Skauti se ohlíží za nečekaným živlem

O jižní Moravě většinou slýcháme v souvislosti s vínem, bohatým folklorem a turistickými lákadly. Stejně tak by tomu nejspíš bylo i letos v létě, kdyby na konci června nezasáhlo oblast Břeclavska a Hodonínska nebývale silné tornádo. Živelní katastrofa ovlivnila i řadu skautek a skautů – těch, co v postižených oblastech bydlí, ale i těch, kteří se zapojili do dobrovolnické pomoci. 

Jsem v pohodě, nemám čas, opravujeme střechu 

autor: Jakub Mrákava – Kouba

Dvacátý čtvrtý červen. Obyčejný čtvrteční den v Hruškách na Břeclavsku, který jsem trávil doma tvorbou nového chodníku na zahradě. Kolem šesté hodiny večer jsem všechno uklidil a připravil na příchod bouřky. Kolem sedmé večer jsem pozoroval blesky a koukal na radar, který ukazoval, že nás hlavní část bouřky mine. Začaly padat nejprve malé kroupy, které postupem času narostly do velikosti tenisáku. Rozfoukal se silný vítr. Tak silný, že jsem musel držet posuvnou příčku z plexiskla, chránící pergolu před deštěm, aby neodletěla.

Přes plexisklo jsem viděl naši trampolínu, jak hnaná větrem ve velké rychlosti narazila do sousedovy stěny, kde naštěstí zůstala a neodletěla dál. Takhle silný vítr foukal několik minut. Pak všechno ustalo. Přestalo pršet i foukat. Začal jsem kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Ve střeše bylo několik děr po kroupách, nádrže na vodu rozlétlé po zahradě, nešel proud. Všudypřítomné šero ozařovaly jen majáky hasičů a sanitek, jedoucích po hlavní silnici. Až tehdy jsem si pomalu začal uvědomovat vážnost situace.

Šel jsem odklidit trampolínu, když v tom mamce zavolala má nevlastní sestra se slovy: „Nemáme půlku střechy.“ Neváhal jsem, sedl na kolo a jel na pomoc. Naše ulice vypadala kromě pár odlétaných tašek v pořádku, o ulici vedle už byly stromy popadané přes cestu. Minul jsem několik sanitek, až jsem se dostal k sestřině domu, v jehož střeše byly tři obrovské díry.

Vyběhl jsem na půdu, kde už byl sestřin přítel Lukáš a jeho otec. Začal jsem podávat nerozbité tašky, které se válely po celé půdě. V jednu chvíli jsem se podíval po okolních domech. Většině chyběly střechy. Ulice, kde stávaly stodoly, neexistovala. Všechny stodoly byly srovnány se zemí, škola i školka zůstaly bez střech. Železniční trať byla bez elektrických sloupů. Ulicemi pomalu popojížděla sanitka, všude na silnicích, ale i na střechách byla spousta lidí, kteří kontrolovali škody na majetku a stejně jako my se snažili zacelit díry ve střeše před dalším deštěm. Nad hlavami nám kroužil vrtulník. Později jsem se dozvěděl, že byl z Rakouska.

„Plachtu! Nemáte doma plachtu? Ať to zakryjeme!“ vytrhl mě z pozorování Lukáš. Doma jsme nějakou měli, a tak jsem vyrazil zpět k nám. Tentokrát autem s nevlastní ségrou, která se zrovna vrátila od tety, kde nechala své roční holky. Projížděli jsme druhou stranou obce, kde nebyly popadané stromy. Zato tam byl výhled na kostel. Na kostel, který neměl věž. Už to byl silný pohled. Nabrali jsme plachty a vraceli se zpátky.

V ten moment mi začaly chodit zprávy od kamarádů typu: „Jsi v pořádku?“, „Jste všichni okay?“, „Co se to tam u vás děje?“. Na zprávy jsem však neměl čas odpovídat. tak jsem do stories na Instagram vyťukal jednoduchou zprávu: „Pro všechny: Jsem v pohodě, nemám čas, opravujeme střechu.“

Další problém nastal s příchodem tmy. Nikoho z nás nenapadlo vzít baterku, tak jsme svítili mobily, světly z kola a vším, co vydávalo alespoň trochu světla. Lukášovi chtěli přijet na pomoc kamarádi ze sousední nepoškozené vesnice, jenomže policie uzavřela všechny cesty kvůli popadaným drátům elektrického vedení. Jim se to však podařilo objet přes různé polní cesty, takže nás nakonec bylo na zacelení děr plachtami asi šest. Hotovo bylo až v jednu hodinu v noci. Rozloučili jsme se se slovy, že počkáme na ráno, až bude světlo.

