Měli bychom jít s davem, nebo se máme odlišovat? Může být žití podle skautského zákona kontraproduktivní? Jsme outsideři? O názor, zda je dobré jít proti proudu, a s jakými problémy se skauti setkávají při kontaktu s veřejností, se podělili tři respondenti.
Tereza Šídová – Terka
1. skautský oddíl Višňová, středisko Hiawatha Příbram, 32 let. Ráda sportuje, dlouhodobě spolupracuje se Sportovním klubem vozíčkářů Praha. Mezi její další koníčky patří také hudba a znakový jazyk.
Je dobré jít proti proudu?
„Nebuď IN, buď OUT, nebuď skin, buď skaut,“ toto heslo se u nás v oddíle objevilo po nějaké veselé hře, a protože jsme měly v družině rády humor, bylo trefné. Jít proti proudu je podle mě v pořádku. Pokaždé, když jsem sama sebou, je mi dobře.
Kdy jsi ve jménu skautingu jednala tak, že jsi vyčnívala nad ostatní? Jak ses cítila?
Nikdy jsem nešla pro pomoc daleko. Ráda pomáhám, když je to třeba. Například, když potkám na ulici v Praze nevidomého nebo vozíčkáře, který se nemůže dostat přes obrubník, nabídnu pomoc. To je dle mého nadstandard v rámci společnosti, ačkoliv by mělo jít o normální reakci všech.
Jak jdeš ty konkrétně jako rangers proti proudu?
Dnes už se věnuji skautingu spíše okrajově, ale názory a pravidla, která mi vštípil, dodržuji dál. Chovat se k ostatním tak, jak chci, aby se ostatní chovali ke mně. Každý člověk je roven druhému člověku.
Nepřijímala tě někdy veřejnost proto, že jsi skautka?
Nepřijímána kvůli skautingu jsem byla především na střední škole. Tam se nenosilo být skautem, chodit v sobotu do lesa na výpravy, v týdnu na schůzky. Nepřijímali mě spolužáci, protože jsem nebyla na párty, takže jsem se svým způsobem bavila se všemi a se mnou nikdo.
Jana Pracná – Liška
23. koedukovaný oddíl Lvíčata Štěpánov, středisko J. E. Kosiny Olomouc; Skautská ochranná služba, 27 let. Jejími koníčky jsou turistika, sociální činnost, fotografování, malování a kynologie.
Je dobré jít proti proudu?
Je přirozené jít s davem. Většina lidí se nechává proudem strhávat, protože cítí jistotu. Zbavují se tak zodpovědnosti a zachovávají si čistou hlavu. Někteří mají pocit, že když jdou s většinou, jsou přijímáni lépe. Dle mého názoru je však dobré být součástí proudu, ale mít svůj názor a zachovat si svoji osobnost.
Kdy jsi ve jménu skautingu jednala tak, že jsi vyčnívala nad ostatní? Jak ses cítila?
Zažila jsem více situací. Vzpomínám si třeba na zážitek na střední škole, kdy jsem jela hned ze školy na puťák. Spolužačky mě nechápaly, dělaly si srandu a ptaly se na různé otázky: „Na co máš tak velký batoh? To jako budeš spát venku? A fakt půjdete 90 kilometrů?“
Na chvíli jsem se zamyslela, zda jsem normální já, nebo mé spolužačky. Ne vždy to pro mě bylo snadné. Snažila jsem se jít příkladem všem lidem a neznalým skauting přiblížit svým chováním, vyprávěním či zapojením do skautského hnutí.
Jak jdeš ty konkrétně jako rangers proti proudu?
Jsem trpělivá a dávám šanci všem. Věřím, že všichni si zaslouží příležitost. Bavím se s různými lidmi a nemám vůči nim předsudky, ať se jedná o Romy, cizince, nevidomé či sluchově postižené. Všichni jsme si rovni. Soudím lidi podle jejich činů.
Nepřijímala tě někdy společnost proto, že jsi skautka?
S touto situací jsem se setkávala nepřímo při svém studiu na gymnáziu. Ze začátku nikdo nechtěl chodit do školy v kroji, ale pak jsem si všimla, že po mém absolvování gymplu Konice (jediná škola na maloměstě) dělali i fotky, že jsou v kroji, a bylo jich víc a víc. Do skautingu jsem přišla později, a tak jsem nezažila stud, který měly některé moje svěřené děti. Jednalo se například o svátek svatého Jiří, kdy se někteří styděli jít v kroji do školy. Snažila jsem se jít dětem příkladem a ukázat jim, že se nemají za co stydět.
Zdeněk Kůs – Ohnivec
Koedukovaný 1. oddíl Medvědi v Kašperských Horách, 28 let. Truhlář se zájmem o historii a architekturu. Jeho dalšími koníčky jsou toulky po Šumavě, Skandinávii a Alpách, jachting, airsoft a rekonstrukce historických bitev.
Je dobré jít proti proudu?
Mít svou vlastní cestu v rámci mezí tvoří osobitost daného člověka nebo oddílu. O skupině se více mluví, ale mám pocit, že není tolik přijímaná konzervativnějším proudem.
Jinými slovy, pokud jde člověk mimo proud a dodrží základní slušnost a poctivost, mám pocit, že to vytvoří osobitost. Člověk pak není tak univerzálně stejný.
Ovšem pokud jde někdo proti proudu, čelí kritice z řad konzervativních skautů.
Kdy jsi ve jménu skautingu jednal tak, že jsi vyčníval nad ostatní? Jak ses cítil?
V hlášence tábora jsem jednou uvedl, že část táborového vybavení je v soukromém vlastnictví, a vznikl z toho velký problém. Jednalo se o nádobí našeho bývalého vedoucího, který většinu života sloužil jako voják z povolání a během rušení kasáren získal legální cestou toto vybavení.
Vzbudilo to ve mně zklamání z toho, že pravdomluvnost je někdy nežádoucí a může vytvořit lidem kolem mě problémy. Vím, že oddíl není právnická osoba a nemůže mít „své“ vybavení. Reakce vedení střediska mi připadala vůči mně trochu hrubá.
Jak jdeš ty konkrétně jako rover proti proudu?
Hledám své cesty a možnosti, nemám rád byrokracii. S oblibou experimentuji s programem. Jsem otevřený, avšak někdy dost přísný a konzervativní, tyto věci se u mě střídají a vytvářejí kontrast. Mám často přehnané ambice. Mění se mi dlouhodobé cíle podle toho, jestli se mi daří nebo ne. Mívám občas opačné názory jenom proto, abych byl svůj a zkoušel své pohledy. Jak jsem starší, ohlížím se více na druhé, protože vím, že se svět netočí jenom kolem mě.
Nepřijímala tě někdy společnost proto, že jsi skaut?
To se mi za devatenáct let aktivního skautingu nestalo. Ve svém prostředí maloměsta na Šumavě a okolních obcí, kde je místní život provázaný, mám naopak značné uznání.
