Práce s ukrajinskými dětmi může být i pro zkušené vedoucí výzvou, ale taky neopakovatelným zážitkem. „Chtěla jsem pomoct a jako skautská vedoucí jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla,“ popisuje rozhodnutí uspořádat příměšťák pro děti prchající před válkou Anna Ondráčková z Třebíče.
Jak vznikla myšlenka uspořádat přímětské tábory pro děti z Ukrajiny?
K táborům jsem se dostala přes Honzu Uhra z našeho střediska, který se od začátku angažoval v pomoci lidem přicházejícím z Ukrajiny. Přišlo mi to jako nejpřirozenější forma pomoci, kterou jako skauti můžeme dělat.
S jakým záměrem jste do toho šli?
Naší motivací bylo vytvořit příležitost pro ukrajinské děti, jak je začlenit do české společnosti i mimo školní prostředí. Zároveň jsme chtěli ulevit obzvlášť maminkám, které se starají o děti a do toho často pracují.
Měla jsi nějakou zkušenost s ukrajinskými dětmi už před táborem?
Příměšťák by moje první pořádná zkušenost s dětmi z Ukrajiny, před tím jsem maximálně měla na oddílovkách pár holek z Ukrajiny. Zároveň šlo o první příměstský tábor, který jsem vedla, byť jsem už před tím na jednom pomáhala. Pomohlo mi ale, že mám celkem dost zkušeností s vedením oddílu.
Postupovala jsi při přípravě příměšťáku jinak než u jiných skautských akcí?
Musela jsem se vyhnout hrám nebo aktivitám se složitými pravidly. Po prvním táborovém dni jsem taky přehodnotila program s přidanou hodnotou. V tu chvíli mi bylo mi jasné, že to bude jiné než s děckama z oddílu. Pro děti, které nevyrostly v oddíle a nejsou zvyklé na naše tábory, nemůžu dělat typický oddílový program.
K průběhu tábora se dostaneme za chvilku, ještě by mě zajímalo, jak jste ho připravovali. Rozdělili jste si úkoly?
Honza zařizoval finanční příspěvky ze skautského programu Laskavo. Protože jsme měli pouze ukrajinské děti, pokryly jsme z něj veškeré náklady – ani jsme neměli klasický účastnický poplatek.
Přihlášky měla na starosti naše tlumočnice, která překládá pro město Třebíč a místní ukrajinskou komunitu. Honza ji znal osobně a ona zase znala místní Ukrajince, takže nám pomohla se sháněním účastníků. To je můj velký tip, aby si vedoucí podobných akcí sehnali schopného tlumočníka nebo tlumočnici, byla to velká opora v komunikaci.
Zmínila jsi nábor účastníků. Jaký byl o váš tábor nakonec zájem?
Měli jsme hrozně moc zájemců. Původně jsme plánovali patnáct dětí na jednu skupinu, ale nakonec jich bylo minimálně sedmnáct. Taky jsme měli systém náhradníků – když jsme věděli, že druhý den nějaké dítě bude chybět, přišel místo něj někdo jiný.
Co jsi prožívala před táborem?
Hrozně jsem se těšila, že to bude něco nového. Chtěla jsem pomoct a jako skautská vedoucí jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Z toho jsem byla nadšená. Věděla jsem, že to bude náročné, začínali jsme hned po dvoutýdenním táboře a proto jsem už od začátku byla unavená.
Kolik jste měli dětí a kolik vedoucích?
Měli jsme dva pětidenní běhy, oba po dvou skupinách. Na každou skupinku o zhruba sedmnácti dětech byli čtyři vedoucí, z toho jeden hlavní. Dále měly obě skupiny svou tlumočnici a dva pomocníky v mladším roverském věku. Celkově jsme měli okolo padesáti dětí, některé se účastnily obou běhů. V týmu vedoucích se vystřídalo kolem patnáct vedoucích lidí.
V čem byl program pro ukrajinské děti jiný?
Zařazovali jsme hodně běhacích her, poznávali jsme město. Protože jsme vodní skauti, hodně času jsme trávili u vody a na lodičkách. Tyto aktivity byly úplně nejoblíbenější. Nejčastější věta tábora byla: „Půjdeme na lodičky.“
Pracovali jste s nějakým tematickým rámcem?
Uvažovali jsme o něm, nakonec jsme měli rámec pro každý den. Měli jsme třeba den, kdy jsme se víc věnovali přírodě a podobně. Jak už jsem ale říkala o programu s přidanou hodnotou, ne vždy to tak nakonec dopadlo.
Museli jste původní plány hodně přizpůsobovat?
Ano. Původně jsme chtěli skupiny rozdělit podle věku, nakonec jsme je ale udělali smíšené – rodiny se navzájem znají a říkali, že by chtěli být spolu. Protože jsme nechtěli bourat kamarádské vazby, souhlasili jsme. Dopadlo to tak, že v mé skupině byly děti od čtyř do sedmnácti let. Z toho jsem byla ze začátku nešťastná. Pak jsem si řekla, že starší učastníci by nám mohli částečně pomoct. To ale úplně nefungovalo. Asi to bylo tím, že nebyli zvyklí na takový typ akcí. Takže jsem program musela trochu „přemyslet“.
