Od pracovní síly k roveringu:

autoři: Ondřej Vodička – Miego, Tomáš Klápa – Kyblík

Roveři a rangers jsou ze své podstaty velmi rozmanitá skupina – středoškoláci, vysokoškoláci i pracující. Každá část má rozdílné zájmy a potřeby. Zatímco někteří zažívají na svých skautských střediscích velkou podporu, jiní jsou zase vnímaní pouze jako pracovní síla a vedoucí skautských oddílů. 

Julie Tymelová je velmi aktivní rangers. Vede oddíl vodních skautek v Novém Městě nad Metují, k tomu působí jako instruktorka na čekatelském kurzu Habanero a pomáhá na zdravotnickém kurzu Cukříček. „Očekávám, že se ze všech těch aktivit na jaře možná zblázním, protože tam budou vrcholit různé akce. Ať už oddílové nebo čekatelské,“ přibližuje Julča svoji vidinu nového roku. Snaží se však velkému tlaku předejít včasnou přípravou programů. 

Ptám se jí, jestli kvůli velkému zápřahu ve skautu v kombinaci se školou nepociťuje vyčerpání. „Kdybych neměla čas i sama na sebe, tak bych do těch aktivit nešla. Podle mě záleží hlavně na osobní odpovědnosti, chuti se aktivitám věnovat a jak se s tím člověk zvládne časově poprat,“ říká Julča. Vnímá ve svém okolí skauty a skautky, kteří podle ní nemají takovou míru odpovědnosti, což se projevuje na nepravidelné účasti na oddílových akcích. 

Podobnou situaci zažívá i Leontýna Maurerová – Rusalka. V jejím oddíle je už dlouhou dobu citelný personální nedostatek, tudíž je potřeba každá ruka. Před několika lety jim odešla desetičlenná skupina roverů. „Nyní u nás v oddíle máme čtyři rovery, dva z nich vedou schůzky společně se starším vedoucím. Já sama vedu dvě družiny, což mi zabere několik hodin volného času týdně, k tomu ještě samozřejmě škola a další povinnosti jako čekatelský kurz,“ popisuje Rusalka.

„Poslední dobou je toho opravdu moc. Přestávám stíhat termíny do školy. Ve skautu taky nic moc, protože vůdce oddílu je čerstvě po operaci, takže mám oddíl víceméně napovel,“ dodává Rusalka.

Mohla by problém vyřešit větší podpora střediska? „Středisková rada nám proplácí kvalifikační kurzy, další podoby podpory si však neumím představit. I kdyby středisková rada s něčím přišla, tak by o to roveři nejspíš nestáli,“ shrnuje Julča. Její pocity vůči střediskové radě jsou spíše negativní. Když jde jako vedoucí oddílu na střediskovou radu, tak jde do „jámy lvové“, protože tam jsou výrazně starší vedoucí a nálada je napjatější než na oddílových radách.

Roveři a rangers z Julčina kmene nemají se střediskem dobrou zkušenost, takže by podle ní ani na program organizovaný střediskovou radou nepřišli – svůj čas by raději strávili jiným způsobem. Roverům tedy nezbývá moc jiného, než si motivaci držet sami, což z dlouhodobého hlediska může být velkou výzvou. Šlo by dělat něco jinak?

Krůčky k podpoře

Střediska se v mnoha případech snaží roverům a rangers pomáhat, k větší podpoře ale často chybí personální pokrytí. „Je to těžké, když se u nás dost kumulují funkce, takže jsem roverská zpravodajka i zástupkyně vůdce střediska. Měla bych teda podporovat sama sebe…“ líčí svoji situaci Zuzana Illeová – Beran ze střediska v Jindřichově Hradci. 

Ucelený roverský program chybí i v kyjovském středisku. „Roverům se aspoň v rámci možností dělá program zvlášť na akcích pro děti. Například na táboře mají roveři jiný program než mladší členové. Snažíme se využívat mimostřediskových akcí, není jich ale mnoho,“ říká roverský zpravodaj Šmudla ze střediska. Podle něho je pro podporu roverů potřeba alespoň jeden člověk, který pro ně není jenom zdrojem informací, ale vytváří jim program a úzce s nimi spolupracuje. 

Nedostatečnou podporu motivujících a inspiračních kurzů vnímá i šéfka odboru personalistiky Petra Bašová – Fidla. „Mrzí mě, že dlouho nefungují kurzy jako Svatoplukovy pruty, které mají za cíl inspirovat rovery a ukázat jim, že rovering není jenom vedení oddílu. Podle mě jsou kladené příliš velké klasifikační nároky na rovery, takže jim pak nezbývá prostor účastnit se kurzů, které jsou dělané vyloženě pro ně jako věkovou skupinu,“ vysvětluje Fidla. 

