Dávání a přijímání darů je složitý proces, se kterým se každý potýká po svém. Hodně záleží na tom, od koho dar získáváte či komu ho dáváte. V této výměně se nejvíce projeví, jak moc se s daným člověkem znáte. Co pro rovery a rangers znamená dávání a přijímání darů se dozvíte v této anketě.
Zdeňka Vagundová – Žabka, 23 let
Pracuje jako optometristka a je členkou 3. dívčího oddílu Opava ve středisku Zvon. Ve volném čase ráda chodí do přírody, zpívá, píše nebo tvoří.
Dávání darů mi přináší potěšení i trochu stresu. Stres je to v okamžiku, kdy chci někomu ze svých blízkých udělat radost, třeba na narozeniny, a ne a ne vymyslet to pravé. Pakliže se tento krok projektu „dárek“ povede, je pro mě dávání darů radost. Nejvíc mě potěší dávání darů, které se o sebe přihlásí „samy“. Zkrátka na vás někdy něco vybafne a vám prolétne hlavou ten konkrétní človíček, který by z toho měl ohromnou radost, a vy mu to darujete. Úsměv a objetí takového člověka je pak tou největší odměnou.
Přijímat dary, zvlášť ty nečekané, pro mě dlouho byla trochu výzva. Slova „já pro tebe ale nic nemám“ nebyla obvykle pro obdarovatele příliš vítaná. Hlavně se tím nic neměnilo. Onen obdarovatel mi chtěl něčím udělat radost a já se postupně naučila to s pokorou brát a užívat si, když o mě někdo takto pečuje.
Dávání i přijímání darů pak pro mě znamená, že se s tím dotyčným znám, že zkrátka oba víme, čím si navzájem uděláme radost. Dary jsou pro mě připomínkou vzájemné blízkosti. Někdy umí i bolavě připomenout mezeru v nějakém vztahu. O to je však krásnější dostat dárek „na míru“ od toho, kdo přesně ví, ať už je to sourozenec, rodič, učitel, přítel či „drahá polovička“.
Klaudie Šimečková, 17 let
Studuje gymnázium a ve volném čase ráda chodí na kafíčka, hraje na varhany a učí svoji fenku novým trikům. Je z 1. oddílu střediska Kyjov.
Přijímat a dávat dary pro mě znamená určitou zodpovědnost a svým způsobem i povinnost. Jakmile dar přijmeme, očekává se od nás, že příště dáme dar zase my. Pak přemýšlíme, jestli je náš dar minimálně na stejné, nebo vyšší úrovni, než jsme dostali. Pokud jdu na oslavu a dáváme dárky každý za sebe, v nitru doufám, že můj dárek bude nejlepší. To je podle mě špatně. Neměli bychom se na dary dívat jen po věcné a peněžní stránce, vnímat je jako povinnost někoho odměňovat. Velký dar máme v sobě každý z nás – dar života.
Marika Smerekovská, 21 let
Je ze střediska Parkán Polná, ale aktuálně je spíše aktivní v organizačním týmu Polibku múzy. Kromě toho studuje Sociální pedagogiku a Romistiku na Karlově univerzitě.
Darovat pro mě znamená podělit se s lidmi okolo o to, co mám, a možnost tak šířit dobro dál. Mám přece tu výhodu, že žiji ve společnosti, kde je skoro všeho dostatek.
Rozhodně je pro mě jednodušší darovat než dary přijímat. Vědomí, že jsem někomu pomohla, byť mu třeba jen o trochu zlepšila den, je krásné. Občas se mi ale stává, že to přeroste v syndrom hodné holky, což znamená, že já sama jsem až na druhé koleji. Z dlouhodobého hlediska to nepřinese nic dobrého. Být tu pro ostatní je sice krásné, ale je třeba starat se i sám o sebe. Všichni jsme jenom lidi. Každý máme svoje strachy, svoje těžkosti. Nebojme se říct si o pomoc a přijmout ji, když nám ji někdo nabídne. Já se to musela naučit a pořád se to učím. Nezapomínejme na sebe.
