Průkopnice skautingu, které z dívek udělaly holky do nepohody

Když generál Baden-Powell při obraně afrického Mafekingu rozdělil zvědy do malých skupin a vedením každé z nich pověřil jednoho vrstevníka, překvapila ho jejich spolehlivost. Nepočítal, že vydáním knihy pro výchovu vojáků inspiruje tisíce mladíků k náplni volného času a vlna zájmu o skauting se zvedne i u dívek.

Láska na lodi Arcadian a Agnes v čele skautek

Třiadvacetiletá Olave Soamesová a její otec se 3. 1. 1912 v Southamptonu na jihu Anglie nalodili na parník Arcadian plující na Jamajku. Už v přístavu spatřila Olave národního hrdinu Roberta Baden-Powella, jak jde k lodi za veselých pozdravů skautů s nahými koleny. Okamžitě si byla jistá, že je to ten pravý. Robert měl smysl pro humor a oplýval renesančními vlastnostmi. Chtěli se zasnoubit neodkladně, ale věděli, že se to nesluší. On byl o 32 let starší, to je však neodradilo. Věděli hned, že k sobě patří, a vzali se, jakmile Robinovi, jak ho Olave oslovovala, skončila celosvětová plavba za skauty. Strach Baden-Powellových svěřenců, že je svatbou opustí, byl zbytečný. Spolu se svou ženou totiž sloužil věrně skautingu po celý život. 

Baden-Powell ještě před seznámením se s budoucí ženou vydal vojenskou příručku Aids to Scouting, inspirovanou vítěznou búrskou válkou. Kniha očarovala tisíce chlapců, kteří podle ní začali žít. Překvapený generál však chtěl, aby jejím účelem byla výchova žoldáků ve zvědy. Když uviděl velký zájem v očích mladíků, přepsal a přejmenoval příručku na Scouting for Boys a založil skautské hnutí. Není divu, že ani dívky nechtěly zůstat pozadu. Nechaly se slyšet, že chtějí dívčí skauting. Baden-Powell věděl, že by stejným programem pro obě pohlaví veřejnost pobouřil, a tak požádal svou sestru Agnes Baden-Powellovou o pomoc.

Robertova kniha Skauting pro chlapce, jak píše Olave v autobiografii Zrcadlo mého srdce, „ženám otevírala svět, kde by mohly mít stejné vyhlídky jako muži a být připraveny zvládnout jakékoli nouzové situace. Tato myšlenka dokonale souzněla se vzrůstajícími požadavky na hlasovací právo pro ženy.“ 

Jedinou činností děvčat do té doby totiž bylo čekání na vdavky. Nejednaly svobodně, neměly trénink pro život a na rozdíl od chlapců oplývaly nízkým vzděláním. Jediné veřejností přijímané vyžití slečen bylo šití, malování a hudba. „Nyní, po staletích, kdy se na ně pohlíželo jako na druhořadé občany, začínaly ženy snít o svobodě a rovnosti s muži. Kniha Skauting pro chlapce změnila v roce 1908 tento sen v realitu přinejmenším pro několik dívek,“ píše Olave ve svých pamětech.  

Brzy začaly působit první neoficiální skautky s divokými názvy. „Ověšené lahvemi na vodu a píšťalkami, s tornou přeplněnou obvazy, doufaly, že najdou nějakou zraněnou osobu, na níž by si mohly vyzkoušet nově nabyté dovednosti,“ dodává manželka zakladatele skautingu. 

Pozoruhodné je, že se Agnes a Olave moc nemusely, v Olavině autobiografii se důvod ale nedočteme. 

Když Svojsík poprvé táboří, ani skautky nezahálí

Ve Vorlovně už hoří táboráky. Skautky Popelky Biliánové také rády zpívají, avšak bez ohně a  kulis podsadových stanů. Jedno však mají společné: jsou blízko přírodě a učí se skautským dovednostem. Kdyby si Marie Popelková alias Popelka Biliánová nepřečetla v novinách statě o chlapeckém skautingu, sotva by se pokusila zavést skauting dívčí. Veškeré plány si sestavila sama z článků a příruček. 

