Vážený pane docente, nebo nazdar bratře?
Skautky a skauti se mezi sebou oslovují bratři a sestry. A proto i ve skautském prostředí jsou si – alespoň na papíře – všichni rovni a tykají si. No jo, jenže pak je tu i výchova mimo skaut a ta říká, že starším a vážnějším se má vykat. A ve mně se tyto dvě zásady vždy perou.
Onehdy jsem dostal e-mail na jednoho bratra docenta. Ale jak ho oslovit – vážený pane docente, nebo nazdar bratře? Přece jen skauting má být něco nad naším občanským životem a neměli bychom se za to stydět, na druhou stranu je to vážený starší pán s vysokým akademickým titulem, který ho stál spoustu úsilí. Určitě je na něj hrdý a já nechci vypadat jako nevychovanec. Co nakonec zvítězí? Občanská, nebo skautská výchova? Většinou vyhraje občanská, protože do interakce vstupuji spíše z občanského statusu. Jiná situace je, když je to událost skautská, kde se seznámíme a tykáme si, ale pak se potkáme mimo skaut v situaci, kde se hraje „na tituly”.
Mám problém tykat starším lidem, se kterými se znám celý život a najednou jsem na akci, kde je skupinka oldskautů, kteří si povídají a které nikdy jsem je neviděl. Musím jít za nimi a něco jim říct. Pozdravím „nazdar” a ujede mi vykání, načež jeden z nich zvedne hůl a dělá, že mě s ní chce uhodit, protože jsme bratři a máme si tykat.
Mé vykání ale není popíráním bratrského principu skautingu, ale vyjádření úcty, respektu. A taky toho že mi to zkrátka nejde „přes kušnu”.
Matěj Richtr – Vypravěč
