Pravdu máme každý svou, fakta jsou ale jedinečná

Kateřina Kümpel se se spolkem Zvol si info věnuje dezinformacím a v rozhovoru pro Roverský kmen popisuje, co to dezinformace vlastně jsou. Dále zdůvodňuje, proč bychom měli být na pozoru při sledování influencerů nebo jak poznat zavádějící zprávu.

 Prosincové číslo našeho časopisu nese téma Hledání pravdy. Co je podle tebe pravda a co to slovo znamená? 

Je rozdíl mezi pravdou a fakty. Dost často se překrývají, ale je rozdíl mezi tím, jak pravdu vidí moje babička a jak pravdu vidím já. Co je pravda, to je neskutečně filozofická a těžká otázka, ale můžeme si víc povídat o faktech. 

Mohla bys tedy popsat, jaký rozdíl vnímáš mezi pravdou a fakty? 

Myslím si, že pravda je subjektivní přesvědčení o tom, jak svět funguje a fakta jsou měřitelná a dají se nějakým způsobem replikovat (opakovat, pozn. red). 

Co je podle tebe opakem pravdy? 

Na to lze odpovědět, že proti pravdě je nějaká nepravda. Lež. Nebo i mýlka.

Dezinformace, manipulace, fake news a jiná nehezká slovíčka

V médiích i mezilidské komunikaci se čím dál více používá slovo dezinformace, někdy taky misinformace. Jaké je správné pojmenování a co to je? 

Záleží pojmenování čeho konkrétně, protože misinformace, jak ji chápeme v Evropě, je chybně uvedená informace. Třeba když se někdo splete, což se může stát běžně. 

A dezinformace? 

Dezinformace je cíleně vypuštěná. Jde o překroucený výrok nebo o vyjádření úplně vycucané z prstu, které má někoho poškodit, nebo způsobit újmu. Takové zjednodušení vychází z definice Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, které spadá pod české ministerstvo vnitra.

Takže když se mě někdo na ulici zeptá, jak se dostane na zastávku a já mu řeknu, že má jít rovně a doprava, ale ve skutečnosti by měl jít doleva, tak jsem se spletl a dopustil jsem se misinformace?

Ano, přesně tak. Ale kdybys toho člověka poslal špatným směrem, protože se ti třeba nelíbí a chtěl bys, aby se ztratil, tak už to je dezinformace.

Často se také používají slova jako hoax, konspirace, manipulace. Je vůbec důležité se v těchto pojmech orientovat a vědět, co který označuje?

Do jisté míry je fajn mít přehled, ale často se význam těchto slov překrývá. Hoax je poplašná zpráva a původně se objevoval v řetězových e-mailech – nigerijští princové a tak podobně. Hoaxy mají za účel vyvolat v lidech strach a vyplašit je. A tím z nich třeba vytáhnout i peníze. Kdežto konspirační teorie mohou být i trochu bizár, který vytváří skupiny lidí, kteří nejsou společností vyslyšeni. Nejznámější je asi ta o placaté zemi.. 

A manipulace?

Vlastně jsou cokoliv z výše zmíněného. Manipulace se vnímá jako hrozně negativní věc, ale manipulují všichni, když chtějí dosáhnout svého. Řekla bych, že se slovo manipulace používá až moc, stejně jako fake news. Manipulace je spíš nástroj než konkrétní „žánr“.

Zmínila jsi pojem fake news, který je dnes nadužívaný. Co vůbec znamená? 

Fake news je forma, jak se nepravdy dostávají do médií. Snaží se vypadat jako aktuality, ale obsahově to mohou být hoaxy, konspirace, dezinformace nebo třeba i nepochopený vtip.

Sociální bubliny škodí i pomáhají

Na webu Zvol si info máte napsané, že se snažíte bojovat s dezinformacemi a dalšími nástrahami digitálního světa. Jaké jsou další nástrahy a na co se zaměřujete?

Zaměřujeme se na to, jak fungují sociální sítě a jak na nich zdravě fungovat. To znamená uvědomit si vlivy algoritmů, uvědomit si dopamin, který má na nás vliv a co s tím můžeme dělat. Koketujeme také s digitálním wellbeingem (schopnost bezpečně pracovat na internetu s ohledem na mentální zdraví, pozn. red.).

V čem je prostředí sociálních sítí specifické pro šíření nepravd? 

Určitě skrze sociální bubliny. Kdybych tady v kavárně začala vykřikovat, že existují chemtrails, většina lidí se na mě bude dívat zvláštně. Ale na sociálních sítí už máme vybudovanou sociální bublinu – kamarády, které máme rádi, se kterými si rozumíme a skrze algoritmy se můžeme dostat k dalším lidem, kteří svět vnímají podobně jako my. Na jednu stranu je toto na sociálních sítích super, protože v běžném světě se nemusíme setkat s pochopením, které nám nabízí naše sociální sítě. Zároveň to ale může vést k tomu, že se na nás nabalí věci, které nám mohou ublížit. Proto jsou sociální bubliny dvousečné.

