Kdo umí, umí

Každému z nás se může zčistajasna otočit svět vzhůru nohama. Stát se nám může téměř cokoliv. Od těžké, dlouhodobé nemoci, přes chybějící části končetiny, ochrnutí, až po ztrátu zraku nebo sluchu. Hodně lidí i přes nepřízeň osudu pokračuje se svými zájmy nebo začne dělat něco nového, co je naplňuje. Existuje mnoho dobrých umělců, kteří jsou sice hendikepovaní, ale v práci a umění jim to nebrání.

Sluch ve svých padesáti letech ztratil i Bedřich Smetana, nejprve v pravém a následně i v levém uchu. Ohluchnutí však neznamenalo, že přestal skládat hudbu, ba naopak. První léta s tímto handicapem patří mezi jeho nejplodnější jak množstvím, tak žánrovou různorodostí jeho tvorby. V této době vznikl i světoznámý cyklus Má vlast. Na internetu lze dohledat plno dalších umělců, skupin a sdružení po celém světě, kteří stále pokračují v tom, co je naplňuje. Ráda bych v následujícím textu představila některé z nich. 

Malování obrazů jinak

Znevýhodnění lidé často malují úžasné obrazy jen pomocí nohou nebo úst. Tak to dělají například malíři z nakladatelství UMÚN (Nakladatelství tělesně postižených malířů malujících ústy a nohama, pozn. red.). Jejich mottem je velmi pěkný výrok:„Ne ruka, ale duše maluje…“. Existují i další, kteří mají speciální techniku.

Jedním z takových lidí je například Doug Jackson. Tento muž prodělal v dětství mozkovou obrnu a od jedenácti let maluje štětcem připevněným na čelence kolem hlavy.

Jiným zajímavým způsobem ztvárňuje svá díla Tommy Hollenstein. Ten k tvoření používá svůj vozík, na který je upoután kvůli pádu z kola, při němž si zlomil krční obratle. Za nejvíce fascinující považuji techniku Paula Smitha, který vytvořil všechny své obrazy na psacím stroji, a to vyťukáváním jednoho znaku jedním prstem. 

Malovat krásné obrazy mohou lidé i s jiným typem handicapu. Například malby britského umělce Sargyho Manna se, potom co ztratil zrak, staly ještě více komplexnějšími a mysterióznějšími. Další umělec John Bramblitt trpící typem slepoty, při němž dokáže rozeznávat ve tmě jen světlé body, vytváří kresby pomocí hmatu. Prsty přejíždí po tazích štětce. 

„Obyčejné“ tetování

Co dělat, pokud chcete být tatérem, a narodíte se bez rukou? Briana Tagaloga tato skutečnost neodradila a tetuje nohou. Má na to speciální techniku. Nakreslí si návrh pravou nohou na papír. Ten potom přidržuje na kůži levou nohou a během toho návrh překresluje pravou nohou na kůži. Následně používá obě nohy na držení a správné směřování tetovací jehly a vytváří obrázek. Pokud vám to přijde příliš složité, můžete se inspirovat JC Sheitanem Tenetem.  Potom, co přišel o ruku, nechal vytvořit protézu, jež je obohacená ještě o několik funkcí. Nejprve se snažil místo pravé ruky zapojovat svou nedominantní levou. Začal kreslením obrázků a postupně přešel až k tetování.

„Nebylo to jednoduché“, svěřuje se Sheitan ve článku pro Ripleys. „Ale pokud máte dostatek vůle, vždy existuje způsob,“ dodává. Později se setkal s umělcem Gonzalem, který mu navrhl „protetickou tetovací ruku“. Součástí této protézy je například tetovací jehla, tubus a jiné další příslušenství pro tvorbu tetování, to vše ve stylu steampunku. 

Tvorba šperků

Také Vám přijde nepředstavitelné tvořit šperky bez prstů? To neplatí pro anglickou designérku Annette Gabbedey, která pro vytvoření úžasných prstenů, náušnic a přívěsků nepoužívá žádné speciální náčiní. Když se jí zákazníci ptají, jak to zvládá bez prstů, odpovídá: „A jak zvládáte vy dělat věci s prsty? Musejí Vám překážet!“ Uvádí Gabbedey v rozhovoru pro britský deník Daily Mail.

Fotografování – netradiční pohled skrze hledáček

Petr Jan Juračka se narodil s velmi špatným zrakem. I tak se stal velmi úspěšným fotografem, který se o svůj pohled na svět dělí s ostatními. Zachycuje krásu Alp, podmořského života, Kokořínska a dalších míst na světě. Specializuje se na vědeckou mikrofotografii, prostřednictvím které popularizuje vědu. Jeho fotka Bajkalu zdobí dokonce i knihu Aleph od Paula Coelha. 

Pete Eckert se začal naplno zajímat o fotografování až potom, co oslepl. Díky rozhovorům s lidmi v galeriích, kteří se mu svěřují s tím, co v jeho dílech vidí, může lépe spojovat své umění s „vnitřním zrakem“. Velmi zajímavým a nadějným fotografem je i James Dunn, trpící nemocí motýlích křídel. Jedná se o vzácné vrozené onemocnění, při kterém vznikají puchýře na velmi citlivé pokožce buď spontánně, nebo drobným tlakem či třením.

Existují i další umělci a umělecká odvětví, kde se mohou (nejen) hendikepovaní realizovat. Například bezruký Dhiraj Satavilkar vytváří sochy jen pomocí nohou. Své nohy využívá i Tema Tshering z Bhútánu, který pro své řezbářské umění nemůže zapojovat ruce kvůli mozkové obrně.

Každý z tohoto poměrně malého výčtu silných a velmi inspirativních umělců je něčím vyjímečný a jedinečný. Jedno ale mají všichni společné. I přes handicap se stali mistry ve svém oboru. Dosáhli toho díky neuvěřitelné houževnatosti, vytrvalosti a neustálém cvičení.

Ať už se nám život zkomplikuje jakkoli, můžeme se inspirovat těmito (a mnohými dalšími) silnými lidmi a zkusit vymyslet, co by mohlo naplňovat nás. Může to být cokoliv. Nesmíme ale zapomínat na to, že každé „mistrovství“ chce svůj čas, velký kus vůle a nekonečně mnoho píle.