivan a Radim. Zoceleni loňským týdenním výletem za italskými břehy Středozemního moře letos míříme trochu výš. A to doslova. Jedeme do hor, těch nejvyšších v Evropě. Čeká nás 600 kilometrů dlouhá trasa švýcarskými Alpami z Curychu do Montreux, která z drtivé většiny kopíruje trasu bikepackingového závodu Hope 1000, jenž vede prakticky ze severu na jih země.
Krávy na stezkách
První noc trávíme v autobuse do Curychu. Na parkovišti stavíme kola a rychle opouštíme ulice města. Za Curychem následuje první kratší stoupání. Jako by nám někdo chtěl jen lehce naznačit, co nás čeká. Oběd s výhledem na Curych a bez otálení jedeme dál. Cesta pokračuje mírumilovnou zemědělskou krajinou. Nic nenasvědčuje tomu, že nás v následujících dnech čekají dvoutisícové skalnaté vrcholky.
Druhý den nastupujeme od jezera Sempach na první horský hřeben. Pastviny jsou strmější a krávy se volně procházejí po turistických stezkách. Spíme na veřejném nocovišti s vybaveným ohništěm a kasičkou na příspěvky od přenocujících. Smyjeme slaný pot v přilehlém zlatonosném potoce a uleháme ke spánku. Ten se postupem cesty stává, jak zjišťujeme, velmi potřebnou a cennou komoditou. Večerku pravidelně udává západ slunce. Zjišťujeme, že krávy si dávají na čas a zvuk jejich zvonců, který se dokáže nést i přes celé údolí, utichá až kolem půlnoci.
Horský vzduch je po ránu studený a vlhký. Projíždíme tichými, snad ještě spícími vesničkami a ocitáme se v národním parku Entlebuch, který si ochranu UNESCO vysloužil díky svým světově významným rašeliništím. Slunce o sobě dá velmi rychle vědět a úseky nekryté lesním stínem vyžadují v poledních hodinách opalovací krém. Po pár dnech některým z nás dokonce na hřbetech rukou vyskáče svědivá vyrážka.
Sjíždíme do údolí, platíme noc v kempu a skoro ani nestihneme dostavit stany a postarší urostlý chlapík vzezření dřevorubce nás zve na občerstvení. Usadí nás na verandě svého dřevěného srubu. Mluví velmi nesrozumitelnou švýcarskou němčinou, které my, vybaveni jen základními znalostmi jazyka, nerozumíme ani slovo, a tak rychle přecházíme do angličtiny. Svěřujeme se, že nás překvapuje, jak jsou tu všichni milí a nápomocní. „When you are nice, people will be nice,“ odpovídá s úsměvem. Večer se rychle prodlužuje a my se smiřujeme s tím, že zítra budeme muset z plánované trasy nějaké kilometry slevit.
Je vlastně úplně jedno, co si člověk dá
Ospalost z dlouhého večera ráno zaháníme koupelí ve studené řece, loučíme se, dostáváme na cestu plechovku Coca Coly a vstřebávajíce dojmy z večera odjíždíme. Za kopcem na nás čeká horské městečko Sörenberg. Slunce praží do asfaltové silnice a my stavíme u obchodu na oběd. Snažíme se vozit jídlo tak maximálně na den dopředu, aby kola nebyla moc těžká, takže mezi regály s potravinami se člověk ocitá denně.
Sedíme na chodníku ve stínu a jíme. Je vlastně úplně jedno, co si člověk dá, ať už je to sladké nebo slané, hlavně aby to mělo dostatečný přísun kalorií. Je sobotní poledne a před kavárnou přes ulici pod slunečníky posedávají místní. Večer stanujeme na břehu jezera. Na jedné straně tlumeně hučí vysoký vodopád a na druhém břehu dominuje vesničce malý kostelík. Už se stmívá, kostelík se rozsvěcuje a z horizontu do údolí pomalu sjíždí zubačka.
Vstáváme ještě za tmy. Mají přijít bouřky a my chceme alespoň něco ujet. Rozprší se ale ještě dřív, než zabalíme věci, a tak ještě na chvíli uleháme do spacáků. Dopoledne potkáváme v nádražní čekárně partu starších cyklistů. Mrholí a údolí pohlcuje hustá mlha. Radíme se s nimi, zda má smysl pokračovat výš, kam nás vede naše trasa. Doporučují neriskovat. Pokračujeme tedy do Interlakenu, výletního městečka ležícího v úžině mezi dvěma jezery. Stany stavíme brzo a dáváme si volné odpoledne. Všichni jsme vyčerpaní a trochu zklamaní, že jsme museli zkrátit úsek, který sliboval výhledy na ledovce.
Ostrůvky sněhu a sýr
Další etapa nabízí převýšení doslova alpského ražení. Po pár kilometrech opouštíme břeh jezera a stoupáme proti proudu potoka vlhkým lesem, promáčeným z noční bouřky. S hranicí lesa končí i asfalt a my pokračujeme po stezce, jež je z jedné strany lemována kamennou stěnou. Jezero, od kterého jsme ráno vyjížděli, se ztrácí pod námi a vrcholky před námi se schovávají v mracích. Sedlo se zužuje a my stoupáme ostrými serpentinami po jeho pravé straně. Zjeví se před námi kamenný masiv, na jehož stinném úpatí jsou ještě malé ostrůvky sněhu.