Ty jsi zmínila digitální wellbeing. Proč je potřeba mluvit o tomto tématu?

Protože při používání digitálních technologií existuje riziko závislostního chování a zvýšené potřeby dopaminu. Nadužívání digitálních technologií omezuje vnímání světa a na školách se běžně setkáváme s tím, že je tam minimálně jeden člověk, který na telefonu tráví více než 11 hodin denně. 

Naše publikum jsou roveři a rangers od patnácti do pětadvaceti let, což je věkovka, pro kterou je užívání, a možná i nadužívání, sociálních sítí specifické. Jaká z těch rizik, která jsi vyjmenovala, jsou pro ně největší? 

Určitě nadužívání sociálních sítí a třeba i vliv influencerů může být občas rizikový. Je také důležité si uvědomit svoje psychické zdraví. Jestli to, co děláme na sociálních sítích, nám dělá dobře, nebo právě naopak. 

Můžeš přiblížit ten vliv influencerů? V čem může být rizikový?

Je to jako s každou autoritou. Když máme oblíbenou celebritu, jsme k ní daleko méně kritičtí a přebíráme myšlenky, názory, i styl tenisek, aniž bychom si to uvědomili. Jsou influenceři, kteří jsou skvělí a obohacující, například dělají vzdělávací a osvětový obsah. Ale pak jsou influenceři, kteří nejsou tak pozitivní a můžeme z nich mít pocit nějaké méněcennosti, protože nemáme tenisky nebo dovolenou, jako mají oni. 

Když obdivuji influencera, který nedělá dobré věci a prezentuje je jako pozitivní, já je budu také vnímat pozitivně. Co se musí stát, abych si uvědomil, že nejsem ovlivňován dobrým směrem?

Změnit něčí přesvědčení je hrozně těžké. Já si myslím, že je dobré začít u sebe a říct si, kým chci být. Chci žít udržitelně a chci se učit francouzštinu, například. Když mě trkne, že ten influencer letí po sedmé na dovolenou a nakupuje věci od značek, o kterých vím, že týrají zvířata, řeknu si  „to mě asi mrzí“ a můžu dát unfollow (přestat sledovat, pozn. red.). 

Takže by lidé měli být důraznější v následování svých hodnot. 

Bylo by to hrozně fajn. 

Bavili jsme se o influencerech, pro které je jednou z hlavních sítí TikTok. Na něj opakovaně upozorňují bezpečnostní experti, že není bezpečný. Pro spoustu mladých lidí je to zdroj zábavy, pro některé možná i příjmů, takže nemusí být jednoduché si ho zkrátka odinstalovat. Co v takové situaci dělat?

Já si myslím, že je to taková časovaná bomba, o které nevíme, kdy vybuchne. Data jdou někam a my nevíme kam. Lidem bych doporučila, aby si zjistili víc, jak TikTok funguje a že má napojení na další aplikace, které v telefonu jsou. Má přístup k foťáku, ke kontaktům a k poloze. Na základě toho algoritmy vyhodnocují a dělají si psychologické a nákupní profily. Což teda dělají všechny sociální sítě. TikTok je paradoxně dobrý v tom, jak dokáže předvídat chování uživatelů lépe než starší sociální sítě. 

Kdyby existovaly dezinformace zacílené na skauty, chytli by se na ně

Ty máš zkušenosti ze skautingu. Řekla bys, že skauti jsou něčím specifická skupina, když se bavíme o vlivu dezinformací a rizik na sociálních sítích?

Já si myslím, že kdyby existovaly dezinformace zacílené na skauty, tak by se skauti chytli. Přemýšlíme tak, že si chceme potvrzovat naši pravdu a vnímání světa. 

Na skautech je ale dobré to, že na ně nejsou dezinformace cílené a je těžší je napálit. A myslím si, že skauti jsou daleko víc hodnotově zaměření než lidé, co do žádné organizace nechodí. 

Často panuje mýtus, že dezinformacím podléhají „hloupí lidé“. Nejsme dezinformacím ve skutečnosti vystaveni všichni? Proč je takový mýtus rozšířený?

Já jsem psala diplomku na téma „kdo věří dezinformacím“. Ve zkratce mi vyšlo, že jim věříme všichni. Někteří voliči politických stran byli o trochu odolnější, ale ne o moc. Pokud se dezinformace trefují do jejich světonázoru, klikli na ně nebo je přeposílali dál jako novinku.

Takže to bohužel nemůžeme rozlišit podle věku, ani podle vzdělání či příjmů. Rozhodující faktor je důvěra v systém, společnost a to, jak to tady celé funguje.

