Ve vedoucích pozicích státních firem je v současné době zhruba jen 5% žen. Jako organizace si v tomto případě stojíme velmi dobře, polovina členů náčelnictva jsou ženy a ve výkonné radě Junáka máme ženy zastoupené téměř čtyřiceti procenty. Zda se během své skautské cesty setkaly s disrespektem kvůli svému pohlaví a jak na tuto problematiku nahlíží, nám prozradily oslovené respondentky.
Vendula Bušková – Véňa, náčelní Junáka
- Setkala jsi se v naší organizaci s disrespektem kvůli tomu, že jsi dívka?
Chvíli jsem nad tou otázkou přemýšlela a myslím, že nesetkala. Nesetkala jsem se přímo s nějakou nepříjemnou situací, s diskriminací. Ale opakovaně na téma postavení žen v naší organizaci narážím například při oslovování kandidátek do ústředních orgánů. Do Náčelnictva jsou voleny ve stejném poměru ženy i muži a setkávám se stále s nutností/potřebou to obhajovat. Téma rovnosti (a to nejen genderové) je pro mě především o pestrosti – názorové, věkové, zkušenostní.
- Co bys poradila dívkám, v případě, že se s disrespektem v rámci naší organizace setkají?
Myslím, že je to dnes již společensky spíš nepřijatelné chování. Určitě bych se nebála jakkoliv se ozvat a spolehnout se na podporu okolí.
- Máš nějaký vzkaz pro čtenáře a čtenářky Roverského kmene?
Chtěla bych k tématu poznamenat ještě malou historickou vsuvku. V devadesátých letech byl Junák rozdělen na tři kmeny – dívčí, chlapecký a kmen dospělých. Ve výchovných otázkách pracovaly kmeny v zásadě odděleně. Takže třeba čekatelské nebo vůdcovské zkoušky jsem nemohla dělat spolu s klukama ze střediska (na středisku jsme měli jeden dívčí a tři chlapecké oddíly), ale musela jsem je absolvovat odděleně u komise dívčího kmene. Kvalita akcí byla také dost různá, například pro holky v Praze nebyl moc velký výběr. Jsem ráda, že dneska už jsou běžné koedukované i oddělené akce a každý si může vybrat podle svých preferencí.
Ladislava Marešová – Želva, místonáčelní kmene dospělých
- Setkala jsi se v naší organizaci s disrespektem kvůli tomu, že jsi dívka?
Do Junáka jsem vstoupila jako dospělý nováček a nikdy jsem v něm tedy nebyla jako dívka, ale rovnou jako žena a matka. Dělala jsem zástupce a později vedoucí jediného dívčího oddílu v chlapeckém středisku a bratři mě od začátku respektovali, vítali mezi sebou a naopak mi dodávali sebevědomí. Od střediska přes okresní a krajskou radu a nyní náčelnictvo kmene dospělých jsem se nesetkala s genderovou nerovností. Pokud někde nejsou vztahy nejlepší, nesouvisí to s pohlavím, ale s osobností.
- Co bys poradila dívkám, které se s disrespektem v rámci naší organizace setkají?
Hlavně se nevzdávat sebeúcty. A promluvit o tom s někým, komu důvěřují.
- Máš nějaký vzkaz pro čtenáře a čtenářky Roverského kmene?
(A vzkaz čtenářům a čtenářkám Roverského kmene:) Je báječné užít si dětství ve skautském oddíle, ještě lepší je zralé dlouhodobé přátelství mezi rovery a rangers a tím pořád ještě možnost skautování nekončí. Ve Kmeni dospělých nejsou jen dědci a báby. A ti, co tam jsou, jsou většinou moc fajn. Vždyť je skauting zasáhl natolik, že se ho nevzdali ani v dospělosti a stáří.
Kristýna Pechová – Týna,šéfredaktorka Roverského kmene
- Setkala jsi se v naší organizaci s disrespektem kvůli tomu, že jsi dívka?
Myslím, že jsem se v Junáku nesetkala vyloženě s disrespektem, ale spíš s podceňováním. Hlavně u úkolů, které jsou vnímané jako tradičně klučičí. Šlo hlavně o takové to pošťuchování, že jako holka dělám věci, které “se nehodí” k tradičně ženské roli – třeba sama stavím stan. Vzhledem k tomu, že se mi to ale neděje často, snažím se si těchto situací nevšímat, moc to neřešit a jít dál.
V českém skautském prostředí nějakou zásadní nerovnost mezi pohlavím nevnímám. Myslím, že máme příležitosti i program vyvážený a pro všechny stejný.
Spíš to trochu vidím ve světovém skautingu, protože tradiční uspořádání WOSM a WAGGGS je jiné než u nás. V zahraničí skautky dělají většinou programově něco jiného než skauti – viz. tradiční obraz americké skautky, která prodává sušenky. Komunikuji se skauty v zahraničí a mám pocit, že obraz v médiích docela odpovídá. Přijde mi, že rozdíl mezi boy-scouts a dívčím skautingem je poměrně velký. Myslím si, že celkově by bylo lepší, kdyby dělali skauti i skautky více totožných aktivit.
- Co bys poradila dívkám, v případě, že se s disrespektem v rámci naší organizace setkají?
Takovým dívkám bych poradila obrátit se na osobu, které důvěřují. V ideálním případě to bude skautský vedoucí, protože naše prostředí je specifické a jako skauti máme lepší možnost dané situaci porozumět a lépe pomoci s řešením. Ale nemyslím si, že je nutné, aby byl ze stejného střediska, pokud má slečna silnější vztah založený na důvěře s člověkem z jiného střediska, ať jde o jinou skautku či skauta.