Šel jsem spát o půl druhé a vstával v pět. Vyměnil jsem rozbité tašky u nás doma a opět se vydal pomoct k nevlastní sestře. Tam už se usilovně pracovalo. Švagrovi přijeli na pomoc kolegové z práce. Sám šéf je poslal na pomoc s tím, že jim firma proplatí celý den pomoci v zasažené oblasti. Rozebírala se část střechy, pod kterou byly jen chlévy, a krytina se přesouvala na obydlenou část domu. I tak tam zateklo. Sehnali jsme i centrálu a začali s intenzivním vysoušení domu, spojeného s vyklízením promočeného nábytku a koberců. Když jsme venku před domem letmo kontrolovali opravenou střechu, zastavily u nás dvě červené dodávky s nápisy „Hasiči Brno – venkov“. Ihned nám začali nabízet různé věci: od vody, pracovních rukavic, sava, nářadí až po powerbanky. Skoro nám to nacpali do rukou. S díky jsem odmítl, protože by mi to bylo hloupé, když jsem z nezasažené části vesnice, ale vzal jsem si alespoň pracovní rukavice, protože ty mé už byly děravé.

K večeru jsme se s vozíkem přesunuli ke známému. Jako hasič nebyl doma, pomáhal společně s vojáky plachtovat školu. Na jeho domě chybělo několik tašek, největší škoda byla na zahradě. Stodola, kde měl uskladněné nářadí, byla elegantně položená na zemi, jako když do ní ze strany někdo zatlačí. Nářadí na rekonstrukci domu na odpis. Alespoň ze stodoly zůstaly křidlice (nářeční výraz pro střešní tašky, pozn. red.), které jsme převezli na poškozený dům nevlastní ségry. Přišlo mi, že jsme toho moc neudělali. I tak jsem byl neuvěřitelně unavený a slunce už zapadalo. Potmě nemá smysl nic dělat.

V sobotu jsme vyrazili opět brzo ráno, tentokrát ke známému hasiči na dům. Střecha byla zakrytá, ale bylo potřeba vytahat ze sutin alespoň nějaké použitelné nářadí a trochu uklidit. Jenom tenhle úklid zabral celé dopoledne. Celou dobu po hlavní cestě projížděla téměř souvislá řada nákladních aut se sutí. Vozili ji na pole, kde pomalu vznikala obrovská skládka. Na oběd jsme se vydali domů, cestou nás minuli záchranáři ze Slovenska. Nakonec jsme obědvali v hasičské zbrojnici v Hruškách, kam nás samotní hasiči pozvali na pivo a řízek.

Přitom jsem začal vnímat tu obrovskou solidaritu. K hasičárně nejdřív přišli dva Vietnamci, kteří se lámanou češtinou zeptali, kam mají složit kamion věcí, se kterým právě přijeli. Za pár minut k hasičárně couvala dodávka až po okraj plná balené vody. Při vykládání jsem přiložil ruku k dílu. Vrátili jsme se k poškozenému domu, dodělali pár nezbytných věcí. Když bylo vše v rámci možností hotové, rozhodli jsme se podívat do nejzasaženější části obce, protože oba domy, kde jsem pomáhal, byly v její okrajové části.

Už pohled na pobořený kostel byl srdcervoucí. O kus dál poničená škola, ve které jsem strávil pět let. Už jsem nedokázal mluvit. Nešlo to. Všude byl čirý ruch, jak se vše odklízelo. Šli jsme dál. Škody na domech s každým metrem narůstaly. Z ulice, kudy jsem ještě ve čtvrtek procházel od vlaku, byla jen hromada sutin, bagrů a nákladních aut. Dostali jsme se dolů ke školce, kam chodila má mladší sestra. Patro, ve kterém měla třídu, téměř neexistovalo. Propadla se tam střecha a pobořila stěny. Potom jsem měl už slzy v očích. I tak jsem pokračoval dál. Domy bez střech, oken, některé bez zdí, s auty zabořenými do stěn.

