To, co se ještě na začátku března zdálo nemyslitelné, se o dva týdny později stalo realitou – nouzový stav. Školy po celé Evropě zavřené, nefunguje většina služeb. Kdo může, nevychází ven. A když už, tak s podomácku vyrobenou rouškou přes obličej. Na následujících stránkách vám přinášíme čtyři pohledy na aktuální dění.
Eliška Kleinová – Elza
Protože jsem téměř vystudovaná všeobecná zdravotní sestra, chození na praxe se během týdne překlopilo v dobrovolničení v nemocnici (teď již pracovní povinnost dle usnesení vlády). Kvůli tomu jsem se preventivně odstěhovala od rodiny do svého bytu. Tuto situaci beru jako výzvu pro mé „zdravotnické já“.
Karanténa je pro mě vlastně docela osvobozující. Snažím se čas zaplnit činnostmi, které jdou jindy stranou. Například dát prostor kreativitě při výrobě roušek, díky kterým jsem se po dvou letech vrátila k šití. Poradit si a zabavit se v izolaci s omezenými prostředky. To se člověku, doufejme, často nepoštěstí.
Celou krizi beru jako důležité upozornění na problémy ve zdravotnictví a hlavně jako ukázku opravdového charakteru lidí kolem nás. Velmi zajímavé je pro mě sledovat, jak společnost na pandemii reaguje.
Mám ale trochu strach z toho, jak se situace vyvine. Bojím se o zdraví svých blízkých a pacientů v nemocnici a o to, jak dopadne dokončení mého studia, které by mělo být v červnu. Kdo ví. Nejnáročnější součástí krize je pro mě nedostatek informací a velmi rychle se měnící okolnosti. Nikdo nic neví a když už ano, komunikuje se to nedostatečně a vzniká mnoho dalších otázek. Rozhodně však není důvod k panice. Nejdůležitější je to vyřešit v klidu a nesobecky.
Josef Přikryl – Pepíník
Jsem na doktorském studiu a k tomu částečně pracuju v lékárně, takže se mi program změnil jen z půlky. Tu školní, kdy máme pracovat z domu, nechodíme do školy, asi většina z nás poznala. Člověk musí hledat motivaci si k učení sednout. Raději bych mluvil o té druhé části.
V naší lékárně jsme se po technické stránce adaptovali rychle, víc dezinfikujeme, nosíme rukavice, respirátory. Od zákazníků jsme odděleni ochranným sklem. Pacienti chodí po jednom. Co se však velmi změnilo, je jejich nálada. Od počátku opatření máme neutuchající fronty, lidi skupují věci do zásoby a vlastně neví, co se děje. Zatímco dřív jsem si komunikaci s pacienty užíval, teď jen odpovídám: „Roušky nemáme, nevíme, hlavně nepanikařte…“
Jsme unavení, přidušení v respirátorech. Zákazníci nám neustále volají a nadávají, jako bychom za to mohli my. Vnímám, že jako zdravotníci v první linii jsme selhali. Nikdo lidem v klidu nevysvětlil, co mají dělat, jak se chovat a čeho se bát. Naštěstí se situace začíná stabilizovat a všichni se učí, jak si v době omezení zachovat zdravý styl normálního života.
Mnoho z nás jako dobrovolníci pomáháme ostatním, máme více času zpomalit a zamyslet se. Co jako pomoc vzít i to, že ostatní budeme uklidňovat a trpělivě jim vysvětlovat, čemu čelíme a co nás čeká?
Nakonec něco veselého. Představte si, jak si lidi při podávání receptů automaticky chtějí naslinit prst a přitom narazí na roušku.
Vít Burian – Wabun
První myšlenka, která mi vytanula na mysli, byla: „Jak můžu pomoct?“. Není nic horšího, než sedět doma s rukama v klíně. Byly tři možnosti – pomoct tím, že zůstanu doma a nebudu potenciální šiřitel nákazy. Nebo to porušit, dostat se ven a užívat si jara a volna (což se mi jako skautovi trochu příčilo). A nebo nějak pomáhat. Tím se zaprvé dostanu ven a zadruhé prospěju dobré věci. Úplně se mi nelíbí přístup „jsme v krizi, ale všechno za nás vyřeší autorita“. Každý, kdo má jak v rozumné míře pomoct, by měl přispět, abychom to jako společnost zvládli co nejlíp.
Není čas na velká hrdinství jednotlivce, ale na mnoho malých hrdinství každého, kdo může a nebude ho to stát zdraví. Riziko toho, že ohrozí své blízké, u kterých může mít nemoc vážnější následky, si musí každý posoudit sám. Záleží na našich prioritách.
Hledali jsme s roverským kmenem různé možnosti. Nakonec nabídka přišla znenadání sama. Mě a kamaráda oslovil známý vedoucí z okresu, zda bychom se nechopili koordinace dobrovolníků – skautů při roznosu infoletáků pro seniory do domácností v Brně-středu. Líbí se mi přístup radnice, která prostě uznala, že na to nemá síly a hledala pomoc i jinde!
Napadlo mě, že buď můžeme vzít ve dvou těch patnáct tisíc letáků a chodit od rána do večera po všech domácnostech centra Brna a pracovat až do úmoru, nebo vytvořit systém, díky kterému bychom to mohli zvládnout společně. Oslovit ostatní skauty, co chtějí pomoct a udělat to dohromady. Zvolili jsme to druhé. Za den a něco málo bylo hotovo. Akce se zúčastnilo přes 50 dobrovolníků a další jsme museli ještě odvolat, protože už nebylo co roznášet.
Všichni byli nadšení z toho, že se můžou zapojit. I já byl strašně rád, že po dlouhé době vidím své kamarády. Já s Broňou Špaňhelem – Chickem jsme sice celou dobu nevytáhli paty z naší základny, kterou byl Skautský Institut v Brně, ale i přesto jsme si to užili. Obepisovali jsme dobrovolníky, rozdělovali zóny roznášky na další den a sledovali, jak se ostatním daří. Bylo senzační sledovat, jak umíme naplňovat heslo roverů a jak jsme „vždy připraveni“.
A teď máme hotovo a já už zase hledám možnost, jak bych mohl pomáhat.
