Když to v kmeni neklape

Občas se v roverském kmeni nedaří. Členové se hádají mezi sebou nebo se liší mírou aktivity, kterou se podílí na tvorbě programu. Někdy také dochází k rozkolu mezi jednotlivými generacemi. Univerzální návod na řešení těchto situací zřejmě neexistuje, celá řada zkušeností od roverů napříč republikou ale ano.

Před čtyřmi lety jste si na vedení střediska vymohli založení roverského kmene a doposud vše skvěle fungovalo. Účast na akcích byla hojná, parta se stmelila a začala se mezi sebou scházet i jen tak, bez žádného dohodnutého programu. Od září vaší roverskou skupinku navíc doplnila nová generace, takže nic nenasvědčovalo jakýmkoliv problémům. Právě příchod skupinky čtrnáctiletých roverů ale se vším zamíchal. Zatímco starší již byli sehraní a vytvářeli si program sami, mladší moc nevěděli, co se sebou. Program na akcích je nebavil a témata starších roverů jim přišla moc vážná a nezábavná. O jakoukoliv činnost tak postupně začali ztrácet zájem až nakonec přestali chodit docela.

Právě rozkol mezi jednotlivými roverskými generacemi je jedním z několika hlavních problémů, kterým roverské kmeny čelí. Mimo tento druh neporozumění uvádí Roverský odbor ještě špatné vztahy mezi některými členy skupiny, rozdělení kmene na aktivní a pasivní část kolektivu, případně odchod aktivní části kmene do ústraní.

Samozřejmě, že ideálním řešením těchto problémů je nedopustit, aby se vůbec staly, ale když už k tomu dojde, je dobré nestrkat hlavu hned do písku a postavit se k situaci čelem. 

Nezapomínat na jedinečnost

„Nehledejme jednoznačná, věčně platná pravidla vedení kmene, ale učme se ze zkušeností svých i cizích a nepovažujme se za dokonalé odborníky. Výchova je příliš složitý proces, který nelze vtěsnat do několika zásad. Je to tvůrčí činnost, hledání a postupné nalézání cest,” konstatuje v příručce Rovering jeden ze zakladatelů kurzů FONS Václav Břicháček. Právě jeho poznámku o tom, že každý kolektiv je specifický jak svou dynamikou, tak svými členy, je třeba mít na paměti vždy, když se člověk pokouší inspirovat při řešení problémů nějakými univerzálně platnými radami. Vždy se proto v první řadě zamysleme nad tím, koho v kolektivu máme, a s tímto vědomím pak přistupujme ke všem radám, kterých se nám dostane. Ne vždy totiž mohou být daná doporučení vhodná pro náš případ. Stejně bohaté rozdíly, jako jsou mezi kmeny u nás v Česku, mohou být bohatá i řešení, která mohou přispět k rozuzlení jejich problémů. 

Tou nejdůležitější zásadou při řešení jakýchkoliv problémů tak zůstává přihlížení k jedinečnosti daného společenství. Kromě toho se však ukazuje jako docela dobré myslet i na to, že na rozdíl od oddílu skautů a skautek či ještě mladších dětí si jsme v kmeni daleko více rovni. Je to nejen z toho důvodu, že jsme dost často podobně nebo stejně staří, ale i z hlediska specifického fungování kmene. Zatímco u dětí většinou v první fázi řešíme problémy na oddílové radě, zde kmenovou radu zpravidla tvoří všichni zúčastnění, a tím pádem to bez nich řešit nejde. Rovering je tak jedinečný právě v tom, že nám umožňuje naučit se fungovat v týmu transparentně a společně usilovat o jeho zlepšení. Toto společné řešení je navíc užitečné zavést i v případě, že kmen funguje více hierarchicky, tedy ve chvíli, kdy má své vedení, které chystá program a stará se o jeho chod. Ve chvíli, kdy totiž nabídneme mladším členům našeho společenství, aby se řešení problému zapojili, dáme jim pocit účasti a posilujeme jejich vazbu ke společenství. V ideálním případě v nich pak vzniká odpovědnost za řešení problému a naopak mizí pocit, že někdo jedná za ně.

Jak neuvíznout v generační propasti

Roverská kategorie v sobě tradičně skrývá lidi staré 15 až 25 let. Na první pohled nám na tom nepřipadá nic zvláštního, na druhý si však uvědomujeme, že životní zkušenost člověka, který právě začal střední školu, a člověka, který končí školu vysokou, je naprosto jiná. Během těch deseti let roverského věku se totiž odehrává proměna z člověka dospívajícího do člověka téměř dospělého. Mění se i životní priority, člověk se oddaluje od rodičů a staví se na vlastní nohy. Kromě toho musí čím dál tím více sbírat odvahu přijímat nové a nové výzvy, které ho nakonec donutí převzít odpovědnost za svůj život. Je proto naprosto pochopitelná situace, kdy máme v kmeni dvě odlišné generace, které nemohou najít shodu v programu, který by je obě bavil a naplňoval.

„Z vlastní zkušenosti musím říct, že holky a kluci v mladším roverském věku stále potře­bují někoho, kdo jim ukazuje možné cesty a nabízí jim příležitosti, co dělat. Může to být kmenový vedoucí, může to být někdo starší, kdo si roverským kmenem prošel v dřívějších dobách,” říká šéf Roverského odboru a bývalý vedoucí kmene v Břeclavi Majkl. Naopak starší roveři a rangers si dost často vystačí sami jak s plánováním programu, tak s jeho uskutečňováním. Možností, jak situaci vyřešit, se tak po důkladné rešerši ukazuje hned několik:

1. Nelpět na stálosti roverského společenství

„Ukazuje se, že roverské kmeny fungují spíše v řádu let než desetiletí. Jejich existence je tak často pevně spjata s konkrétní roverskou generací,” říká Majkl. Dodává, že to není nutně na škodu. Stejně jako spolu vyrůstají generace v jednotlivých skautských družinách, dospívá spolu i roverský kmen. Není proto třeba se cítit špatně, když bude chtít další generace kmene založit vlastní společenství. 

