autoři: Šárka Doležalová Křepelková a Pavel Kučera
Co se ti vybaví, když se řekne slovo „rituál“? Posezení u táborového ohně? Tajemné magické praktiky okultního charakteru? Šálek dobré kávy nebo čokolády? Podání ruky na přivítanou? Rodinná oslava? Svým způsobem je rituál vše, co jsem zmínila.
Rituál je na jedné straně slovo obestřené tajemným závojem, které nám ukazuje na to, že se děje něco netradičního, výjimečného, co sahá za hranice běžné reality a propojuje nás s tím, co nás přesahuje. Takový ten pocit, kdy se najednou zastavíš a vnímáš jedinečnost a výjimečnost dané chvíle. Že vše je přesně tak, jak má být. Že možná něco končí a něco začíná.
Na druhou stranu nás rituály v životě velmi usazují, dodávají nám jistotu a řád. Pomáhají nám najít si své místo ve světě a v současné společnosti. Jakákoliv činnost, kterou děláme pravidelně, nám rámuje náš den, týden či celý rok. A je do určité míry jedno, zda je to čištění zubů, pravidelné cvičení nebo oslavy Vánoc, Velikonoc či dalších svátků.
Dřív byly rituály nedílnou součástí života. Naši předkové znali jejich význam a přikládali jim jejich důležitost. Dnes často netušíme, proč bychom těmto momentům měli svou pozornost dávat. A tak jsme svědky toho, že rituály z našeho života začaly mizet.
Nejvíce je to v současné společnosti znát v oblasti přechodových rituálů – rituálů, které zvýrazňují důležité mezníky v životě člověka. Každé období v životě má svůj vývojový úkol, a když jej jedinec splní, je připraven posunout se dál. Takové mezníky bývaly dříve uznány, potvrzeny a oslaveny přechodovými rituály. V dnešní době se s nimi ještě můžeme potkat v domorodých kulturách.
„Moderní“ civilizaci zůstaly prakticky jen promoce, svatby a pohřby, které jsou často jen sledem neosobních úkonů. Přišli jsme o důležité iniciační momenty v našem životě. O možnost uvědomit si důležitý mezník v životě každého člověka a vědomě prožít změnu, která se v každém z nás odehrává (ať už chceme, nebo ne).
My ale dnes můžeme přechodové rituály do svých životů vracet. Zvlášť důležité je to v období dospívání, kdy se vývojově – fyzicky, psychicky, sociálně i spirituálně – stává z dítěte dospělý člověk, nebo by to tak alespoň být mělo. U domorodých kultur jsou tyto přechodové rituály nejvýznamnější. Připravují dospívající na jejich roli v životě a zkracují tak období tápání a hledání na minimum. V současné západní kultuře je toto období nejdelším obdobím života a některým se do další fáze vůbec nemusí podařit dostat. Ptali jste se někdy dospělých kolem sebe, kdy se začali cítit dospělými?
Přechodový rituál během dospívání dává našemu životu řád a umožňuje pochopit, v jaké životní etapě se nacházíme. Uvědomíme si, co jsme doposud prožili, v jakém bodě svého života se nacházíme a jaká výzva v našem rozvoji na nás čeká dál. Když víme, čemu čelíme, dokážeme snadněji pojmenovat své obavy z nadcházejícího období, a co bychom si naopak přáli. Máme možnost se vědomě připravit na změnu, která přijde. Uznat, že jsou věci, které nás dalece přesahují.
Puberta a dospívání se nachází přesně na hranici mezi dvěma životními obdobími – dětstvím (rodinnou duší, dle konceptu čtyř duší vycházejícího z Medicinského kruhu) a dospělostí (kmenovou duší). Je to čas, kdy se dospívající dívky a chlapci oddělují od svých rodičů a hledají své poslání, svoji vlastní cestu životem. Tímto obdobím přirozeně fyziologicky, psychologicky, sociálně i spirituálně procházíme.
Procesem dospívání procházíme ve svém životě všichni. Je jedno, zda jsme kluk nebo holka. Klíčové v tomto období pro nás je zjistit, kdo vlastně jsme, v čem jsme dobří a kam chceme směřovat. Kým chceme jednou být. Začínáme si poprvé ve svém životě tvořit vlastní identitu a odpoutávat se od vedení rodičů, kteří jsou v ideálním případě nablízku, pokud bychom potřebovali podporu. V řadě věcí se ale kluci i holky v dospívání liší, a tím pádem se liší i přechodové rituály tohoto období pro budoucí muže a ženy. V čem?
