Vzpomínka, sebevyjádření, osvobození se –⁠

Ozdoba těla, která se nikdy nesmaže. Příběhy lidí, kteří se rozhodli toto nesmazatelné zkrášlení dopřát ostatním, jsou pestré a neočekávané. Motivace a cesty k tatérství mohou inspirovat i mimo svůj obor. Natož význam tetování. O něm a o dalších aspektech své práce vypráví tři tatérky.

Začátky

Ivanka Hladíková sice maluje a kreslí od malička, ale tatérství se stalo její vášní až mnohem později. „Nikdy jsem nesnila o tetování, první jsem měla v dvaceti sedmi letech,“ vypráví Ivanka. Předtím než založila vlastní tatérské studio pracovala deset let v korporátu. „Došlo mi, že během těch let jsem nic nezískala, že kvůli velkému oběhu lidí v mém zaměstnání jsem nahraditelná,“ popisuje své rozhodnutí opustit dosavadní práci a jít umývat nádobí do vegetariánské restaurace. 

Zde dostala možnost vystavovat své obrazy, takže začala znova malovat. Měla několik vernisáží a seznámila se s několika tatéry. Pak přišlo i první tetování. „Líbila se mi energie proudící do lidí, které tetuješ. Je to něco jiného, než když maluješ obraz. Úplně, úplně jiného, ale furt jsem nepřemýšlela nad tím, že bych tetovala,“ vypráví dojmy ze svého prvního setkání s tetováním (doslova) na vlastní kůži.

Následně pro ni přišel rok, který ji donutil změnit všechny dosavadní plány. Onemocněla, rok strávila na neschopence a rozhodovala se, co bude dělat. „Bylo mi přes třicet, žila jsem s manželem, takže mě zaměstnavatelé brali jako ženskou, která půjde na mateřskou. Navíc jsem chodila dvakrát týdně na rehabilitace, takže jsem byla bez šance na práci. Takhle to tady funguje,“ přibližuje svoje podmínky po nemoci tatérka. Její kamarád, tatér, Ivance doporučil, ať si zkusí udělat tatérský kurz. Ta už v té době vlastnila strojek a zkoušela tetovat na sobě a manželovi, nebo používala slupku od banánu či pomeranče.

S pomocí rodiny a kamarádů si zařídila vlastní tatérské studio. „Protože mám ráda architekturu a baví mě se s tím piplat, udělala jsem si z toho svůj obýváček,“ popisuje.

Další jedinečnou cestu k tatérství prožila Tereza Persyová, která je vyučená sálová sestra a působila na chirurgii v Praze. „Naučila jsem se zručnosti a nebála jsem se do lidí píchnout,“ popisuje dovednosti, které jí přinesla bývalá práce. S tatérstvím začala během mateřské, protože se nudila. 

„Můj táta byl zpěvák trashmetalové kapely z 80. let. Je celý potetovaný, takže mi je tento životní styl i s těmi kérkami blízký,“ líčí bývalá sestra svůj vztah k tetování. Nejdříve tetovala technikou hand poke, při které se používá pouze jedna jehla a ručně se aplikuje inkoust 0,2 – 0,3 mm hluboko pod kůži. „Díky svému vzdělání jsem mohla tetovat bez speciálního tatérského kurzu. Ale právě kvůli tomu jsem se musela všechno učit sama,“ popisuje svoje začátky Terka. Na internetu jsou potřebné informace špatně dohledatelné, takže to šlo stěží. „Nejdřív jsem začala tetovat, až později jsem se vykreslila. Rozhodně to nedoporučuji. Někdy si budu muset nechat tetování, které jsem si dělala sama, u někoho předělat,“ směje se samoučená tatérka.

Osobitý styl

Najít vlastní styl bylo pro Ivanku náročné, protože neměla zvládnutou techniku. „A tu nemám doteď, jelikož člověk se má pořád co učit,“ doplňuje. Podle jejích slov je náročnější tvorba tetování než obrazu. „Když maluješ obraz, je jen tvůj, nikdo jiný do něj nevkládá energii a taky jej můžeš kdykoliv přemalovat,“ dodává s úsměvem.

Obě umělkyně a mnoho dalších tatérů odmítá dělat kopie. Když jim někdo pošle obrázek z Pinterestu, zásadně ho odmítnou, jelikož věří, že „člověk je originál a měl by mít svoje vlastní tetování“. 

Ivanini zákazníci mají možnost si vybrat z předpřipravených motivů, nebo můžou požádat o zhotovení návrhu podle svých představ. A tak například slečna toužící po lučním kvítí z inkoustu může pro inspiraci zalistovat starým herbářem z knihovničky umístěné přímo ve studiu.

Jedním zdrojem inspirací pro její volné motivy je hudba, kterou si člověk může vyslechnout v jejím studiu. Jedná se především o chill hop, lofi hip hop, či vážná hudba například od Jóhanna Jóhannese. Dalším zdrojem je příroda. „Vezmu své psy na procházku do místního lesoparku, kde si sednu pod strom a potom vytvářím nové volné motivy, o které si lidé pak můžou napsat,“ popisuje proces své tvorby.

