Rozhovor

Překvapilo nás, že se tématu pika nikdo pořádně nevěnoval, říká novinářské duo Apolena Rychlíková a Pavel Šplíchal

Apolena Rychlíková a Pavel Šplíchal, žurnalistka a žurnalista ze serveru A2larm, kteří již společně pracovali na mnoha projektech. Jejich posledním počinem je kniha o piku, perníku, párnu, zkrátka pervitinu a jeho místu v české společnosti. Hovoří také o tom, jak politika ovlivňuje naši každodennost a odkdy se hlásí k politické levici.

Apolena Rychlíková – AR, Pavel Šplíchal – PŠ

Nedávno vyšla vaše kniha PIKO s podtitulem Junkies‘ lives matter, I na životech feťáků záleží. Jak vás takové téma napadlo?

PŠ: Píšeme o periferiích, kterým se občas nešťastně říká „Česko B“ nebo „druhé Česko“. V našich tématech se drogy často objevují, ale nikdy se do zpracovávaného tématu nehodí. Když člověk píše o bydlení, tak najednou nechce začít psát, že sestřenice člověka, který je v bytové krizi, je „feťačka“. Tato okolnost má třeba dopad na život člověka v nouzi, o kterém píši. Zároveň ve chvíli, kdy začnu psát o někom „na drogách“, posouvá to v očích čtenáře význam celého textu. Drogy jsou často až vyústěním nezvladatelné situace, ale každý na ně má silný názor. Drogy zůstávaly jako takové tiché téma bokem, tak jsme si řekli, že to prostě napíšeme zvlášť.

Kniha Pivo
Zdroj: a2larm.cz

V Junáku taky řešíme problematiku závislostí, ale primárně řešíme pití alkoholu. Máte příběh o tomto tématu ze skupiny lidí 1526, čtenářstva RK?

AR: S Pavlem vždycky říkáme, že my nejsme odborníci na drogy ani sociologové, takže jsme reportéři, kterým přišlo zajímavé dělat toto téma, takže není úplně jednoduché po nás chtít odpovědi na takhle položené otázky.

Ale k příběhu, který jsme věnovali mladým dospívajícím, můžu zmínit věci, které říkali terapeuti a terapeutky, kteří s nimi pracují. Dřív drogy byly pojímané hodně skupinově, identitářsky. To znamená, že byli uživatelé heroinu, uživatelé alkoholu, uživatelé pervitinu a nijak se to nemíchalo. Dnes je mnohem běžnější experimentovat s různými drogami. Často zdůrazňovali, že právě identita člověka ve vývoji, v pubertě je nahrazená identitou „feťáka“, který nemusí brát nutně jenom piko. Pak taky hodně zmiňovali různé kombinace závislostí, mluvili o závislosti ve spojení se sociálními sítěmi.

Že se člověk dostane snáz do té komunity?

AR: Ne, ale v tom smyslu, že dřív byste museli jít do herny, abyste hráli automaty, ale dneska, když si stáhnete aplikaci, můžete na perníku propařit automaty celou noc. Sice neutrácíte desetitisíce, ale stovky na tom prohráváte a je tam závislost mladých na telefonech, vůbec digitální závislost. Pak je varianta sdílení, takže lidi se poměrně snadno mohou potkat v online prostoru, kde se nestydí za to, že užívají drogy. Takže zatímco generace devadesátkových uživatelů měla k tomu vztah takový, že se s drogami hodně skrývali, snažili se působit normálně, aby to společnost neviděla, tak dnes naopak uživatelé dostávají na sítích další posílení, lidé si píšou, sdílí svoje pocity, ať už jsou sjetí nebo si dávku shání. To platí zejména o Instagramu.

Slíbili jsme si, že si piko nedáme. Vlastně nám ho ani nikdo nenabídl

V knize PIKO máte na začátku každé kapitoly umělecké úvody, citujete tam třeba básně. Jaká díla, která se věnují užívání drog, vás nejvíc zaujala?

PŠ: Já mám rád Irvina Welshe, který napsal několik knížek o heroinu.

AR: A Halucinace z třetího patra, album od Supercrooo.

PŠ: Jasně, tak v hudbě je toho nejvíc, ale potom je ještě Feťák od Williama Sewarda Burroughse. To je taky super. Já mám rád knížky o drogách.