Jak to vypadá u kluků?
Pavel Kučera
Říká se, že muže z chlapce udělají jen jiní muži. Ideálně starší a zkušenější, od kterých se může učit, co to být mužem znamená. Už to samo o sobě je v dnešní době veliká otázka.
Když se klukům začne měnit tělo, učí se s ním fungovat, vnímat jej. Rychlá změna vyvolá trochu chaosu a neohrabanosti. Nikdo kluky v této době neučí, jak touto fází co nejrychleji a nejbezpečněji projít. Není to jako v dětství, kdy je rodiče vodili za ručičku.
Často je v tom nechají plavat, protože neví, jak s tím naložit. Nebo je rodiče řídí až tak, že se nikdy neosamostatní a rezignují. Moc fungujících příruček na to není a schová se to do balíku PUBERTA. Ten obsahuje i psychickou změnu, probuzení sexuality, hledání sama sebe, vlastní sebehodnoty, sebevědomí a sounáležitosti. Někam patřit a někým být, být přijatý a oceněný. Mít svou první dospělou identitu. O tomto balíku ale puberťáci s rodiči nemluví – neumí to, nebo se jim nechce.
Přechod do dospělosti je u kluků spojený se smrtí. Musí umřít malý chlapec, aby se zrodil muž. A to je to, čeho se bojí všichni, protože to bolí. Kluci, mámy i tátové. Kluci přijdou o své hraní, nicnedělání, o to, že se o ně někdo postará, že nic nemusí. Protože, aby se stali dospělými, musí převzít odpovědnost. Nejprve za sebe, své konání i nekonání, pak za druhé. A to se jim většinou nechce.
Maminky musí své synáčky pustit a nechat je svému osudu. Nemít na ně vliv. Nechat je, aby si nabili pusu a tím se zocelili. A to spousta maminek nedokáže, protože, co by si pak chlapečci bez nich počali, co by pak bylo smyslem jejich života? Kde by brali svou sebehodnotu? Tátové musí svým synům ukázat spoustu věcí a naučit je, jak být mužem.
Problém je, že na to nemají čas, nebo sami nejsou se svým mužstvím spokojeni. Svou sebehodnotu často hledají v práci, kariéře, svém sebeobrazu. Nebo by chtěli něco předávat, ale se synem si nerozumí. Nedokážou mu nabídnout lepší zábavu, než má v online světě. A netuší, že je to jen náhražka, vyplnění prázdného místa, kde jim dříve otec chyběl.
Proto je tolik neiniciovaných dospělých lidí, kteří nikdy nepřevzali odpovědnost a zůstali v bezpečí u maminky a tatínka, nebo po tom touží a dělají vše pro to, aby si jich někdo všiml a ocenil je.
Ideálně se kluci učí od táty, dědy a jiných mužů. Maminka se učí pouštět syna a otec plní svou roli. Pomáhá synovi na cestě, vysvětluje, co se děje, zasvěcuje ho a oceňuje za to, co dokázal.
Pak přijde na řadu rituál, kdy se dosavadní práce stvrdí a chlapec ukáže, co se naučil a že je hoden být mužem. Všichni se to dozví, vidí, oslaví a respektují. Minimálně všichni z rodiny. Je to vlastně taková třešnička na dortu. I když náročná a úctyhodná. Pak se k mladému muži všichni učí chovat jako k dospělému a on se jako dospělý učí žít. Po nějaké době přijde ohlédnutí a potvrzení, že je na dobré cestě. Pak se začne chystat na další životní přechod. A tak to pokračuje dál. Skrze další zkoušky, milníky, životní fáze…
Co přechodový rituál pro holky?
Šárka Doležalová Křepelková
Vývojovým úkolem dívek v období dospívání je znovu nalézt samy sebe. Ano – znovu. Dívky se, na rozdíl od chlapců, nemusí vydávat na dobrodružné hrdinské cesty. Stačí, když se začnou více soustředit samy na sebe, vnímat své tělo, své potřeby, svoji hodnotu. Začnou být takové, jaké jsou – stejně jako takové byly, když se narodily a byly malými holčičkami. To každá z nás věděla, co ji baví, čím chce být, v čem je dobrá.
