„Ne, prosím tě, dál už nepokračuj,“ prosí roztřeseným hlasem Adéla.
„Už je to opravdu skoro konec, přece se nebojíš, ne? Kde jsem to přestala? Jo, jasně, když se ten vyvolaný duch převtělil do toho vedoucího, nikdo to ani nepostřehl. Choval se totiž celý den jako obvykle až do chvíle, než padl soumrak. Pro nejmenší skautky a skauty byla připravena bojovka. Tu noc se několik dětí nevrátilo. Dodnes nikdo neví, kam se poděly. Tuto záhadu místních lesů se dosud nepodařilo vysvětlit,“ šeptá tajemným hlasem Daniela.
„Okamžitě spěte! Už je dávno po večerce a já od vás ze stanu pořád slyším nějakej hluk, koukejte už spát!“ přeruší ji vedoucí.
„Nechápu, proč jsi mi tu historku musela vyprávět, byla děsná,“ šeptá Adéla Dádě.
„Je to jen strašidelný příběh, nebo se snad bojíš?“ zeptá se posměšně Daniela.
„No trošku… Vlastně vůbec ne, samozřejmě. Ale když nás večer čeká ta hlídka, tak jsem si myslela…“
„Tak nemysli a spi. Podle mě jsou ty hlídky úplně pitomý a teď už dobrou,“ broukne Daniela a otočí se k podsadě, aniž by si vyslechla, co má Adéla na srdci. Ta si to zamumlá už jen sama pro sebe:
„Je dobře, že na tu hlídku půjdeme spolu.“
V jejich stanu zavládne ticho. Bojácná skautka se snaží zapomenout na Danielinu historku. ale spánek ne a ne přijít. Soustředí na dech a neustále si dokola opakuje, že ve spacáku se jí nic nemůže stát.
„Adélo, Adélo!“ uslyší náhle hlas, který ji probere z polospánku. Vůbec netuší, která bije. To bude ten duch! Teď si pro ni přišel a asi ji sežere, napadají Adélu děsivé představy.
„Máš hlídku, dělej. Pojď kruci, tobě to trvá!“ ozve se znova zvenku. Adéla polyká a hledá ztracené hlasivky. Nemůže jít na hlídku, prostě to nezvládne. Hrůza umocněná ospalostí ji pomalu obaluje. Při probuzení se však ozve i jiný problém – potřebuje čůrat. A už to dlouho nevydrží.
„Daniela říkala, že to zvládneš i místo ní, prý jí dneska nebylo dobře,“ ozve se znovu hlas a tentokrát jí do stanu posvítí baterkou. Adéla se nadechne, tohle jí spolubydlící jaksi zapomněla sdělit. Horečnatě přemýšlí, jak by se z toho mohla vyvléknout.
„Potřebuju na záchod!“ zamumlá k Pavlovi, staršímu skautovi otráveně postávajícímu před stanem. Drobounká dívka vystřelí nepředstavitelnou rychlostí ke kadibudkám. Žene ji strach, že nestihne včas doběhnout.
Až když konečně vykoná své nutkání, dojde jí, že se nachází na konci louky úplně sama obklopená lesem. Představivost se rozjede na plné obrátky. Nemá baterku a k tomu je jen kousek od lesa. Ztěžka se nadechne, chtěla by utíkat zpátky, ale nemůže. Je ochromená strachy po celém těle. Nemá nic, co by ji nakoplo a donutilo se vrátit. Pomalu se rozhlíží, snaží se mapovat každičký stín a zaslechnout jakýkoliv šum. Co když mě ten duch už zahlédl a teď mě bude sledovat? Má pocit, že za každým stromem něco číhá. Sedne si na bobek a její tváře skropí slzy. Vzlyká potichu, aby na sebe neupozornila, občas přece jenom nahlas popotáhne. Ona tady teď umře, bude z ní taky duch a nebude mít žádné kamarády.
V tom za Adélou křupla větvička a ozvalo se šustění, což v ní najednou probudilo dostatek síly, aby se mohla rozběhnout k tábořišti. Tam se dala se do hysterického křiku: „Pomoc, pomoc! Duch! Chce mě zabít!“
Doufala, že ji někdo zachrání. Místo toho jí Pavel zaplácne pusu. Ani při běhu nezaregistrovala, kdy ji dohonil. Pavlovi moc na náladě nepřidalo, že než aby mohl jít spát, musel jít hledat nějakou vystrašenou holku, která se mu ztratila při cestě na záchod. Z Adély hrůza už pomalu opadávala, když byla nablízku zase normálnímu člověku. Cítila se velice trapně. Musela před ním vypadat jako naprostý pitomec. Snažila se tedy ovládnout, aby nezačala brečet. Bude z ní mít srandu až do konce tábora, pomyslela si.
„Copak tě tak vystrašilo, snad ne veverka?“ začal se jí posmívat.
Tu se ten zvuk ozval znovu. Šustění, praskot větviček. Mohlo to být nějaké zvíře? Teď už se Pavel taky nesmál a propátrával pohledem okolí. Než se stačili pohnout, spatřili temnou siluetu utíkající od kadibudek směrem k lesu. Poplach, někdo cizí je v táboře!