AR: Já myslím, že v poslední době se popkulturní produkce celkem zvedá, že seriály jako je třeba Euforie patřily k nejsledovanějším na HBO a ukazují celý rozměr toho traumatu, radost i nebezpečí, co se užívání týče. Téma drog je tam barvitě zpracované.

Dali jste si piko?

AR, PŠ: Nenene.

A měli jste nabídku?

PŠ: My jsme si hned na začátku slíbili, nebo Apolena mi řekla, že jsme si slíbili, že si během psaní piko nedáme.

A ta nabídka byla běžná?

AR: Ne, my jsme nedostali vůbec žádnou nabídku.

PŠ: Spíš byli uživatelé zvědaví, než by nám někdo přímo nabízel.

AR: Ne, nikdo z těch lidí nám nenabídl perník.

Proč jste zvolili formát literárních reportáží v knize?

AR: Mně je trochu líto, že v ČR vymizel žánr literární reportáže, který je, myslím si, v historii československé žurnalistiky charakteristický, ať už se bavíme o Peroutkovi, Čapkovi nebo i o jiných.

PŠ: Hašek je taky psal…

AR: Je to žánr, který tu minimálně v období první republiky a před nástupem fašismu a protektorátu, i v 60. letech byl silně etablovaný, ať už čistě novinářsky nebo rozhlasově… 

PŠ: Ale i třeba po revoluci psali literární reportáže.

AR: Byla to forma novinářského vyjádření, která byla extrémně důležitá, ale dneska redakce nemají moc prostor. Proto se v Alarmu hodně věnujeme literárním reportážím. Když popisujeme daný fenomén, tak chceme, aby obsahoval jak literární stránku, tak i analýzu, což knižní médium umožňuje v největší míře. Můžeme pracovat s dramatickým obloukem, návazností, oddechovými pasážemi i s grafikou.

Jaká událost byla vaším vstupem do témat sociální nespravedlnosti, levičáctví?

PŠ: Pro mě to bylo v roce srazu Mezinárodního měnového fondu v Praze (rok 2000, pozn. red.), v té době jsem byl liberálně středo-pravicový člověk jako moji rodiče. Tehdy jsem si přečetl o dluzích třetího světa a neokolonialismu… Takže jsem k tomu přišel dost nudně a intelektuálně. Začal jsem nad tím přemýšlet a došlo mi, že ten mýtus devadesátých let, Havel a tržní hospodářství, že to není úplně bez chyby, že ten systém není ideální.

AR: Ale zase jsi dlouho věděl, že jsi anarchista.

PŠ: No, to jsem věděl. Ale taky i protože jsem hodně poslouchal punk.

AR: Mě hodně formovaly protesty proti zavedení školného před 11 lety, spolupodílela jsem se na jejich organizaci. Tehdy přišla deziluze pro hodně mých kamarádů – politici, které často i podporovali, jim chtějí zavést školné a oni by neměli na to chodit na vysokou. Tehdy jsem pronikla do kolektivu lidí s podobnými myšlenkami a fungovali jsme spolu. Potom jsem se hodně posunula, i protože jsem na FAMU studovala dokument a katedru vedl Karel Vachek, který byl věrný étosu 68’, považoval se za demokratického socialistu. Docvaklo mi, že souhlasím s historickou kontinuitou, která mi je blízká, a pak jsem začala psát a pracovat pro Alarm a už se to se mnou veze.

PŠ: Ten příběh je charakterický pro celou generaci lidí, kteří se angažovali v platformě Za svobodné vysoké školy a taky hodně z nich bylo prvními autory a autorkami Alarmu.

AR: Jo, tam nás je hodně, Petr Bittner, Martin Vrba,… Jsme jedna hodně výrazná generace sebevědomé mladé levice.

Apolena Rychlíková a Pavel Šplíchal
Foto: Matěj Richtr – Vypravěč

Nejsou právě myšlenky upozorňování na nespravedlnost podstatou levicové ideologie?

AR: Jde i o nějakou empatii, vnímání vztahu centra a periferie nebo oblastí s nenahlídnutými privilegii. Já si myslím, že se člověk může dívat nalevo a nedělat, co děláme my, tu práci levicových novinářů.