2. Použít kmen a jeho tradice jako rámec pro několik družin

„U nás jsme se na rostoucí generační rozdíly rozhodli reagovat založením družiny mladších roverů a rangers, které nám umožnilo pro její členy začít připravovat speciální program. Družina však byla stále otevřená i starším členům a sloužila jako přípravka pro vstup do roverského kmene jako takového,” říká Jana Balajka – Jeňa z roverského kmene Rozbřesk v Břeclavi. Rozdělením na dvě samostatné party, které se lišily věkem, tak jednak umožnilo přihlížet ke specifickým potřebám obou skupin, ale zároveň stále podporovalo jakýsi společný étos roverského společenství. V případě, že tedy chceme alespoň částečně udržet komunikaci mezi oběma generacemi, jeví se rozdělení kmene na dvě samostatné družiny jako docela vhodné řešení.

3. Pracovat v rámci kmene s mezigeneračním obohacováním

Mladší roveři se občas stále příliš necítí na to, že by si program připravovali kompletně samostatně. Hodí se jim tak někdo zkušenější, kdo jim nabídne nové příležitosti a ukáže cesty, kterými se mohou při své činnosti vydat. Ideální osobou pro tuto roli je někdo, kdo si již roverskou výchovou aktivně prošel nebo je už v její pokročilé fázi. 

Jako jedno z řešení se tak nabízí kmen nerozpojovat, ale naopak plně využít toho, že v něm máme několik generací, které se mohou navzájem obohacovat o své zkušenosti. Mladší tak mohou přicházet s novými a neotřelými nápady a starší naopak vymýšlet program pro mladší a ukazovat jim, co to ten rovering vlastně je a může být. Docílíme tím jednak toho, že mladší si nebudou v nové roli připadat ztracení, ale zároveň starší budou moci využít svých zkušeností a předávat je dál.

Mimo jiné tím tím ale můžeme aktivně předcházet tomu, že se společenství mladších roverů později rozpadne. Členům se totiž dostane již dopředu takové péče, že se jim pak bude v samostatné činnosti daleko plynuleji pokračovat, než kdyby byli o pár let později hozeni do vody.

 Když menšina tahá a zbytek se veze

Často se nám také může stát, že v kmeni vzniknou dvě skupiny, které se od sebe liší mírou aktivity, jež do činnosti vkládají. Zatímco první skupina se aktivně účastní všech programů a podílí se na jejich organizaci, druhá sem tam přijede a u většiny programů se spíše veze a nijak se na jejich přípravě nepodílí.

Ne vždy je tato překážka skutečně překážkou a je třeba ji aktivně řešit. Klíčem ke zvolení vhodného přístupu je totiž se co nejdříve zamyslet nad tím, proč je jedna ze skupin pasivní. Důvodů může být několik: nedostatek motivace k činnosti, nezábavný program, který jim nic neříká, ale také situace, kdy jedna část kmene aktivně působí ve svých oddílech a rovering je pro ně způsob, jak si od organizace akcí a krocení dětí odpočinout.

Rovering často funguje na pozadí klasické oddílové činnosti a je tedy možné, že se nám v kmeni budou míchat rádci družin v našem středisku s odrostlými skauty a skautkami, kteří se do vedení nehrnou. Je tak pochopitelné, že se jejich časové možnosti budou lišit. V takovém případě je možné celou situaci přijmout a zařídit se podle ní. Pokud ale díky tomu bude docházet k nějakému zásadnějšímu narušování společného programu, můžeme přistoupit k nejrůznějším motivačním nástrojů, které nám alespoň trochu srovnají startovací čáry.

„U nás v kmeni jsme z tohoto důvodu sestavili po­myslný návod aktivního rovera, tedy souhrn činností, ze kterých si každý může vybrat to, co ho baví, a při­tom být stále aktivním členem společenství, neboť jsme pře­svědčeni, že fungující kmen tvoří právě jeho aktivní členové. Tento souhrn aktivit zahrnoval přípravu programu, plnění individuální výzev dle vlastního výběru nebo třeba nejrůznější skaut­ské vzdělávání. Jednotlivé aktivity jsme for­mulovali prostřednictvím motivačního rámce, určité obdoby roverské stezky a vsadili do symboliky našeho kmene,” dodává Jeňa z Břeclavského Rozbřesku.

Vyvažovat, vyvažovat, vyvažovat

„Z předchozích zkušeností víme, že přílišná volnost vede k nečinnosti a přílišné autoritářství pak v ne­chuť být součástí celku,” konstatuje Josef Šaroun – Padre z roverského kmene Murlok v Blansku. Vypichuje tak v této větě asi tu nejdůležitější myšlenku, kterou je dobré mít při jakémkoliv pouštění se do organizace roverského programu. Jasně, že pevnou součástí roveringu je i dostatek odpočinku po náročné oddílové činnosti. Nicméně absence jakéhokoliv programu pro tak činorodé lidi jako jsou skauti nemusí být příliš lákavá. Naopak autoritářské vedení jde proti samotné podstatě roveringu. Jeho cílem by totiž měl být hotový člověk, který převzal odpovědnost za svůj život a ne poslušná dušička bez špetky vlastního myšlení.