Myslím si, že v takové situaci by mohl ve středisku pomoci i výchovný zpravodaj, pokud ho středisko má.
Samozřejmě pokud se dotyčná nebojí ozvat ve chvíli, kdy situace probíhá, je na místě říct to rovnou. Situace se tak dá napřímo řešit a může to pomoci druhému si v danou chvíli uvědomit, že něco není v pořádku.
- Máš nějaký vzkaz pro čtenáře a čtenářky Roverského kmene?
Ráda bych vzkázala, že je důležité, aby se slečny nebály vést a zastupovat role, které jsou nahlíženy tradičně jako chlapecké. Aby se nebály jít kopat v dešti jámy se zbytkem vedoucích, jen proto, že jsou dívky.
A pokud by se disrespektem potkaly mimo skauting, věřím, že skauti jsou dost otevřená komunita plná porozumění, které se mohou svěřit.
Eva Staněk – Evička – bývalá náčelní Junáka
- Setkala jsi se v naší organizaci s disrespektem kvůli tomu, že jsi dívka?
Osobně ne. Ale velmi mě zasáhla e-mailová zpráva jedné dospělé mladé skautky, která mi sdílela svou bolestnou zkušenost s předáváním oddílu. Věnovala se jako čekatelka několik let vedení družiny vlčat, připravovala se na přebrání vedení oddílu, ale po složení vůdcovské zkoušky nebyla do vůdcovské pozice vybrána, resp. byla odmítnuta. Důvodem bylo, že přece jako žena, nemůže být vedoucí chlapeckého, respektive smíšeného oddílu.
Situaci znám jednostranně pouze z pohledu této sestry, pokud však jediným důvodem byl fakt, že není muž a navíc jí byl sdělen až v pomyslné cílové rovince, vnímám to jako nezvládnutou komunikaci, mylné představy o výchově a vůdcovství a jako podnět pro vzdělávací akce k tématu koedukace.
- Co bys poradila dívkám, v případě, že se s disrespektem v rámci naší organizace setkají?
Nenechat se odbýt, neuzavírat se, nenechat se napasovat do představy, že se jedná o normu.
- Máš nějaký vzkaz pro čtenáře a čtenářky Roverského kmene?
Buďte si vědomé svých schopností a možností, jednejte laskavě a jistě zároveň. Nenechte se zmást představami jiných o tom, co je norma. A hlavně mějte dobrou a veselou mysl.
Klára Ondříčková – Káďa – volená členka náčelnictva
- Setkala jsi se v naší organizaci s disrespektem kvůli tomu, že jsi dívka?
V zásadě nejvýrazněji jsem se s nějakým jiným přístupem ke mně na základě pohlaví setkala ve chvíli, kdy jsem se rozhodla kandidovat do Náčelnictva. Dlouhodobě o místa volených členek není velký zájem, a tak už se samotná kandidatura stává skoro jistotou ve zvolení. Chtěla jsem, aby tomu tak nebylo a snažila se tedy aktivně oslovovat skautskou veřejnost, aby ve svém okolí hledala vhodné kandidátky. Z toho důvodu jsem mimo jiné napsala příspěvek na SkautFórum, ve kterém jsem vyzývala k hledání odpovědi na otázku „Proč ženy nekandidují do Náčelnictva?“ (když přímo pro ně máme pět vymezených míst). V komentářích někteří v příspěvku samotném viděli „příspěvek hledající za vším nerovnost pohlaví“, což mi přijde jako přílišné zjednodušení.
Při hledání odpovědi na tuhle otázku jsem si uvědomila, že když jsem skautsky vyrostla v dívčím oddíle, nebyl na projevování nerovností mezi pohlavími příliš prostor (i když klubovnu sdílíme s bratrským oddílem a táboříme vedle sebe). My holky jsme vždycky byly zvyklé všechno nějak zvládnout a nepřemýšlet moc nad tím, že v okolním světě dost možná není běžné, že některé činnosti nedělají dívky a ženy. Nevím, jak s tématem pracují koedukované oddíly, kde se na genderově stereotypní situace může přirozeně narážet častěji. Vnímám ale celkem jasně, že otázku rovnosti nejen té genderové, ale mnohem obecnější rovnosti mezi lidmi, mají skautské oddíly i kurzy otvírat. Je to téma v dnešním světě stále aktuální.
- Co bys poradila dívkám, které se s disrespektem v rámci naší organizace setkají?
Přála bych si, aby každý, kdo se nejen v Junáku, ale kdekoliv potká s nerovností, měl dost odvahy, podpory přátel a klidné síly na takové jednání upozornit. Přijde mi důležité nenechávat takové křivdy bez povšimnutí, nemávnout nad nimi rukou a nenechávat to být. Pokud se máme jako celá společnost zlepšit, je dobré vědět, kdy nejednáme fér. Věřím, že mnohdy si to sami neuvědomíme, protože jednáme podle naučených vzorců a doufám, že klidné a věcné upozornění může vést k uvědomění, které změní naše jednání pro příště.
- Máš nějaký vzkaz pro čtenáře a čtenářky Roverského kmene?
Pokud nad tématem nerovností chcete ve svých myšlenkách chvíli setrvat, doporučuji alespoň prolistovat Slepé skvrny od Dana Prokopa. A pokud na čtení knih moc nejste, nechte se inspirovat alespoň názvem a zamyslet se nad tím, kde má nějaké ty Slepé skvrny Junák, vaše okolí nebo vy samotní. Budu ráda, když mi o těch Junáka dáte vědět na mail . Ráda na ně budu upozorněna, abych mohla své jednání nejen v Náčelnictvu změnit k lepšímu.