Padesátnice Popelka však z duše odmítala, aby dívky tábořily ve stanech. Nastěhovala se proto v roce 1912 do vesnického dvorce ve vísce Chotouni u Jílového u Prahy a s deseti- až dvacetiletými děvčaty tam strávila letní měsíce v letech 1912 a 1913. Oba pokusy pojmenovala prvními letními osadami skautek.

Uvědomovala si nebezpečí, jež slečnám hrozí od mužského pohlaví, a snažila se je co nejvíce ochránit. Holky nesměly dobrovolně neuposlechnout, jinak hrozil celé družině okamžitý návrat domů. Popelka jako matka tří dětí měla o skautky mateřský strach.

V chalupě spalo všech dvanáct dívek v jedné posteli z prken vystlaných slámou, dále měla každá slečna deku, polštář a dvě prostěradla, jinak žádné zbytečnosti. Aby o sebe mohly dbát, měla každá krém na boty, všechny se musely dělit o jedno zrcadlo. Byly to zámožné dívky zvyklé na přepych, ale skvěle snášející osadní podmínky. 

V Chotouni přebývaly měsíc. Dny naplňovaly prací, zpěvem, tancem, koupáním se v rybníku, houbařením a trochou her. Brzy ale mělo přijít velké povyražení, strach z kriminálníka. Jednoho dne upláchl z pankrácké věznice trestanec a naposled byl spatřen v lese poblíž domu, kde bydlely. Dívky si z toho ale na rozdíl od své vůdkyně nic nedělaly a bezstarostně mu zazpívaly lesní koncert, aby vzbudily dojem, že je ve dvorci mnoho lidí. „Hospodářovi hlídali se střelnou zbraní, psi byli puštěni, ale trestanec — bohudíky — nepřišel, minul náš dvorec a druhého dne byl jinde chycen. A — n a š e  d í v k y  v  l e s e  h o  p o t k a l y. Neublížil jim — snad že jich bylo několik,“ píše Popelka v knize O dívčím skautingu. Na okně měl od skautek přichystaný chléb se salámem, aby je, jistě vyhladovělý, nechal na pokoji. Nikdo se však neobjevil, musel projít nic netuše o dívkách. 

Skautky se poté scházely na schůzkách, výpravách (například za pražskými pověstmi) a oddílovkách, kde poznávaly odkazy zesnulých osobností nebo jim Popelka přednášela o architektuře. Na vyšehradském hřbitově zase nadaná vedoucí vyprávěla skautkám nakřáplým a tajemným hlasem strašidelné legendy a zkazky.

Skautská průkopnice bojovala za své názory v dívčím skautingu a snažila se obhájit také vzhled holčičího kroje – podle ní neměl být stejný jako chlapecký. Za svého života se setkala i s Vlastou Koseovou a Annou Berkovcovou, které ji obdivovaly a uznávaly, ale neshodly se s Popelkou v tom, zda skautky mají bydlet ve stanech a mají mít stejné skautské košile jako hoši. Bylo to dáno dobou, v níž se narodily – zatímco padesátiletá Popelka vyrůstala v devatenáctém století, Vlasta již ve století dvacátém. A tak se Popelčiny bílé halenky a červené šátečky na hlavě neujaly a obě pohlaví zdobí krásné kroje v zemitých barvách.

O rok později, tentokrát ve Skedni na Benešovsku, již skautky nebydlely v domě s majiteli, ale měly obydlí zcela pro sebe. Do dvora chodily různé návštěvy, což se Popelce nelíbilo, a jak se můžeme dočíst v její knize O dívčím skautingu, chtěla odjet. Nakonec však přesto vytrvala, nechtěla skautky zklamat. Respekt její odvaze v průkopnickém angažování se v dívčím skautingu.