PŠ: Vlastně klidně i naopak, i konzervativec by mohl tyto problémy a sociální nespravedlnosti cítit stejně. 

AR: Právě u pracovního popisování nespravedlnosti si uvědomuji, že problém existuje a mám šok z toho, že nikdo ty problémy nepopisuje, tak to zbylo na nás.

PŠ: Právě tady se propojuje politické pole s tím novinářským. Když se člověk začne orientovat v tom, kde působí, tak už tam vstupuje i ta novinařina.

AR: Myslím si, že na světě je obecně důležité, dívat se na něj optikou těch slabších. Že jsem vědomě nalevo, je jenom jedna z částí, že moje identita tím není úplně tvořená. Stejně tak jsem matka, dcera, novinářka, učitelka na vysoké škole, filmařka, kamarádka – všechny ty identity se ve mně míchají, je jich spoustu, akorát mám často pocit, že ta moje ideologická stránka dominuje často v mém vnímání.

Nejsem novinářka a nikdy jí nebudu. Dnes bych si za tu větu nafackovala

Tyhle nálepky nebo označení, co bývají u vašich jmen – novináři, sociolog, režisérka, dokumentaristka, blogger. Co z nich máte nejraději, co vás vlastně nejvíc vystihuje?

PŠ: Já jsem měl dlouho nejraději blogger, protože Prigl (blog o dění v Brně prigl.cz, pozn. red.) byl pro mě takový charakteristický. Na novináře jsem si úplně nezvykl, ale zároveň jsem už hodně vyrostl z toho bloggera. Každopádně se mi líbí žurnalista, protože je to takové obecnější než novinář, to si představím někoho z Mafry, kdo dělá zprávy.

AR: Já také nemám ráda označení novinářka, ale používám ho záměrně, protože si nechci nechat prostor toho slova ukrást lidmi, kteří sami sebe chápou jako novináře, třeba lidi, kteří píšou komentáře nebo dělají byznysovou žurnalistiku. Dlouho jsem s tím označením měla problém, dokonce si vzpomínám, že když jsem vyhrála Novinářskou cenu, tak na podiu jsem řekla, že nejsem novinářka a nikdy se za ni nebudu považovat. Dnes bych si za to nejraději nafackovala, protože tím jenom nadbíhám typu kritiky, který je zbytečný. Můžu sebevědomě prohlásit, že jsem novinářka. Myslím si, že jsem i dokumentaristka, to má taky vliv na to, o čem píšu, co mě zajímá. Pravděpodobně i kdyby Pavel jako vystudovaný sociolog a absolvent genderu vystudoval něco jiného, tak se na věci zase dívá jinak, to si myslím, že je podobné i u mě.

Věříte v lepší svět? Máte nějakou naději v lepší svět?

PŠ: Dřív jsem naději měl o dost větší. Když mi bylo zhruba sedmnáct, tak jsem fakt myslel, že bude anarchistická revoluce, třeba do dvou let. Po hospodách jsem se lidí ptal, jestli by zvažovali založení anarcho-syndikalistického systému (systém, jehož cílem je zrušit mzdový systém práce díky sdružování se v odborech, pozn. red.) Nedělal jsem to stále, ale měl jsem pár takových konverzací. 

AR: Myslím si, že v době, kdy jsme zakládali Alarm, tak naše energie vymezování se byla hrozně pozitivní v nějakém ohledu. Byla snaha vlítnout do veřejného prostoru se vší silou, kterou máme. Byli jsme mladí, což s tím také souvisí.

PŠ: Já zas tak mladý už nebyl, ale měli jsme s Apolenou hrozně společných nápadů a vlastně jsme se ani neznali.

Úpadek české levice na vlastní kůži 

Kdy jste se poznali?

AR: Poznali jsme se v Brně.

PŠ: Vlastně i přes pražské levičáky. První, co jsme společně chtěli dělat, a to byl fakt dobrý nápad, byla reportáž o voličích tehdejší sociální demokracie. Mrzí mě, že jsme to neudělali. 

AR: Chtěli jsme udělat časosběrný formát.

PŠ: Říkali jsem si, že ČSSD je skvělá strana v roce 2013, před volbami. Podle preferencí měla 25 % a přes všechny výhrady nebyla hrozná. Říkali jsme si, že je super, že máme takovou stranu, která má i pestré voliče.

