Nejsilnější je pro mě poznávat příběhy konkrétních lidí.

Chceš být užitečný/á, a nevíš, jak na to? Křesťanská komunita Sant’Egidio skýtá příležitost jedinečné služby lidem, kteří nemají kde bydlet. Jak těmto osamělým osobám pomoci? V rozhovoru s Annou Kopeckou – Aňou, která se této činnosti dlouho a pravidelně věnuje, tohle všechno najdete. 

Můžeš ve stručnosti shrnout, co je cílem Sant’Egidia? 

Cílem komunity Sant’Egidio je, aby v našem městě nezůstal žádný chudý člověk, který má pocit, že je sám. Nejsme „nezisková organizace, která se věnuje lidem bez domova“. Jsme spíš něco jako roverský kmen. Parta mladých, kteří mají určité ideje a jdou dělat nějaký projekt.

Jak ses do této komunity dostala a jak dlouho už v ní jsi? 

Poprvé jsem o komunitě slyšela na přednášce v akademické farnosti u Salvátora v Praze před sedmi až osmi lety. Poznala jsem ji ještě během studií. Líbilo se mi, že jsem našla místo, kde můžu být hrdým křesťanem. Místo, kde křesťanství nabývá významu, za který se nemusím stydět.

Musí být lidé v Saint’Egidiu věřící?

Komunita vítá všechny.

Ideální prostor pro zapojení roverských kmenů

Jaké akce komunita pořádá?

Kromě pravidelné služby na ulici nebo v domovech pro seniory pořádáme vánoční obědy pro chudé, jarní a podzimní pikniky, ale i tábory pro romské děti či ukrajinské uprchlíky.

Nutno ještě dodat, že nejsme odborníci na lidi bez domova, jak nás často lidé vnímají. To neznamená, že by naše služba byla špatná. Jen náš záběr je širší. S trochou nadsázky lze říct, že nás zajímá celý svět. 

Jak probíhají modlitby za chudé? 

Většinou modlitba předchází službě na ulici. Nasloucháme Božímu slovu a pak přinášíme myšlenky evangelia do světa, radostnou zprávu těm nejchudším.

Jak vypadá piknik, který pořádáte pro lidi bez domova? 

Seženeme spoustu jídla a pití a v parku trávíme hezké odpoledne, hrajeme fotbal, karty, hrajeme na kytary nebo si jen tak povídáme. Ideální prostor pro zapojení roverských kmenů. Rodinná atmosféra a pohoda.

Jak probíhá vánoční oběd pro chudé? 

Je to asi největší akce, kterou během roku děláme. Vánoce jsou pro komunitu příležitost sdílet radost, lásku a péči s těmi, kteří to opravdu potřebují. Snažíme se, aby chudí mohli o Vánocích prožít něco slavnostního, důstojného. Slavnostně se oblečeme a společně u stolu obědvají jak dobrovolníci, tak lidé bez domova. Zpíváme koledy, konzumujeme dobré jídlo, dáváme si navzájem dárky – tak jako v rodinách.

Jednou z vašich činností je provozování humanitárních koridorů a pomoc uprchlíkům. Jak to funguje?

Humanitární koridory jsou programy, které umožňují bezpečný přesun uprchlíků z míst konfliktů jinam, kde mohou najít útočiště a začít nový život. Snaží se minimalizovat rizika, jimž jsou uprchlíci vystaveni během migrace, a zároveň umožnit přístup k humanitární pomoci.

Pokud by se chtěl někdo z našich čtenářů zapojit do programu Sant’Egidia, jak by měl postupovat?

Na našich stránkách santegidio.cz je kontakt na jednotlivé komunity v konkrétních městech. Budeme rádi za každého, kdo je ochotný se zapojit.

/Foto: Piknik, Ondřej Soukup/ 

Vztah, který si s lidmi vytvoříme, mění nejvíce nás samotné

Jak konkrétně je možné osamělým lidem bez domova pomoci?

Jakkoli. Základem je chtít pomoci. O to komunitě jde, potkávat se s lidmi, vytvořit si k nim vztah, který nakonec mění spíše mě – je pro mě normální pomáhat, ne druhé hodnotit nebo odsuzovat.

Jaké ošetření tyto osoby potřebují nejvíce?