Příchod Terčina osobitého stylu silně souvisí se zdravotní situací, kterou si prošla. Terka měla problémy se štítnou žlázou, které si vyžádaly operaci. Kvůli nemoci se jí klepaly ruce, což pro ni znamenalo konec se strojkem, klepání ale naštěstí přešlo. Bohužel poté přišla další nemoc, orbitopatie, u které bez léčby dochází ke ztrátě zraku v důsledku nevratného poškození rohovky a útlaku optického nervu. To opět znamenalo špatné zprávy pro její práci. „Protože jsem vystudovaná sálová sestra, tak to bylo na *****…“ Kvůli nemoci by nemohla poté pokračovat ani v bývalém zaměstnání. Její zdravotní situace se zlepšila a může pokračovat ve své práci, ačkoliv stále musí brát léky a při práci ji místy bolí oči. 

Jednou večer na ni přišla depka a s ní první návrh tetování –⁠ pes Buřt. Následně vznikla celá série Kérky s příběhem. „Pobavila mě myšlenka, že by kérka měla svůj příběh, který by mohl člověk vyprávět třeba v hospodě u piva.“

Od té doby vytvořila mnoho dalších návrhů, které dnes zdobí tělo nejednoho klienta. Inspiraci sbírá například ze seriálu Červený trpaslík, poněvadž jí sedí druh humoru, který se v seriálu objevuje. „Někdy mi nápad přijde z čista jasna, někdy když jdu běhat, nebo se inspiruji nějakým člověkem,“ dodává.

Až budeme staří a svraštělí…

Klasická reakce odpůrců tetování, když vidí někoho s dílem po celé ruce, je, že to bude vypadat příšerně, až dotyčný zestárne. Ale je tomu tak? 

„Já jsem si na nohu vytetovala rovnou čáru a první, co jsem řekla, bylo, jak se těším, až se ta čára zdeformuje změnou mé kůže v průběhu času,“ vyjadřuje svoji myšlenku ohledně zmiňovaného stárnutí Eliška Bartošová, studentka umělecké školy grafické. Ona samotná má silnou zálibu ve figurální malbě, jelikož si ráda všímá všelijakých detailů, mnozí by řekli nedostatků, na lidském těle. Říká, že jejím plánem je, že se bude napůl živit jako tatérka a druhou polovinu zastane výuka figurální kresby na vysoké škole.

„Když holky chtějí třeba tetování na vnitřní stranu paže, tak je varuju, že se jim vytvoří z povadlé kůže babičkovská křidýlka, kterým se nevyhne žádná ženská, pokud nebude opravdu fit žena,“ odpovídá Ivanka na otázku, zda při tvorbě návrhů pracuje s vývojem kůže. „Já se naopak těším, až budu jednou stará, potetovaná bába a všechno to bude svraštělé a bude to vypadat jinak, ale o tom to je. Všichni budeme staří a svraštělí, prostě budeme vypadat hrozně, akorát na sobě budeme mít obrázky a bude to vypadat aspoň cool,“ vyjadřuje Ivanka pohled na svůj vzhled za několik desítek let. Podle ní senioři, kteří mají tetování, působí většinou uvolněněji, víc vyrovnaně s tím, že už jsou staří.

Dokonalý tatér

Podle Terky by měl být tatér sebekritický. Má dojem, že dnes lidi často nevidí svoje chyby. S tím souvisí i pokora, kterou by podle ní tatéři měli mít v sobě. Neměl by jim také chybět nadhled, jelikož práce s lidmi je náročná.

„Rozhodně je fajn, když je komunikativní, kreativní a pracuje s otevřenou myslí,“ popisuje vlastnosti ideálního tatéra Eliška.

Ivanka je toho názoru, že tatér by měl být férový, lidský či empatický. „Musí být skoro jako psycholog. Někdy mám z klienta pocit, že si není jistý, zda si to tetování skutečně přeje. Sejdu se s ním a klidně čtyři hodiny se spolu bavíme, jestli tu kérku opravdu chce. Nebo když si lidé sednou do toho křesla, řeknou mnoho příběhů. Zažila jsem pláč, smích, vyslechla motivace k jejich tetování. Je to jako v kadeřnictví, ale mnohem emotivnější, díky těm příběhům.“

Různé významy

Co pro tatérku může znamenat tetování? Jakým způsobem ho vnímá? Odpovědi lidí, kteří se s černým inkoustem pod kůží setkávají dennodenně, na zmíněné otázky autora textu zajímaly nejvíce.

„Tetování vnímám jako vzpomínku na situaci, která vytváří smyčku s danými lidmi,“ popisuje svůj pohled Eliška. Například její dva kamarádi si na nohy vytetovali piva, která jim budou navždy připomínat mládí, které trávili společně.

U Terky má tetování význam sebevyjádření. Lidé často tímto způsobem hledají a následně prezentují svoji identitu. Pro ni to je také zábava a činnost, která spojuje lidi a vytváří fajn sortu.

„Osvobození se. V průběhu tetování nemyslíš na nic. Vnímáš jen ten pocit z tetování. Vyplavuje se adrenalin. A to platí oboustranně,“ líčí své pojetí tetování Ivanka.

(něco jako infotabulka – příklad kérky s příběhem)