AR: Říkali jsme si, že je to taková jistota v Česku, že tady vždycky budou tradiční voliči ČSSD. Byla to jistota, na kterou jsme se dost spoléhali a dost se vůči ní vymezovali. Dost jsme je tehdy kritizovali, a pak jsme začali sledovat trajektorii úpadku levice, na jejímž konci já teď nemám žádný optimistický vize. Myslím, že je možný lepší svět, ale bude čím dál víc záležet na tom, jakým způsobem budeme schopni komunitně vytvářet nové typy společenství.

Pavel Šplíchal a Apolena Rychlíková
Foto: Matěj Richtr – Vypravěč

Mně překvapilo, že odpovídáte hodně politicky na otázku, jestli bude lepší svět.

PŠ: Tak na antropologické úrovni (věda o vývoji lidského druhu, pozn. red.) si myslím, že může být realita, kde existuje společnost, ve které se k sobě lidé chovají vzájemně lépe než dnes. Lidé nejsou přirozeně ani dobří, ani zlí. Podobné je se ptát, jestli jsou lidé přirozeně tlustí, nebo hubení. Záleží na prostředí, když budeš žít ve světě, kde není jídlo, tak budeš přirozeně hubený a když budeš žít ve společnosti, kde můžeš jíst jenom nezdravé jídlo, tak budeš tlustý. Samozřejmě je to složitější, ale věřím, že lidi nejsou přirozeně tak, ani tak. Na takové úrovni věřím v lepší svět, ale politika se do našich životů promítá hodně.

AR: Politika utváří naši každodennost mnohem víc, než jsme si schopni a ochotni přiznat, za konkrétními změnami jsou vždycky konkrétní rozhodnutí konkrétních politiků a političek. Tohle se u nás málo připomíná. A možná jsme „pošahaní“, že nad tím přemýšlíme takto, ale otázka budoucnosti souvisí s klimatickou krizí, fragmentarizací společnosti, narůstajícím počtem nerovností, ztrátou pocitu bezpečí a důstojnosti – to jsou věci, které politika ovlivňuje a dopady potom ovlivňují i naše těla, z toho se nedá vlastně vystoupit. 

PŠ: Jednu dobu jsem rád používal, že lidé se z chudoby propadávají do opravdové bídy, ale do takového typu bídy, který se dařilo zmenšovat, například negramotnost. Jsou fenomény, které jde shrnout slovem bída, a tu už modernita dokázala na našem území vytlačit, dokázali jsme se zbavit některých věcí, které se teď na některá území vrací. Nevrací se masově, ale vrací se ve velkém, regionálně a strukturálně. 

Kým jste ve volném čase?

AR: Já teď přemýšlím, že nemám žádný volný čas, takže asi tím samým, co jsem stále. 

PŠ: Já jsem taky stejný, možná až moc. Jinou identitu mám, když se svými kamarády z gymplu a základky hrajeme dračák. Oni jsou z Brna a nejsou levičáci, tak tam asi trošku přijímám jinou polohu.

Jaký máte vztah k Brnu?

AR: Hezkej.

PŠ: Já nevím, jako jo, máme to rádi asi. 

Máte rádi pizzu hawaii?

AR: Ne.

PŠ: Já jsem politicky na straně pizzy hawaii.

Apolena Rychlíková je novinářka a dokumentaristka. Mezi její počiny patří například dokumenty Novinářky, Hranice práce, podcasty Kvóty a Bulvár

Pavel Šplíchal je sociolog a novinář. Podílel se na filmu Všechno bude fajn, vede blog Prigl.cz, z jehož příspěvků vydal knihu Úvod do současné trapnosti

Společně píší pro deník A2larm, přispěli do knihy Stát v rozkladu a napsali knihu PIKO: Junkies´ lives matter, která je psaná Pervitinem a ukazuje jeho místo v české společnosti.

Zpětný chytač trendů.

V Brně se věnuji na univerzitě médiím.

Roverské sloužím plním v Skautském institutu v Brně a Olomouci a Roverském kmeni.

Stále ještě zástupce vedoucího skautů v Lanškrouně.

Na sítích jako variace na @im.vyp