První stanový tábor Sasanek

Družina Sasanek vznikla v roce 1914 z iniciativy Vlasty Koseové, která se díky svému příteli, jenž vedl pražskou Dvojku, dostala ke skautingu – požádala svou profesorku Annu Berkovcovou o pomoc při založení dívčí družiny. V začátcích s holkami chodil a na vše dohlížel sám A. B. Svojsík, který je na výpravách učil základním skautským dovednostem, jež Anna Berkovcová doplňovala přednáškami o přírodě. Se Svojsíkem se scházely na schůzkách. Na Klamovce se během skautské přehlídky k družině přidaly další zájemkyně.  

Píše se rok 1915. Na řadě míst Evropy rachotí střely a kvůli špatnému zásobování téměř nikdo nevěří v úspěch prvních oficiálních českých skautek při jejich bdělém a průbojném plánu rozbít na břehu Vltavy svůj prvotní tábor. 

Ten staví Sasanky u osady Kobylníky, dnes ležící na břehu Slapské přehrady. Oporou dívkám a chlapcům z pražské Dvojky, kteří děvčatům pomáhali, byl skaut a univerzitní profesor František Drtina, žijící v blízkém Hněvšíně (ten jim místo doporučil). Táborníkům pomohl i zástup dalších lidí, například milá starší paní poskytující jim zázemí na půdě své chalupy v Nouzi (dnes již zatopená ves naproti Kobylníkům přes řeku), než sehnali dřevo na podsady. 

Účastnice dvoutýdenního tábora vstávaly pokaždé v jiný čas a vařily si na kamnech nekrytých stříškou, a tak za lijavců jedly syrová vejce. (V příštím roce postavily nad kamna střechu.) Pro potraviny chodily vždy jedna na Živohošť a druhá na Hněvšín. Prvního dne po příjezdu z Prahy vystoupily v Hraštici u Nového Knína z vlaku a vydaly se v průtrži mračen s těžkými batohy do Kobylníků. Vlasta jela s pošťákem, vezoucím jejich zavazadla. 

Když dorazily na místo, v táboře se tyčily čtyři putovní stany, kde se schovaly před dalším lijákem (stany postavili skauti z pražské Dvojky). Po dešti si spolu s junáky hráli a cvičili. Hry však nebyly hlavní náplní tábora, ty jsou doménou až dnes. Tehdy jich tolik neznali a soustředili se především na zajištění všech nutností k táboření. 

„Ale nový déšť zahnal nás do stanu, přesto Vlasta velká (Vlasta Štěpánová, pozn. redakce), Julka a Brácha (člen Druhého oddílu v Praze a později zakladatel kardiologického sanatoria v Poděbradech) vrátivše se od Šišků, šli do pily koupit dříví, ale žádné nedostali. Asi v 5:00 přestalo trochu pršet,“ píše se v publikaci Z kroniky Sasanek. Proto odnesli své věci k převozníkům na půdu, na níž jim majitelé dovolili přespat, neb stany už byly promočené. Kde nakonec sehnali kluci a holky dřevo na podsady? Když jim je nikdo opakovaně nechtěl prodat, všimli si krajinek u sousedů na dvoře. Ti se je nejprve zdráhali prodat, leč ve finále dali táborníkům krajinky zdarma. Domů z tábora pak účastnice pluly na vorech.

V létě podnikly Sasanky ještě další výpravy a po prázdninách se zrodila druhá družina – Vlčí máky – a mohl vzniknout první dívčí oddíl, jehož vůdkyní se stala Vlasta.

Kromě těchto významných žen v dívčím skautingu odvedla mnoho práce také spousta dalších osobností. Dílo se vydařilo a dívčí skauting, který výrazně přispěl k zrovnoprávnění žen, má své místo ve světě i u nás stejně jako chlapecký. Čest všem, kteří obětavě pracovali na šíření hnutí a podporovali je ve všech směrech.