Všechno. Jejich životní potřeby nejsou naplněné. Chybí jim bezpečí, mají hlad, je jim zima, umrzají, umírají na nemoci, na které se umíralo ve středověku. Ti lidé se nedají nějak „odsunout“. Je možné jim jen pomoci; a to tak, že mají kde bydlet a pracovat, ale po traumatu ze života z ulice potřebují nízkoprahové zaměstnání. Takové, kde je zaměstnají, když mají záznam v trestním rejstříku. Kde je zaměstnají, když nemají občanku. Další věc je potřeba sociální práce, mít někoho, kdo se jim bude věnovat, řešit jejich situaci a naváže s nimi vztah.

Jaké jsou ohlasy lidí, kterým pomáháte, na to, co pro ně děláte?

Většinou moc hezké. Teď při vánočním obědě se někteří chudí rozbrečeli dojetím, když si uvědomili, že je někdo pozval na oběd do krásného, čistého sálu. Jsou překvapení, že s nimi někdo jedná lidsky, a ne jako s nějakým odpadem. Často nám někdo děkuje a projevuje vděčnost, což je dobíjející.

Jaký je tvůj nejsilnější zážitek z této činnosti? 

Nejsilnější je pro mě poznávat příběhy konkrétních lidí. A pak se s nimi někdy i loučit.

Petr byl náš kamarád ze Zlína, se kterým jsme se seznámili minulý rok. Navštívili jsme jej ve squatu (označení pro neobydlenou nemovitost, pozn. red.), kde přebýval, znali jsme lidi, se kterými tam žil, jeho kočky, jeho tátu, který také žije na ulici. Nejdřív jsme ho namotivovali, aby s námi zašel ke svému praktickému lékaři a nechal si napsat léky na své potíže. Jenže druhý den mu ukradli občanku i recepty. Úplně to vzdal. Protože vyřídit občanku je pro něj minimálně na měsíc. 

Později začalo ve squatu hořet a měl popálené nohy. Přesvědčili jsme ho, aby šel do nemocnice, kde jsme jej navštěvovali. Ale protože neměl léky od praktika, jeho stav se postupně zhoršoval. Sehnali jsme mu ubytovnu, jenže on odešel; chyběli mu tam jeho kamarádi. Teď v listopadu umřel. Bylo nám to moc líto. Uvědomili jsme si, jak rychle chudí lidé mizí. A že na ulici jde opravdu o život.

Dan nám vyprávěl, jak do něj někdo kopal tak, že skončil na ARO s proraženou lebkou. 

Renatu jsme poznali, když byla ještě těhotná. Celé těhotenství prožila na ulici a byla rozhodnutá dítě dát k adopci. Vyprávěla nám, jaké to bylo, když její přítel během porodu místo podpory jen chrlil sprostá slova. A jak těžké pro ni pak bylo se dítěte vzdát.

Jirka se snaží z ulice dostat. Pracoval jako dělník na stavbě. Byl dost hrdý na to, že našel práci. Pak se mu stal úraz, něco mu spadlo na loket a ten se zanítil, takže pracovat nemohl. Žádné odškodnění neproběhlo, beztak pracoval načerno. Začal proto více pít.

V ČR jsou problémem nízké mzdy a drahé bydlení

Jaké jsou podle tebe nejčastější příčiny toho, že se lidé ocitnou bez domova?

Je to víc věcí. Přijdou o práci, mají zdravotní či psychické problémy, rozpadá se jim rodina, nemají vlastní bydlení, jsou v exekuci. Když se sejde víc krizí naráz, už se z toho nedostanou. A pak taky záleží, kde se narodí. Když se narodí v ubytovně, tak v ČR výšku neudělají. Nejspíš ani maturitu.

Většina lidí si myslí, že bezdomovci nepracují. Je to tak?

Oni často pracují. V ČR jsou problémem nízké mzdy a v kombinaci s drahým bydlením je pro spoustu osob těžké zajistit si základní životní potřeby. Tito lidé velice často trpí duševním onemocněním nebo mají jiná zdravotní omezení, což je také limituje v práci. Do složité životní situace se může dostat každý z nás.  

Komunita Sant’Egidio získala mnoho mezinárodních ocenění za svou práci pro mír i chudé ve světě a bývá opakovaně nominována na Nobelovu cenu za mír. Funguje ve více než sedmdesáti zemích čtyř kontinentů a má 65 tisíc členů, ale s komunitou spolupracuje i spousta dalších lidí. V ČR Sant’Egidio působí v Praze, Brně, Olomouci, Zlíně a Jihlavě.