Pokud bych měla tuto svoji úvahu nějak shrnout, dívejme se kolem sebe. Možná je tu někdo, kdo naši pomoc potřebuje a nebo někdo, koho potřebujeme my, ale jenom jsme ho zatím přehlíželi.
Monika Cvejnová, 18 let
Studuje gymnázium v Praze. Ve volném čase vede světlušky, dělá amatérské divadlo, píše, čte a ráda experimentuje v kuchyni. Jako skautka je součástí 88. střediska Radost v Praze a 101. oddílu Stojednička v rámci tohoto střediska.
Výměna darů mi přijde jako jeden ze způsobů, jak dát najevo, že nám na druhém záleží. Vzpomněli jsme si na něj, našli vhodnou příležitost, zamysleli jsme se nad dárkem, vybrali ho, sháněli, kupovali, balili…
Pro mě to, že mě někdo obdaroval, znamená, že si na mě vzpomněl. Věnoval mi myšlenku a čas. Já sama dárky raději dávám než dostávám – za předpokladu, že tuším, co by si ten druhý přál. U někoho se zeptám, u jiného mi to je trochu trapné. Horší, než nevědět, co dát, je, když mě někdo obdaruje a já to nečekám. Nemám tak přichystané nic pro něj. Proto mi – třeba mezi kamarády před Vánoci – přijde užitečné se domluvit, kdo si chce vyměňovat dárky.
Poslední dobou je také populární udržitelné „dárkování“, kdy obdarováváte druhé věcmi upcyklovanými, z udržitelných zdrojů, z vlastních věcí a tak dále. Dřív mi to přišlo trochu nevkusné a laciné, ale když jsem se nad tím zamyslela, změnila jsem názor a ráda bych to zkusila. Hlavně je důležité umět se při výměně dárků chovat, možná spíše ze strany obdarovaného než darujícího. Pokud nám nechtěl ublížit účelně, i dárek, který možná plně neoceníme, bychom měli přijmout, nebo nějak konstruktivně vysvětlit, co je na něm špatně. To poslední, co chceme, je vytvářet toxické prostředí místo příjemného a zranit někoho, kdo si na nás vzpomněl a chtěl nám udělat radost.
David Čumpelík, 25 let
Vystudoval uměleckého truhláře, ale dělá jakoukoliv práci se dřevem, kterou zvládne. Jeho koníčky jsou airsoft, ježdění na výlety, sledování filmů a seriálů.
Jelikož jsem introvert, dávat a dostávat dary je pro mě celkem těžká záležitost. Například naše rodina pořádá vždy oslavu svátků a narozenin tak, že se všichni sejdeme na klasickou rodinnou sešlost. Vše je super do té doby, než se má jít přát. Nikdy jsem moc neuměl vymýšlet takovou tu omáčku, která se říká za přáním všeho nejlepšího, tudíž jsem vždy něco vykoktal nebo vymyslel naprostou blbost. Prostě jsem to neměl rád.
Dostávat dary je ale ještě horší. Najednou jsem středem pozornosti a to mi nesedí vůbec.
Naštěstí se to postupem let zlepšilo. Vymýšlení omáčky za „všechno nejlepší“ je stále hrozné, ale nejsem už ve stresu, jako když jsem byl malý. Přijímání darů je pro mě doposud problematické, ale už to zvládám lépe, zvláště když okolo není mnoho lidí.
Nu, teď skutečně k otázce, co pro mě znamená někoho obdarovat darem. Nedělám to často, hlavně ne pro každého. Když chci někomu něco dát, dlouho přemýšlím, co by to mohlo být, zda má dar pobavit, vtipně urazit, potěšit a nebo je to domluvená věc, kterou si dotyčná osoba vybrala.
