Proč jsem rover? Proč chci být skaut? Proč si vůbec kladu tuhle otázku? A kde je odpověď? Zkusme pro jednou udělat krok zpátky a zhodnotit náš roverský život. Je to pro nás to pravé?
Francouzský filozof 17. století, René Descartes, se ptal sám sebe skoro na totéž. Přestože nebyl rover, rozhodl se, že dojít pravdy lze jen tehdy, když zcela zpochybní svá přesvědčení a postaví svůj názor na pevných základech. Ve své době tak představil revoluční techniku. Mimo to zavedl kartézskou soustavu souřadnic a pronesl slavný výrok ,,Myslím, tedy jsem”.
René Descartes je sice již dlouho po smrti, ale jeho principem se můžeme inspirovat i dnes. Zpochybnit vše, co známe, je jeden ze způsobů, jak najít nezkreslenou pravdu, která nás třeba překvapí. Můžeme se utvrdit v tom, že skauting je pro nás to pravé, nebo zjistit, že rovering není naše cesta.
Proč (ne)být roverem nebo rangers
S trochou nadsázky si můžeme říci, že ve všech skautských institucích a zdrojích se dočteme či doslechneme, proč je skauting naprosto a zcela nepřekonatelný, jedinečný a pro všechny ideální. Abychom postavili naše názory na pevných základech, je třeba po principu Descartově tuto zřejmou a vždy omílanou myšlenku zpochybnit. Nasaďme si proto zpochybňovací brýle (v metaforickém slova smyslu) a pojďme na to.
Sir Robert Baden Powell prohlásil, že je skauting hra. Jenže ona to taková hra vždycky není. Nikdy nekončící trable s buzolou, zatékání do stanu, bojovka, kvůli které jsme v noci nechtěli zhasnout čelovku, výsadek, kde jsme zabloudili. Zní něco z toho povědomě? Jestli ano, proč by to mělo být v roverském věku jinak?
O něco děsivější než představa dávno ohraných her a otrávených výrazů vedoucích je skutečnost, že pro nás, rovery, možná žádný program nebude.
Heslo, které roverům sdělil R. Baden Powell, sám řiď svůj člun, poměrně jednoznačně říká, jak asi budou naše roverská léta, co se týče společného programu, vypadat. Jenže co s tím? Ne každý umí pádlovat a nepřevrhnout sebe i zbytek kmene. Najednou na nás padá obrovská tíže v podobě očekávání ostatních, že od teď se zabavíme sami. A nejen to. Představa našich představených a vůdců je taková, že kromě přípravy smysluplného programu pro nás samotné budeme také sloužit.
Sloužím nebo otročím?
Někdy to tak bývá, že starší vedoucí zaměňují roverský kmen s pořádkovou, pracovní, výchovnou, gastronomickou či úklidovou četou. Jsme zkrátka taková parta Ferdy Mravence pro práce všeho druhu.
Mezi službou na táboře a snahou si tábor užít v mentálním zdraví se zdá být spousta prostoru a času, který je nevyužitý. Rover, jenž zrovna kráčí po tábořišti a snaží se udržet svůj pomyslný člun nad vodou, se rovná levné pracovní síle, která:
- Dost pravděpodobně zvládne držet sekeru, hrnec, škrabku či prkénko latríny tak, aby si neublížila,
- nebude postrádaná, protože program na táboře pro ni nikdo s láskou nevytvářel,
- si nesmí moc stěžovat ani vyskakovat, protože služba je v jejím popisu práce.
Pokud nejsou naše síly zneužity ve prospěch vyššího dobra zakopáváním latríny, zcela jistě budeme vystaveni neutuchajícímu nátlaku k vedení oddílu. Nalijme si čistého vína, oldskautům v našem středisku se neříká old jen tak z rozmaru. Některým z nich již síly či motivace dochází a těší se na svůj ,,skautský důchod”. Ti se pak poohlíží po nějakém zelenáči či žábě, co zrovna přestoupili do roverského kmene a netuší, k čemu se vedením dětí po zbytek svých roverských let upíšou.
Nástrahy roverského kmene
Řekněme, že nás nikdo neodchytil k činovnictví u jiného oddílu, ani neodradil půlnočním škrábáním brambor, takže se můžeme naplno věnovat našemu roverství. Přestože jsme však bezpečně vstoupili do roverského kmene, dost možná nemáme vyhráno.