Jenže pak jsme dobře myšlenou výchovou všechny tyhle dary poztrácely a my jsme pozapomněly, kdo jsme a co jsme na tento svět přinesly. V dětství jsme se naučily všechno, abychom přežily v naší kultuře a společnosti, následovaly jsme vzory rodičů. Nyní, v období dospívání, je na čase vytvořit si vlastní vzory. Najít svou hodnotu, to, v čem jsem dobrá, a jak chci tvořit svůj vlastní život.
To se vůbec nemusí zdát snadné, ale je to možné. Stačí se rozpomenout, naučit se krok za krokem naslouchat sama sobě a objevit svou vnitřní moudrost. Svůj kompas, který tě na tvé cestě vede. A vědomě se jím řídit a kormidlovat, místo aby ses nechala strhávat vlnami, které neustále mění směr.
První krok je zjistit, že nic speciálního nepotřebuješ, a to nejcennější už máš. Sama sebe.
Druhý krok je otevřít se ženskému světu i se všemi jeho kvalitami. Ochutnat je a vyzkoušet, co ti sedí. Co je to tvoje. Ženství má mnoho podob, žádná není ta jediná správná a ty sama můžeš najít to své. Třetí krok je vzít si do rukou svou vlastní sílu. A nejen jako frázi, ale doopravdy prožít, co to znamená. Cítit ji v celém těle, vědět, kdo jsem a co dokážu. Postavit se sama za sebe.
Nejen před skupinou stejně naladěných holek, kde tě nikdo nehodnotí a nesrovnává, ale i před vlastními rodiči, kteří musí také pochopit, že už nejsi malá holka. A ideálně tě podpoří na cestě, aby ses mohla stát dospělou ženou.
Důležité je mít kolem sebe kruh žen, kamarádek, se kterými se můžeš otevřeně bavit i o tématech, která se běžně na potkání nesdílejí. Kruh, kde se můžeš s důvěrou svěřit, protože tě nikdo nehodnotí, neposuzuje a nemá potřebu se porovnávat. Kde díky společnému sdílení a vzájemné inspiraci zjistíme (a opakovaně se můžeme ujišťovat), že každá z nás jsme jiná, jedinečná, a tím pádem přinášíme do skupiny svou hodnotu. Jen ji uchopit a pojmenovat. Sama či společně.
Přesně o tom je přechodový rituál v období dospívání pro dívky. Najít odvahu a vstoupit do ženského světa se všemi kvalitami, které přináším. Ukázat se taková, jaká jsem, s tím, že chci tvořit svůj vlastní život podle sebe se vším, co to přináší. A vím, kudy se mám vydat a jaký bude můj první krok. To vše v kruhu podpory blízkých kamarádek, ale také rodičů, pro které je tento moment také významným přechodovým obdobím. Mění se jejich role matky a otce, a i oni mají možnost si tuto změnu prožít. Společně tak můžete mít možnost posunout se do dalšího vývojového období nejen jako jednotlivci, ale i jako rodina.
Možnost vydat se cestou osobního rozvoje a projít přechodovým rituálem i s rodiči nabízíme dívkám v kurzu Buď svá (http://budsva.cz/odvazna). Obdobná příležitost pro kluky je v kurzu Transition (http://kurztransition.cz/). Podívej se na web a přihlas se.
„A teď je cesta jiná. Život se změnil. Ne úplně, ale rozhodně není stejný. Vlastně už nejsem to malé dítě, co jsem si vždycky myslela, ale už jsem skoro dospělá žena a můžu za sebe brát zodpovědnost a nespoléhat, že to někdo udělá za mě. Učinila jsem ve svém životě změny, kterých nelituji. Vím, že se mám ještě hodně co učit. Abych se pochopila. Abych našla odpovědi. Aby mi ten celý velký svět, ve kterém žiju, přišel více srozumitelný, a ne tak moc divný a složitý. Ale když se na to podívám trošku jinak, je na tom světě krásně. A já cítím obrovskou vděčnost, že tu můžu být.“
Lucka, účastnice kurzu Buď svá
„Přestal jsem mluvit o tom, že už jsem dospělý a vydobývat si to slovy, ale začal jsem se tak i chovat.“
Petr, účastník kurzu Transition
foto: archivy akcí
