Když teče krev, zachraňuje život

autor: Anna Dostálová

Krev v našich životech hraje nezastupitelnou roli, přestože na ni většinou ani nepomyslíme. Někdy je tato životodárná tekutina však potřeba natolik, že k tomu naše vlastní nestačí a umělou vědci zatím vyrobit neumí. Proto je třeba darování od dobrovolníků.

Většinou se krev používá při těžkých úrazech a operacích, ale její využití je spojené i s dalšími oblastmi medicíny. Jsou na ni odkázáni lidé chodící na dialýzu, krevní přípravky pak pomáhají lidem s poruchami srážlivosti, imunity nebo při těžkých popáleninách a otravách.

V průměru dostane každý občan a občanka Česka čtyřikrát za život krevní transfúzi a dvanáctkrát za život přípravek vyrobený z krve. S rozvojem dalších léčebných postupů roste i potřeba krve a dárců, jakými jsou i Honza a Hurvínek.

Daruji poprvé, ale ne naposledy

Hurvínek daruje už téměř čtyři roky, Honza byl teprve dvakrát, ale v mnohém se jejich zkušenosti s průběhem darování shodují. Oba věděli, že chtějí darovat krev ještě předtím, než jim bylo 18 let, od kdy je možné chodit darovat. Hurvínek šel pár měsíců po dosažení plnoletosti. „Má sestra mi řekla, abych poprvé nešel sám, ale v červnu nikdo nemohl, takže jsem šel až v říjnu s kamarádem, kterému tehdy bylo 18 jen pár dní. Dopředu jsme si pořádně zjistili, jakou musíme držet dietu před odběrem. Naše příprava nestačila, protože jsme na místě byli chvílemi zmateni, ale okolí nám naštěstí vždy poradilo. Nejdřív jsme šli do šatny, kde jsme si odložili věci a vyplnili zdravotní dotazník, jestli jsme vhodní k darování,“ říká Hurvínek.

V dotazníku se posuzuje zdravotní stav a zda dárce nepatří do skupiny osob s rizikovým chováním, u kterých je předpoklad vyšší možnosti nákazy krví přenosnou nemocí. Pokud na nějakou otázku nechce dotazovaný odpovědět, má možnost tzv. diskrétního sebevyloučení, tedy že může odejít bez udání důvodu. Tuto možnost má pokaždé, co pobývá na transfuzní stanici.

„Po vyplnění dotázníku, jde člověk na evidenci, kde ho zkontrolují a vyhodnotí vzorek krve,“ popisuje Hurvínek. Dárce dál také musí podepsat informovaný souhlas, ve kterém potvrdí, že informace vyplněné v dotazníku, jsou pravdivé. Až poté, co člověk vyplní uvedené papíry, je vyšetřen lékařem, tak může jít na samotný odběr. „Lehátka vypadají trochu jako ta u zubaře. Jen jsem si sednul, mačkal molitanový balónek, po chvíli se pytlík naplnil krví a bylo hotovo,“ říká o svém darování Hurvínek.

Honza se svým prvním darováním několik měsíců čekal, když mu bylo 18, tak zrovna začala v Česku pandemie. Průběh jeho darování byl snazší, protože si předem našel informace na stránkách Českého červeného kříže (ČČK).

„Najít si místo darování pro mě bylo trochu složitější, protože jsem homosexuál, takže v některých odběrových centrech nemůžu darovat vůbec,“ popisuje rozdíl.

I proto Honza podotýká, že je vždy dobré jít i na stránky odběrového centra, kde chce člověk darovat, a zjistit si více informací.

Strach má velké oči

Dárci v nemocnici odebírá personál asi 450 ml krve ze žíly, což trvá zhruba 5 až 10 minut. Mnohdy si lidé darování spojí s bolestí při vpichu jehly, ale často je zkušenost opačná.

„U obvodního lékaře mi jednou napichovali žílu devětkrát, proto jsem se bál i darování, kde je jehla větší. U prvního darování jsem se nedíval, ale ukázalo se, že na transfuzním oddělením pracují profesionálové, protože jsem cítil jen jak mi po vpichu přidělávají jehlu páskou k ruce,” sdílí svou první zkušenost Honza.