Nechápal jsem, co se tu stalo. Nechápal jsem, kde to jsem. Tohle není dům mého spolužáka. Vždyť tohle nejsou Hrušky. Tohle jsou jen ruiny. „Katastrofa.“ Jediné, co jsem ze sebe vysoukal. Musel jsem jít pryč, bylo toho na mě moc. Za nějakou dobu, když jsem se vydýchal a oklepal ze šoku, jsem popadl plachtu a šel za dalším známým. I tentokrát jsme mu já a několik dalších lidí pomáhali zaplachtovávat střechu. Práce na několik hodin, abychom se za tři dny dozvěděli, že dům je statikem určen k demolici. Stejně jako dalších 50 domů. To je z 650 popisných čísel poměrně velká část na to, aby změnila ráz malebné vinařské obce na jižní Moravě.

Deník hodonínského dobrovolníka 

autor: Sebastian Komínek – Lancelot

Den D – Nečekaná bouřka

Čtvrteční odpoledne jsem strávil doma v Hodoníně, kde jsem spolu s vedoucími z našeho oddílu, Špuntíkem, Dobrovolníkem a Hippie, připravoval pomalu se blížící příměstské tábory. Po několika hodinách usilovné práce na programu jsme chtěli odjet do Lužic opéct si špekáčky u Dobrovolníka na zahradě. Naše plány však překazila přicházející bouřka. Sledovali jsme ji z okna, když v tom se z dálky začalo přibližovat tornádo. Zůstali jsme bez dechu a sledovali jeho cestu krajinou. Kladli jsme si hromadu otázek: „Dotýká se země?“, „Může někomu ublížit?“, „Kam bude putovat?“, „Přijde k nám?“. Znenadání zazvonil Dobrovolníkovi telefon a jediné, co jsme byli schopni vstřebat, byla slova: „Nemáme barák, nemáme nic.“

Den 1. – Slzy na krajíčku

Ráno v 9.00 jsme se sešli s oddílovou radou a vyrazili směr Lužice k Dobrovolníkovu domu. Už po cestě z Hodonína na nás začala doléhat vážnost celé situace, když jsme projížděli kolem zničených domů, spadených a polámaných stromů. Nefungovaly autobusy ani vlaky, doprava kolabovala pod náporem aut a uzavírek. K domu Dobrovolníka jsme se auty nedostali – celá silnice se proměnila v hromadu sutin, nepořádku a ležících stromů. Po několika minutách prodírání se terénem jsme spočinuli před budovou, ze které se v několika minutách stala ruina beze střechy, bez oken, s poničenou omítkou a otevřenou stěnou. 

Nemohli jsme uvěřit svým očím. Nebyl jsem jediný, kdo měl slzy na krajíčku. Nebyl však čas na emocionální pozastavení, a tak jsme ihned nasadili rukavice a začali odklízet sutiny. Sbírali jsme střešní tašky a cihly, řezali jsme smrk, pod kterým se nacházel celý šatník – vytahovali jsme jeden kus oblečení po druhém a třídili je na použitelné (samozřejmě po vyprání) a nepoužitelné. Celý den jsme strávili úklidem a k večeru zavezli napytlované oblečení k nám na klubovnu do Mutěnic, protože ho nebylo kde uskladnit. Odklízeli jsme celý dvůr a vytahovali auto z trosek dřevěné konstrukce kůlny. Kolem sedmé nebo osmé jsme celí znavení odjeli domů, kde jsme po osvěžující sprše upadli do říše snů.

Den 2. – Na úklid do Mikulčic

Naše cesta ten den nesměřovala do Lužic, protože Dobrovolníkův dům čekal na vyjádření statika, ale do Mikulčic, kde jsme měli zaplachtovat střechu rodiny vedoucího střediska. Po nákupu čtyř kil hřebíků a několika kladiv jsme nastartovali motory našich aut a opět se s celou oddílovou radou vydali do postižené oblasti. V Lužicích nás však policie nepustila dál směrem na Mikulčice, a tak jsme museli odstavit auta a pokračovat pěšky. Po příchodu k určenému domu jsme však zjistili, že už skupina pokrývačů dobrovolníků na střeše pracuje, tak nám nezbývalo nic jiného než jít o dům dál. 

Připojili jsme se do úklidu zahrady jednoho z obyvatel Mikulčic, jehož dům byl označen křížkem – tedy musel být srovnán se zemí. Na zahradě stál traktor obsypaný trámy, cihlami a dalším nepořádkem. Aby mohli hasiči přijet traktor odtáhnout, musela se zahrada uklidit a vytvořit příjezdová cesta. Strávili jsme tedy celý den úklidem sutin ze zahrady. Při odjezdu jsme stihli ještě udělat dobrý skutek a jeden z nás si vzal od postižené rodiny domů želvu, protože nevěděli, kam ji dát a kdo by se o ni v této těžké chvíli staral.