Takže čím větší důvěru ve společnost a systém mám, tím mám menší šanci podlehnutí dezinformacím?

Budeš kritičtější. Když ti někdo řekne, že EU zakazuje rohlíky, protože obsahují mouku, tak si řekneš, proč by to EU dělala? 

Napadá tě další forma, jak se můžou dezinformace šířit?

Když se vytrhne satira z kontextu, může to nadělat hroznou paseku. Už je to pár let, kdy na apríla vyšel článek, že EU zakazuje pomlázky a jedna nejmenovaná politická strana se toho chytla a udělala z toho hrozné haló. Zkrátka jim nedošlo, že je prvního dubna.

Dýchej, mysli, ověřuj

Spolek Zvol si info začínal vzděláváním a workshopy o ověřování zpráv. Jaké jsou hlavní zásady hledání faktů?

Hlavní součástí našich workshopů je heslo Dýchej, mysli, ověřuj. Dýchej znamená nadechni se před tím, než něco sdílíš. Mysli na to, že tvůj mozek není dokonalý a že si vybírá věci, kterým chce věřit. Ověřuj – podívej se na autora, odkud zpráva pochází, kdo ji sdílel apod. 

Můžeš ještě přiblížit ověřovací proces?

Je dobré se podívat, odkud ten článek pochází, jestli přišel z WhatsAppu, nebo TikToku a kdo je jeho autor. Tak se dá filtrovat spousta spoustu věcí. Dále je dobré se zaměřit jestli má článek faktické, nebo názorové rysy. Fakt se dá ověřit, dá se dohledat ještě někde jinde, je nějakým způsobem měřitelný a objektivní.

Například můj telefon má modrou barvu a to je fakt. Názor by byl, jestli je hezký, špatný nebo cokoliv. Když jde jen o názor, často se vyskytnou slova jako každý, všichni, nejlepší, nejhorší, a další, která mohou rozdělovat čtenáře.

Velkým ukazatelem zavádějící zprávy je apel (útok, pozn. red.) na emoce. Jestli v nás článek vzbuzuje strach (což souvisí s heslem dýchej), tak se musíme mít na pozoru, jestli se v článku na někoho nesvaluje vina, nebo nedochází k rozdělování na my versus oni (strategie rozdělující skupiny na zpravidla dobré a špatné, pozn. red.). 

To zní, že ověřování může být zdlouhavý proces. Co když ale chci ověřenou informaci hned? Mám smůlu?

Je lepší dýchat a počkat si, protože jinak se může stát, že na tom člověk spálí hrozně moc energie. Ověřování je náročné a nevědět všechno hned je podle mě v pohodě. Ano, jsou situace, kdy nevědět znamená být nervózní, například mám příbuzné v Pásmu Gazy a než přijde zpráva, že jsou v pořádku, je to někdy o infarkt. Ale když chci vědět, jak někde dopadly volby, musím si pár hodin počkat. 

Myslíš, že jde nějak zastavit šíření dezinformací?

Určitě skrze vzdělávání a uvědomělou společnost a uvědomělé lídry. Když se s tím lídři snaží něco dělat, myslím si, že to jde. Ale vždycky se bude „drbat“. Ale „drby“ o Dádě Patrasové versus „budeme všichni pít ocet, protože nás to vyléčí z rakoviny“, jsou docela rozdílné informace z hlediska újmy. Dádě Patrasové nic špatného každopádně nepřeju.

Zmínila jsi vzdělávání, o které se i snažíte ve Zvol si info. Můžeš  přiblížit, čemu se věnujete?

Jezdíme do škol, máme devadesátiminutové workshopy, vždy pro jednu třídu na různá témata, třeba práce s informacemi nebo jak žít na sociálních sítích. Programy máme rozdělené podle věku, začínáme u šesté třídy a končíme u maturantů. Plus vzděláváme knihovníky, učitele a koketujeme se vzděláváním ve  firmách.

Naše workshopy jsou workshopy v pravém slova smyslu. Účastníci kreslí, hrají si, vymýšlejí, diskutují mezi sebou a lektor je tam spíš jako průvodce tématem. 

Co se účastníci workshopu například naučí?

Kdybych vzala workshop na informační záplavu, při něm si účastníci projdou interaktivní hrou, jak funguje manipulace. Řešíme, co se s dezinformacemi a škodlivým obsahem dá dělat a hledají se řešení, co s tím může udělat stát, škola nebo účastníci samotní.

Kdysi dávno jsme na našem táboře měli lektora a lektorku ze Zvol si info. Je možné vás pozvat i na skautskou akci? 

Jo, určitě. Jsme v kontaktu s Obrokem, na kterém nejspíš budeme, takže tam se můžeme potkat. 

Náhledové foto: Adam Špičák