Roverské putování je jako prolézání neznámé překážkové dráhy bez návodu, a navíc potmě. Dost možná tvoří kmen staří přátelé z původního oddílu. Bezva, ale co když jsme zrovna jediní, kdo přestoupili? Najednou na nás zírá banda lidí, co jsou o několik let starší a nechápeme ani jeden z jejich vtipů, protože se odkazují na akci, na které jsme nebyli. Případ může ovšem nastat i opačný. Třeba, když polovina našeho oddílu přechází ve stejný rok jako my. Potom všechny staré a pro nás nesmírně trapné historky přestupují spolu s námi.
Vztahy v roverském společenství též nemusí být procházkou růžovým sadem. Například když se nám v patnácti líbí někdo z kmene. Na papíře je kmenový románek nesmírně poetický, ale ve skutečnosti jej provází mnohé trapné okamžiky, kdy na akcích s kmenem ,,náhodou” vždycky skončíme ve spacáku vedle toho dotyčného člověka a snažíme se zamaskovat nadšení ležérní otráveností. I kdyby nám to někdo zbaštil, pravděpodobně se jedno malé zakoukání po důvěrném rozhovoru na latríně rozkřikne v celém kmeni, ne-li středisku.
Propast zvaná stagnace
Možná jsme už k roveringu přičichli, nebo jsme aktivními rovery či rangers po dlouhá léta. I v případě, že se neděje nic, co by nás od roverství odrazovalo, můžeme spadnout do propasti, která v nás navozuje pocit přetrvávající stagnace. Najednou se jindy úžasné akce jeví jako všední, v kmeni prožíváme nekončící ponorku. Lipových lístečků je na našem kroji přespříliš a máme pocit, že nic jiného než skauting vlastně neznáme. V takovém okamžiku opravdu stojí za zvážení se zeptat sám sebe, zda je roverská cesta to, co nás naplňuje, či zda přišel čas udělat krok vedle a zvolit si jinou trasu. Skauting je pro všechny, ale ne všichni musí být pro skauting. Zvláště pak v době změn, kdy přemýšlíme, jak se v životě pohnout dál.
Proč být rover nebo rangers?
Na cestě roveringu je zkrátka spousta možných nepříjemností a neznámých. Co tedy rovering může nabídnout jako kompenzaci svých nedostatků? Proč zůstávat někde, kde už to relativně známe a máme to okoukané z dětských let? Protože skauting pro rovery a rangers je svět, který je obrovský a stále se rozrůstá. Je jako vesmír, který se rozpíná, a proto nemůže být nikdy zcela objeven. Přestože máme pocit, že jsme si vyslechli každou přednášku, zažili nespočet táborů, nanosili se s tisícem talířů špaget s kečupem nebo navštívili všechny kurzy, skauting má jedinečnou vlastnost reinkarnace. Když zanikne jedna věc, zrodí se jiná, třeba o mnoho lepší. Být roverem znamená mít příležitost objevovat to dobré i to méně dobré, co tato cesta nabízí. I když třeba vyčerpáme činnosti, které nás zajímají či fascinují, skauting je velmi úrodný pro vlastní iniciativu a tvorbu. Skauting je hra, která nabízí pot, slzy, radost, poznání a především dobrodružství.
Jak se rozhodnout?
Tahle část je ošidná. Přestože by byl na místě nějaký vědecký manuál, jak pomocí zpochybňovací metody dojít ke správnému závěru, bohužel žádný není. Pokud jste se však při čtení výše uvedené kritiky vnitřně ošívali a rovering mocnými argumenty v duchu bránili, tak sláva, ještě jste nebyli odrazeni. Možná jste se s některými, byť mírně zveličenými, nářky ztotožnili. I tomu sláva, neboť teď možná lépe víte, na čem jste.
Když váháte, co dělat se svým roverským životem, může stát za to zeptat se někoho, komu důvěřujete. Kromě pochopení a dalšího pohledu na vaše dilema vám třeba ukáže alternativní cestu, kterou se vydat a neztratit tak kontakt se skautem. Pokud se necítíte v roverském kmeni nebo ve středisku ve své kůži, existují mnohé jiné způsoby, jak se ve skautském hnutí zapojit. Ať už je to účast na akcích, roverských kurzech nebo na jiné platformě – například ve skautském institutu. A jestli stále váháte, zda je Junák pro vás, stojí za to vyzkoušet i druhý břeh řeky. Třeba s odstupem zjistíte, že vypadá lépe, než jste si mysleli.