Den 3. – Z terénu k počítačům

Třetí den mé kroky, stejně jako zbytku oddílové rady, směřovaly do Domu kultury Hodonín, abychom si na chvíli oddychli od práce v terénu. Zprvu jsme koukali pod ruce skautskému mediálnímu týmu, tedy těm, kteří měli na starosti komunikaci s veřejností, a pak nás začali zaučovat, jelikož museli večer odjet domů. A tak se celá oddílová rada stala facebookovými guru. Odpovídali jsme lidem na zprávy a komentáře, spolupracovali s člověkem, který měl na starosti příjem nabídek a poptávek. Mým úkolem bylo nejenom odpovídat lidem, ale také organizovat dobrovolníky u počítačů – tedy ty, kteří se starali o Facebook. 

V jedenáct večer jsme pak měli schůzku s Luckou Lněníčkovou – Koudelí, která byla hlavní master komunikace, aby nám pověděla plán na další den. Na schůzi jsme se dozvěděli, že celé pondělí je v naší režii – musíme se rozdělit tak, abychom pokryli důležité role krizového týmu. Ze mě se stal něco jako vedoucí dne (i když přiznávám, že jsem tuto roli úplně nezvládl, přestože jsem se snažil) a z ostatních se staly spojky mezi štábem a skladem, spravovaným členy Českého červeného kříže, třídiči poptávek a objednávek, správci tabulek i facebookové komunikace.

Den 4. – Koordinátorem na 200 procent

Pondělí bylo opravdu náročné. Snažil jsem se nejenom řídit ostatní, ale také být platný všude, kde se dalo. Chvíli jsem pomáhal s koordinací dobrovolníků, tedy posílat příchozí dobrovolníky do postižených oblastí. Následně jsem pomohl několika lidem vyřídit jejich poptávky, když si přišli do skladu pro potřebný materiál, a nachomýtl jsem se u několika vykládek materiálu. Také jsem pomáhal v call centru, jehož náplní bylo zvedat telefony a vyřizovat poptávky a nabídky. Cítil jsem, že musím pomoct všude a za každých okolností, a přesně to byla „zkáza“ mé funkce – nedokázal jsem dělat vše a ještě k tomu řídit tým lidí. Tohle jsem si uvědomil až zpětně a jsem za to uvědomění neskutečně rád. Byla to obrovská zkušenost, která mě posunula dál.

Den 5., 6. a 7. – Zpátky u monitoru

V úterý přijel Michal Holobrádek – Majkl a převzal roli vedoucího dne alias hlavního koordinátora, což pro mě bylo po velmi náročnému dni vysvobození. Pátý den jsem tedy strávil velmi příjemně, a to v call centru a mediálním týmu. Dá se říct, že jsem hlavně seděl a komunikoval s lidmi, což bylo náročné spíš psychicky než po fyzické stránce. Byl jsem po několika hodinách dost unavený, ale věděl jsem, že dělám dobrou věc, která mě naplňuje, takže jsem zůstal pracovat dál. Pátý den jsme také večer měli schůzku s lidmi z ústředí Junáka ohledně situace našeho skautského městečka v Hodoníně, které bylo tornádem zničené. 

Na této schůzce jsme probírali možnosti financování a obnovy nejenom městečka, ale také klubovny v Mikulčicích a okresních skladů. Šestý den jsem začal zaučovat dva nové skauty – dobrovolníky na pozice mediálních zpravodajů, jak bych mohl „po skautsku“ nazvat funkci komunikačního týmu, a dvě skautky do call centra. Sedmý den jsem naposled usedl k počítači. Dorazily nové notebooky pro dobrovolníky, do té doby jsme pracovali na vlastních zařízeních. U nich jsem si užíval poslední, přesto náročný, den v této funkci. 

Chtěl bych poděkovat všem, kteří se zapojili – těm, kteří přijeli pomoct jednorázově i těm, kteří v krizovém centru strávili dny i týdny. Odvedli jste skvělou práci a můžete na sebe být hrdí. Jsem pyšný na to, jak jsme všichni dostáli skautskému slibu, neboť jsme „duší i tělem byli připraveni pomáhat vlasti i bližním.“