V letadle bez motoru

Pilotem letadla se člověk může stát a nemusí mu být ani 18 let. Lukáše Fidlera od malička přitahovala letiště a od svých 15 let na jedno pravidelně chodí, aby se mohl vznášet větroněm. Vypráví, co obnáší být pilotem, nebo jaké pocity prožívá vysoko nad zemí a jakou společnost tvoří letci. „Na začátku se mi hlavně líbila letadla. Dneska si užívám svobody, když jsem nahoře sám a můžu si dělat, co chci,“ líčí Lukáš.

Kde začala tvoje záliba v letadlech?

Jako malý jsem s taťkou chodil na CIAF (Czech International Air Fest) do Hradce Králové a na jiné airshow například do Pardubic nebo do Ostravy. Tam jsem si řekl: „Bylo by husté být pilot.“ Později jsem zaslechl, že je možné pilotovat větroně už od čtrnácti a průkaz získat v šestnácti, čehož jsem se hned chytil. Můj taťka má kamaráda na letišti ve Dvoře Králové nad Labem a přes něj jsme se dozvěděli, že dělají vyhlídkové lety pro veřejnost. Tam jsem dostal možnost si vyzkoušet, jestli by se mi létání líbilo. Chytlo mě to natolik, že jsem se týden na to přihlásil do aeroklubu v Novém Městě na Moravě a začal jsem s výcvikem na pilotování kluzáku.

Jaký byl první den výcviku?

V aeroklubu panovala rodinná atmosféra. Všichni tam byli a jsou přátelští a milí. Nejprve mi řekli základní informace a pak přišel čas na seznamovací let, který ověřil, že se opravdu chci naučit létat. 

Co následovalo?

Začal výcvik jako takový. Teorie se prolínala s praxí. Na hodinách jsem se učil o meteorologii, mechanice letu, radiokomunikaci, jaké fráze se třeba používají, nebo o leteckých předpisech. Učil jsem se různá pravidla,například, kdo má přednost při přistávání. V rámci praktické části jsme museli mít nalétáno alespoň 25 hodin, během kterých jsem se učil komunikaci s řídicí věží, zásady bezpečného létání a samozřejmě pilotování samotné. 

Mohl jsi pilotovat už od začátku?

Ano, ale jenom částečně. Ve větroni jsem byl s instruktorem a každý měl svoje řízení. Při vzletu nebo přistávání jsem na začátku řízení pouze držel, abych cítil, jak instruktor větroň ovládá. Když jsem udělal chybu, dal mi instruktor zpětnou vazbu. Postupem času mi předával více a více kontroly. Ale ani po těch dvaceti pěti hodinách jsem si nebyl úplně jistý v pilotování. Člověk musí pokračovat v trénování. 

Jak se vlastně s letadlem bez motoru dostaneš do vzduchu?

Dvěma různými způsoby. Buď se nechám vynést vlečným letadlem za lano, od kterého se odpojím podle své potřeby, a pak využívám k letu stoupavých proudů. Nebo pomocí navijáku, který se používá hlavně pro cvičení, protože větroně nedostane do dostatečné výšky, aby mohl pokračovat dál v letu. Naviják je takový traktor s válcem s ocelovým lanem přes celou dráhu. Zajímavostí je, že ten náš má motor z tanku. Zvládne letadlo zrychlit až na 110 kilometrů za hodinu v momentě stoupání.

Existují závody pro kluzáky? 

Ano, existují. Na jedněch jsem ve Dvoře Králové byl. Trvají 14 dní a hodně záleží, jak se vyvede počasí, jelikož na něm jsou kluzáky závislé. Bez stoupavých proudů, které vznikají za hezkého slunného počasí, se nedá létat. Já jsem závodil s instruktorem, protože jsem si netroufl závodit sám. Všichni v závodě mají stejnou startovací pozici, takže v jednom stoupavém proudu letí najednou kolem 60 větroňů. Člověk musí být obezřetný. Není to nutně nebezpečné, ale sám jsem si na to netroufl. 

Co se děje na závodech, když zrovna není počasí na létání?

Celkově je závod velká společenská událost. Odehrávají se hudební večery, jsou pozváni různí hosté, nebo tam je několik kiosků, kde je možnost si popovídat s ostatními třeba o proběhlém závodě. Někteří piloti to vnímají jako dovolenou. Na 14 dní vezmou rodinku do karavanu a tráví je na závodě. Neumím si to však představit, pokud si létání neužívá celá rodina.

Co obnáší létání jako koníček?

Rozhodně spoustu času. Řekl bych, že létání se nedá dělat napůl jako jiné koníčky. Nejenže se výcvik táhne dlouho, než ho člověk dodělá, ale i létání jako takové zabere spoustu času. Trávím spoustu víkendů na letišti. Na něm děláme i brigádnické práce jako leštění letadel, aby lépe vypadala a létala, nebo klasické práce jako sekání trávy. Mimo jiné je létání výrazně drahý koníček. Platí se za pronájem větroně, za vlečné letadlo a výcvik na větroně stojí přibližně 30 tisíc korun.

Když létáš, jaké pocity prožíváš?

Užívám si svobody, když jsem nahoře sám a můžu si létat, jak chci. Užívám si létání v krajích, které neznám. Mám příležitost vidět novou část republiky. Zároveň je létání vzrušující, protože, kdyby mi přestala fungovat navigace, musel bych se v neznámém prostředí zorientovat sám. Pro větroně jsou trasy, které jsou i sedm set a více kilometrů dlouhé a celé se urazí jen díky síle přírody, což je taky úžasný pocit. Létání je celkově plné výzev. Překonávám strach, že se nevrátím, nebo zažívám adrenalin, například když plachtím nízko nad lesem.

Přemýšlel jsi nad kariérou profesionálního pilota?

Dříve jsem si byl jistý, že se chci stát pilotem dopravních letadel. Ale s dnešní krizí, kdy například ČSA propouští piloty ve velkém, jsem znejistěl. Další problém je cena výcviku na dopravního pilota, která se pohybuje kolem dvou milionů. Uvažoval jsem nad vojenským pilotem v rámci armády, ale tam je zdravotní omezení. Člověk projde testy, jejichž výsledek příliš neovlivní. Testuje se srdce, záda a podobně. Psychické testy jsou podobné jako u policistů, kde odpovídáš na otázky, které zdánlivě nesouvisí s létáním, ale pak vyjde jistý výsledek. Podle něj pak dostaneš rozdělení, na která letadla můžeš a na která už ne. Pokud by plán pilota nevyšel, tak bych šel cestou leteckého inženýra, nebo bych studoval techniku, která s tím souvisí. Každopádně zůstanu u letadel.