Můžeš uvést nějaký příklad, co jste museli upravovat?
Třeba při seznamovací hře s názvem rande, kdy si účastníci spolu povídají po dvojicích. Schválně jsem je rozdělila tak, aby byl v každé dvojici jeden starší a druhý mladší. Předpokládali jsme, že ten starší bude usměrňovat mladšího. Nakonec mi přišlo, že to bylo spíš naopak. Tuto aktivitu jsme nakonec dělali ve větších skupinkách, aby v každé byl někdo z vedení a korigoval to.
A co jazyková bariéra?
Byla jsem překvapená, jak moc jsme si rozuměli. Když jsem mluvila na celou skupinu, tak to moc nefungovalo, to chtělo říct ukrajinsky, ale když člověk mluví jeden na jednoho, tak nebyl problém. I s těmi, kteří neuměli česky. Takže k žádným nedorozuměním nedocházelo.
V jakém psychickém stavu byli účastníci vzhledem k tomu, čím si poslední měsíce prochází?
Můj největší strach před táborem byl právě psychický stav dětí a jejich případná traumata, navíc v kombinaci s jazykovou bariérou – jak bych s nimi v takový moment komunikovala? Nakonec jsme nic takového nezažili, ale i od toho se hodí mít tlumočnici, kdyby tam nějakému dítěti bylo špatně. Takové věci s ním nebudu schopná řešit tak efektivně jako někdo, kdo to sám zažil nebo minimálně mluví stejným jazykem.
Všimla sis nějakých dalších specifik při práci s dětmi z Ukrajiny?
Přišlo mi, že nejsou zvyklí na fungování v oddíle. Překážkou mohl být fakt, že jsem jim byla věkově celkem blízká – je mi dvacet a některým účastníkům sedmnáct, tedy rozdíl tří let. A jedním z pomocníků byl i můj šestnáctiletý brácha. Třeba by spíš poslouchali někoho staršího – to je ale možná u dětí obecně.
I na našem příměstském táboře bylo pár ukrajinských dětí. U řady aktivit – kreslení, zpívání, hraní scének – se nějakým způsobem objevilo téma jejich domoviny. Měli jste podobnou zkušenost?
Jo, až mě to překvapilo. První běh jsme si pletli náramky, první nám došla žlutá a modrá. Děti si taky často půjčovaly kytaru a zpívaly ukrajinské písničky. Nebo když jsme zdobili kamínky, malovali ukrajinské a české vlajky.
Máš nějaké konkrétní programy, které se vám osvědčily a mohly by se hodit i dalším vedoucím?
Zašifrovala jsem do morseovky české jazykolamy, účastníci měli za úkol je vyluštit a zkusit přečíst, to mělo hrozný úspěch. Pozitivní ohlasy měly taky tvořivé programy. Malovali jsme na kamínky a nebo jsme si pozvali paní, která vyrábí plstěné loutky.
Co dalšího jste s dětmi dělali?
Snažili jsme se každý den „rozbít“ nějakou aktivitou v jiném prostředí – šli jsme na prohlídku do baziliky a centra lidové kultury v Třebíči. Jeden den jsme využili na výlet mimo město, první týden jsme jeli na zámek Náměšť nad Oslavou, druhý na Rokštejn. Pátky jsme tradičně trávili opékáním a hraním na kytary.
Taky jsme byli ve vodáckém muzeu, snažili jsme se dětem přiblížit skauting. Naučili jsme je náš přístavní pokřik, kterým jsme se loučili na konci každého dne. Když jsme ho pak řvali po těch deseti dnech, to byl hodně hezký a silný zážitek.
Zaznamenali jste na tábor nějaké ohlasy, ať od dětí nebo od rodičů?
Rodiče psali Honzovi a Slávce e-maily a byli hrozně nadšení. To mě dobilo energií, protože jsem na konci byla vyčerpaná. Maminky nám chodily děkovat a od dětí jsem poslední den dostala několik vzkazů. Třeba tento (na kameru ukazuje popsaný papírek, pozn. red.): „Děkujeme vašemu táboru a vám.“
Plánujete s dětmi z Ukrajiny pracovat i nadále?
Kluci mají v oddíle pro ukrajinské nováčky speciální družinu, já se plánuju věnovat holkám, co přijdou do žabiček. V programu Laskavo je možné čerpat prostředky i na podzimní akce, takže zkusíme ještě něco vymyslet.
Je na závěr ještě něco, co bys doporučila dalším vedoucím pracujícími s ukrajinskými uprchlíky?
Nemít přehnaná očekávání, protože se s nimi nedá dělat běžný oddílový program. Taky se hodí mít v týmu tlumočníky, ozvláštnit den nějakou aktivitou, zapojit se do her. Když jsme běhali pro míč a „dělali ze sebe blbečky“, viděli, že na tom není nic špatného a můžou to zkusit taky.
/infobox/ Pokračování program Laskavo
I po létě zůstává možnost žádat o finanční podporu na účast ukrajinských holek a kluků na příměstském táboře a integračních aktivitách. Junák nově přidává i podporu na běžnou účast na oddílovém programu. Více na https://tinyurl.com/kkzhnssd.