Roveři nad zlato

Některé kroky vedoucí ke zlepšení situace jsou zmíněné už v první části textu. Jde například zajistit člověka, který se věnuje roverům, či finančně podporovat účast na roverských akcích. Zásadní však podle šéfky personálního odboru je, aby středisková rada vnímala rovery a rangers jako výchovnou kategorii. 

„Od členů střediskových rad slýcháváme stesky, že roverský kmen bere lidi oddílů, že roveři nechtějí převzít zodpovědnost a podobně. Když jsme však rozebírali tuto situaci s lidmi, kteří dlouhodobě s rovery pracují, tak nám vycházelo najevo, že tyto stesky přichází ze středisek, kde roveři nemají žádnou nebo jen minimální podporu. Nevnímají je jako výchovnou kategorii,“ přibližuje Fidla. 

Jakmile se začne nad rovery přemýšlet jako nad výchovnou kategorií, změní se i zacházení s nimi. Je potřeba se oprostit od představy, že z roverů musíme udělat vedoucí oddílu nebo někoho, kdo dělá pro středisko nějakou důležitou práci. 

„Roveři potřebují svůj vlastní program, aby se mohli rozvíjet. Když je budeme podporovat, tak nám energii nějakým způsobem vrátí, ať už v uvozovkách jenom malou pomocí na brigádě, nebo v budoucnu mohou přivést nové členy. To však není nejpodstatnější. Hlavním cílem skautingu je dělat svět kolem sebe lepší a to bychom měli mít pořád na paměti,“ doplňuje Fidla.

Příkladem podpory roverů ze strany oddílu může být Adam Šanovec – Rádio, oddílový vedoucí z Olomouce. „Vstřícný a otevřený přístup k roverům je u nás v oddíle dlouholetou tradicí i přesto, že většina z nich z kapacitních důvodů zastává nějakou funkci v oddíle,“ uvádí Rádio. On sám popisuje tábory pro rovery, které byly plné zážitků a osobního rozvoje. „Také během roku jsme nezaháleli, vždy proběhly alespoň dvě pořádné roverské akce a pár schůzek,“ vzpomíná Rádio. 

Během karantény kvůli covidu však roverská činnost upadla a roveři vyrostli do věku činovníků. „Snaha nicméně přetrvala a po delší pauze se roverský program dává do pohybu. Máme už naplánovaných několik roverských akcí. Já osobně už nemám kapacitu je sám organizovat, ale funguji spíše jako komunikační manažer,“ dodává Rádio s tím, že roveři jsou u nich důležití pro běh a fungování oddílu. 

Jak tedy předchází jejich přetížení? „Nováčky do dění zapojuji postupně, aby si byli jistí tím, co dělají a mohli se z toho poučit. Zároveň jim však nechávám trochu volnosti, aby mohli sbírat vlastní zkušenosti. Samozřejmě rovnoměrné rozložení úkolů nejde vždy úplně hladce. Měli jsme například kluka, který si nechtěl dát vymluvit žádný úkol, i když jich měl zjevně až příliš. Nechtěl se jich vzdát, protože si myslel, že když je neudělá on, tak zůstanou nedokončené. To se však zlepšuje, nedávno ten rover dobrovolně složil funkci, takže to byl můj malý úspěch,“ směje se Rádio. 

„Moc velká očekávání od roverů nemám. Mé požadavky jsou, aby si v oddíle našli něco, co je baví a chtějí to dělat,“ dodává vedoucí oddílu. Ne každý oddíl čí středisko ovšem na rovering tolik dbá. Když se Rádia ke konci rozhovoru ptám, co by takovým jednotkám doporučil, odpovídá: 

„Oddíly by neměly využívat rovery jako pracovní sílu. Pokud se tak děje, je něco špatně. Nebojte se ptát jich samotných, co by chtěli. Není nic horšího, než připravovat program pro někoho, kdo o něj nestojí. A vy roveři, roverská akce nemusí být nijak složitá. Zajděte si s pár lidmi z oddílu do kina, divadla nebo na punč. Nebojte se jezdit mimo oddíl na celostátní akce. Hlavní je, aby vás to bavilo a aby vám skauting stále dával smysl.“

Protože opakovaně zaznívá, že na některých střediscích chybí podpora roverů, nebo je pouze částečná, se odbor personalisty ve spolupráci s roverským odborem rozhodl vytvořit speciální program pro střediskové rady. Workshop s názvem Roveři nad zlato aneb jak podpořit rovery, abychom měli činovníky pracuje se střediskovou radou právě na tom, aby došlo k uvědomění, že primárním cílem je rovery rozvíjet. 

Zdroj fotek: archiv Kyblíkova oddílu