Cesta je kamenitá a stoupání tak prudké, že posledním úsekem kola vedeme. Po pěti hodinách jsme konečně nahoře v úrovni dvou tisíc metrů nad mořem. Fouká studený vítr a my na sebe musíme navléci teplejší oblečení. Sjíždíme po strmém svahu k chalupě, jejíž průčelí zdobí velké kravské zvonce. Zjišťujeme, že si můžeme koupit kozí i kravský sýr, a tak bereme od každého kousek na večeři. Bydlí tu celá rodina, ptají se odkud jsme a kam jedeme. Po krátkém hovoru můžeme nakouknout přímo do sýrárny.
Zjišťujeme, že kemp, do kterého jsme chtěli dojet, je zavřený. A tak se ptáme místního řezbáře, zda by nevěděl, kde mohou čtyři cestovatelé na kolech složit na jednu noc hlavu. „Stačí nám jen místo na dva malé stany,“ ujišťujeme ho, že jsme skromní. Radí nám, že nedaleko je tábor s volnými teepee a dodává, že večer dorazí. Vtipkuje, myslíme si, poděkujeme a odjíždíme.
Když přijíždíme do tábora, řezbář, jenž se představuje jako Arnold, na nás už čeká u stolu s pivem, nakrájeným sýrem a klobásami. V táboře jsme skoro sami, společnost nám krom Arnolda dělá jenom jeden mladý pár. Ten nám nabídne koupel v kotli s horkou vodou, ze kterého ještě stoupá pára. Nejdříve rychle vlezeme do potoka a potom se naložíme do kotle. Užívám si slastný pocit uvolnění a dojímá mě to snoubení divoké přírody a lidské štědrosti. Po večeři se loučíme s Arnoldem, který se vrací domů a my jdeme spát.
Popel
Stavíme u malého jezera, koupeme se. Na hladině plavou kachny a ve svahu se pasou krávy. Opodál stojí hlouček lidí, na první pohled vypadají jako parta přátel na výletě. Všichni poslouchají paní, která klidně a s úsměvem na rtech hovoří k ostatním a v ruce drží jakousi stříbrnou plechovku. Domluví, plechovku otevře a začne z ní pod přilehlé borovice sypat popel. Nic takového jsme v životě neviděli. Žasnu a říkám si, že nemůže být čistšího a přirozenějšího způsobu, jak se pokojně rozloučit s někým blízkým.
Spíme v jednom malém dolíku na travnatém hřebeni. Na obě strany svah strmě padá dolů, kvůli husté mlze neznámo kam. Rozhodli jsme se nepokračovat dál, v tomto počasí by to bylo nebezpečné. Je naprosté ticho, jen kolem našich stanů se prochází menší stádo krav.
Svítá a my vylézáme ze spacáků. To, čeho jsme v následujících chvílích svědky, je přímo přírodním úkazem. Mraky se přes noc svalily po stráních o pár set metrů níž a vytvořily bílé nekonečné moře divokých vln. Nad jeho hladinu vykukují vrcholky okolních kopců. Jako bychom byli trosečníci na ostrově. Je naprosté ticho. Slunce stoupá a jeho paprsky se zrcadlí v ranní rose. Úplně zapomenu, že je mi strašná zima a že mám hlad.
Všeobecnou harmonii ale přeruší nepříjemné zdržení. Při sjezdu se na jednom kole rozbije patka přehazovačky, což nás stojí spoustu peněz a dvě hodiny čekání u cykloservisu. Do cíle nám zbývají dva dny a trasu už nechceme krátit. Nohy mě neustále upozorňují, že v sedle sedím přes týden. Naštěstí člověk vždy alespoň v hlavě, když ne v nohou najde novou rezervu energie, ze které může čerpat, dokud nepřijde další krize. Ta se nejlépe zahání povídáním nebo jídlem, ale i s ním to je horší. Čokoládovo-ořechových sušenek jsem už snědl minimálně několik desítek a každou další polykám s ještě větším odporem. Naštěstí nás místní nechají přespat na louce u chaty.
Cíl u Mercuryho
Při ranním sjezdu promrzám do morku kostí. Musíme se zahřát v nejbližší pekárně a podruhé snídáme. Cesta je technicky náročná, ale víme, že nás čekají už jen poslední stoupání. Technické sjezdy střídají traverzové úseky, kdy jen šlapu a hypnotizuji zadní pneumatiku kola přede mnou. Jsou to poslední desítky kilometrů. Navštěvujeme poslední horskou sýrárnu a kupujeme sýry rodině domů. Jako bychom ale ještě nechtěli být v cíli, spíme v přístřešku přímo nad jezerem a závěrečný dvacetikilometrový sjezd si necháváme na ráno.
Snídáme v Montreux, přímo u sochy Mercuryho, která je symbolickým cílem závodu Hope 1000. Pak už uháníme vlakem do Ženevy, kde nás čekají poslední dva dny. Prohlížíme si dominantu města, ženevskou fontánu, ostrov místního slavného rodilce Rousseaua a kancelář WOSM.
Poslední noc trávíme na podlaze letištní haly. Ráno nás letadlo vynese nad mraky a my z okýnka ještě naposledy spatříme horské vrcholky, které byly v posledních dvou týdnech našimi největšími vyzyvateli a přáteli zároveň.
Cesta v číslech
vzdálenost: 600 km
převýšení: 18 000 m
početí dní: 10
