Užasle poslouchám vyprávění starších vedoucích o tom, jak obnovovali oddíl po revoluci. Poslouchám detaily o táborech, jak vypadaly v době, kdy jsem byl vlče a ještě jsem ani nebyl v našem středisku. Vyprávění je zajímavé, ale u některých věcí mi běhá mráz po zádech. Jaký je rozdíl mezi oddílem pod minulým a současným vedením? Umíme kráčet ve starých šlépějích, tak jak byly původně zamýšlené?
Ony staré šlépěje jsou hlavně rituály, což jsou události, kdy opakujeme léta staré tradice, které „někdo někdy zavedl“. Tradice tedy tvoří „osobnost“ oddílu, část historie, kterou se nám vyplatí si připomínat.
Rituály ve skautském prostředí mohou sloužit jako odlišovací prvek jednotlivých oddílů. Čím se liší náš oddíl od jiných, pokud pomineme možnost rozšířené duchovní výchovy a vodáctví? Domnívám se, že u drtivé většiny oddílů to budou právě rituály a tradice.
V přemýšlení o významech rituálů je dobré se zamyslet i nad tím, v jakém systému fungují, mám na mysli například: proč bodovat úklid stanů, chování na táboře nebo celotáborové hry. Ale tomu se lépe věnuje Špalek ve videu z roku 2014 Zamyšlení o hravosti ve skautingu. Jestli pak naše rituály nefungují jen pro nějakou nesmyslnou část systému, bez které bychom se obešli.
U některých tradic, rituálů jsme jejich revizi úspěšně zvládli
Výzva Tří orlích per původně vypadala trochu jinak, než jak ji známe dnes. V časopisu Junák z roku 1918 druhý úkol stanovují takto: „Snésti tři rány prutem přes nahá záda a nepohnouti při tom ani svalem v obličeji. Učí-li prvá podmínka sebezapírání (výzva hladu, pozn. autora), druhá prokazuje náležitou míru sebeovládání a vzdorování bolesti, tak nutného v životě. Poněvadž bylo stanoveno, že bude se zkoušeti přísně, aby zkouška měla cenu a význam, rány prutem, rozdávané rukou vůdcovou, nebyly nijak milosrdny.“
Zde se asi shodneme, že bít dítě, byť to je zkouška dobrovolná, není dobré. Nehledě na to, že porušujeme zákon. A přesto zkoušku máme, ale upravili jsme podmínky, aby lépe odpovídaly dnešním poměrům.
U Třech orlích per je důležitá dobrovolnost, dítě si může samozvolit, zda chce, či nechce výzvu plnit. Znám i tradice, které se nesou v podobném duchu jako dřívější druhý úkol Per, ale jsou pro děti povinné. A nemusí se jednat jen o bití prutem, ale třeba o žahání kopřivami, zesměšnění před ostatními… Dělali bychom tyto věci, kdybychom nebyli schováni uprostřed lesů a hájů na našich táborech? Před zraky civilistů? Myslím si, že ne.
Vnímám, že měnit tradice a rituály v oddílech může být velmi obtížné, obzvlášť pro ty, kteří v 90. letech je pomáhali obnovovat po letech zákazů. V čem je nám tato nostalgie ale dobrá? Pro mě je důležité, aby členové oddílu znali význam, který tradice mají, a souhlasili s ním. Možná by bylo řešením, kdyby si každý oddíl našel někoho, kdo si udělá odborku Obřadník, Obřadnice…V oddílech pak budeme mít někoho, kdo bude mít specializaci a hlubokou znalost rituálů a bude nad nimi kriticky přemýšlet.
Zkusme si vytvořit nové rituály a za dalších 20 let si vzpomenout na tento text a říct si, jestli naše současné nápady obstojí i v budoucnosti, nebo jestli je budoucí generace bude revidovat reviduje. U některých věcí buďme progresivnější a najděme odvahu zrušit některé nesmyslné věci z minulosti.
Prosím, nechme některé tradice a rituály už jen stránkám kronik a užaslým otázkám: „Jak tohle bylo dřív možné?“
Špalkovo video: https://bit.ly/3pLpyny
Původní článek o Třech orlích perech: https://bit.ly/31hQkuo
Odborka Obřadníka*ice: https://odborky.skaut.cz/obradnik/