Ani pandemie nezabránila oběma roverům darovat. Zpočátku sice váhali, ale postupem času, když situace byla bezpečnější pro docházení do nemocnice, pokračovali.

„Na chodbě, kde si člověk dřív ani nesedl, se teď dá sedět pohodlně ob sedačku, a v nemocnici trávím mnohem kratší dobu,“ glosuje dárcovství v covidu Hurvínek.
„Po prvním odběru jsem chodil darovat tak dvakrát třikrát za rok, mohl bych sice jako muž až čtyřikrát, ale pro mě to není taková časová priorita, a ne vždy se mi to dařilo skloubit se školou. Také jsem někdy nemohl darovat, kvůli různým nemocem nebo klíšťatům,“ říká Hurvínek. Ženy mohou darovat třikrát za rok a muži čtyřikrát, dárce dále musí vážit více než 50 kilogramů a být ve věkovém rozmezí 18 a 65 let.

Krev se vrací do těla, ale bez plazmy

Kromě samotné krve nemocnice mají zájem i o krevní plazmu, což je pouze část krve bez krevních destiček, červených a bílých krvinek. Zatímco Honza byl darovat krev teprve dvakrát a rozhodování, jestli bude dál darovat krev nebo jen některou její složku, ho teprve čeká, Hurvínek byl už třináctkrát, proto po čase začal darovat plazmu.

„Jednou jsem se chtěl objednat a oni se mě zeptali, jestli bych nechtěl darovat plazmu. Trochu mě tou otázkou zaskočili, ale souhlasil jsem. Ptal jsem se švagra a ten mi řekl, že chodí mnohem častěji na plazmu, protože ta se může darovat každé dva týdny. Teď daruji tak čtyřikrát až šestkrát za rok. U darování plazmy je to trochu jiné, z krve se totiž v separátoru oddělí jen plazma a zbytek se mi vrací do těla,“ doplňuje Hurvínek.

Odběrům, kdy se daruje jen určitá složka krve, se říká aferézy a stejně jako u plazmy můžou být dárci odebrány ještě červené krvinky a krevní destičky.

Jak na první darování

Informace o dárcovství lze získat i na těchto stránkách:

Půllitr krve pryč a co z toho

Darování je sice dobrovolné, to ale neznamená, že se nemocnice o dárce nepostará. K dispozici mají dárci čaj, který tedy Honzovi nechutná a nosí si vlastní. 

Odměny za darování se na jednotlivých místech mírně liší. Hurvínek i Honza dostanou za svůj dar stravenku. Dále pak mají nárok na placené volno a mnohé pojišťovny dávají příspěvky dobrovolným dárcům. Například VZP přispívá na jinak nehrazené aktivity jako je plavání a masáže nebo na dentální hygienu. Také pro dárce existuje Medaile Jana Janského, kterou ČČK uděluje za 10., 20. a 30. odběr, ale odznak dárce získá už i prvodárce.

Pro Honzu je dárcovství stále něco nového, zato Hurvínek to už příliš neprožívá. „Daruji, protože vím, že tím někomu pomůžu,“ popisuje svou dlouhodobou motivaci.

V Česku v posledních letech nestačí počet nových dárců vyrovnat jejich úbytek daný především věkem nebo nemocemi a zvyšující se potřebu krve v nemocnicích.

„Myslím si, že zatím o dobrovolné dárce nouze není, ale je pravda, že jejich průměrný věk stárne. Takže by určitě mohla být lepší podpora dárců. Také by pomohla větší osvěta. Co si ale pamatuji, tak u nás na škole někdo byl a mluvil o dárcovstvím,“ říká Hurvínek.

 „Člověk to dělá pro dobrý pocit, proto je dárců krve tak málo. Málokomu stačí jen dobrý pocit,” dodává Honza na konci.

Jen za rok 2018 české zdravotnictví přišlo asi o 15 tisíc dárců a spolu se stále se zvyšující spotřebou krve lékařská zařízení chtějí 33 tisíc nových dárců každý rok. V republice by bylo potřeba minimálně 300 tisíc dárců, ale v roce 2019 jich bylo pouze 233 tisíc, z toho 27 tisíc prvodárců.