Tomáš Klápa – Kyblík
První oddíl Stopařů v Kralupech funguje už mnoho let. Na první pohled se ničím neliší od ostatních oddílů, přesto je ale něčím výjimečný. Už čtvrtým rokem zde totiž skautskou část oddílu částečně řídí děti. O tom, jak se jim to daří, si povídám s jejich vůdcem Josém Smutným.
Od něj se dozvídám, že jednou za měsíc na schůzce probíhá takzvaný oddílový kruh, na kterém se sejde celý oddíl a řeší se otázky týkající se další činnosti. Každý člen má možnost přijít s tématem k diskuzi a má také hlasovací právo. „I přes to podněty většinou přinášíme my vedoucí, popřípadě rádcové družin,“ říká José.
„Kluci se k nim většinou jen vyjadřují, ale i to je pro nás přínosné, jelikož se v kruhu sejde většina oddílu, a my tak máme přehled o tom, jak se ohledně určitého návrhu cítí,“ vysvětluje vedoucí kralupských skautů.
Jako příklad uvádí téma mobilů na schůzkách, jejichž nadměrné používání začalo narušovat program. „Vysvětlili jsme jim náš pohled na věc a navrhli kompletní zákaz telefonů. Po vyslechnutí všech názorů jsme se společně dohodli, že zákaz vyzkoušíme na tři měsíce. Po uplynutí této lhůty jsme jej v kruhu zhodnotili a ustanovili řešení, které představovalo ideální kompromis,“ popisuje José.
Příprava na dospělý život
S nápadem řešit organizační záležitosti i s dětmi přišel Josého předchůdce Dominik Bláha – Nik, mimo jiné redaktor časopisu Skauting a lektor seminářů o družinovém systému. Nik je zastáncem názoru, že své svěřence na dospělý život nejlépe připravíme právě tím, že jim už ve skautském věku budeme postupně předávat zodpovědnost nejen za sebe, ale i za tým lidí kolem – svou družinu.
V ideální družině tato zodpovědnost nepadá jen na rádce, ale i na všechny ostatní členy, protože si ho zvolili. Nik se ale nezastavil u družin, a zavedl výše zmíněné oddílové kruhy. Díky nim má každý člen bez ohledu na svůj věk a postavení možnost ovlivňovat dění v oddíle – buď svým hlasem při rozhodování nebo rovnou vlastním návrhem na změnu. Dříve nefunkční a zastaralý oddíl se začal měnit na progresivní a přátelské prostředí.
Kromě oddílových kruhů Stopaři provozují ještě jeden formát společného rozhodování. José přiznává, že některé věci je lepší řešit déle a více do hloubky, na což vyhrazený čas během kruhů nestačí. „Dvakrát až třikrát do roka proto pořádáme takzvané sněmy, obvykle na Silvestra a během tábora, popřípadě na nějaké větší výpravě,“ vysvětluje vedoucí.
Sněmy zaberou hodně času, většinou celé dopoledne. „Další čas zabere příprava, s vedoucími si v předvečer sněmu děláváme brainstorming nápadů, z nichž pak vzniká přesný seznam témat k projednání. Ráno si svoláme kluky na jedno místo a seznam společně procházíme. Často se nám stane, že nedospějeme k finálnímu rozhodnutí, ale pro nás je hlavně důležité, abychom se dozvěděli jejich pohled na věc, a ostatně aby i oni tušili, proč jim zrovna tuto záležitost předkládáme,“ konstatuje José.
Výsledky takovýchto výměn názorů se podle jeho zkušeností různí. „Na posledním sněmu jsme se jich například zeptali, zda by chtěli letos místo tábora expedici, a k našemu překvapení si zvolili klasický tábor. Jindy, když jsme řešili nové oddílové šátky, jsem za vedoucí předložil argumenty proti, jako například velkou finanční a organizační náročnost, a tentokrát zase oni pochopili náš pohled na věc a dali nám za pravdu. Nakonec jsme se shodli, že na web přidáme návod s šablonou a zájemci si šátek vyrobí doma sami,“ popisuje vedoucí.
Ani demokracie není dokonalá
Jsem zvědavý, a proto se ptám Josého i na slabosti a nedostatky tohoto systému. Přiznává, že sněmů se například neúčastní až tolik kluků, kolik by mohlo. Účast na sněmech je totiž čistě dobrovolná. Často to bývá jen polovina všech členů oddílu. Vedoucí a rádci sice ostatní motivují k účasti na něm a sdělují jim body z programu, které by je mohli zajímat, nicméně někomu sněm přijde moc dlouhý.
„Někdo si přijde poslechnout třeba jen dvě témata, která se ho bezprostředně týkají, a zase odejde, někdo se neúčastní vůbec. Neřešíme to, je to o jejich iniciativě a my nechceme nikoho nutit,“ rozvádí myšlenku José.
Přiznává také, že občas se kvůli únavě zúčastněných nestihne probrat a rozhodnout vše, co se předsevzalo. S vedoucími se však shoduje v tom, že je lepší sněm ukončit než jej protahovat i přes nevoli ostatních. Přeskočená témata se zapíší a jsou-li stále relevantní, projednají se na příštím sněmu nebo na nejbližším oddílovém kruhu.
Občas také dojde k situaci, kdy je potřeba určitou záležitost rozhodnout rychle, aniž by se čekalo na další hlasování. „To se nám stalo například letos v souvislosti se Zimním přechodem Brd. Měli jsme menší organizační krizi a čas nám docházel, takže jsem nakonec bez rozhodnutí sněmu naši účast odvolal,“ vzpomíná skautský činovník. Většinou však Stopařům frekvence kruhů a sněmů nepřekáží.
Co se dalších problémů týče, žádné se podle Josého neobjevují tak často, aby potřebovaly razantnější řešení. Přiznává, že diskuze se občas trochu rozohní, ale žádné dlouhodobé neshody z nich nevznikají a žádný radikální návrh se neudrží při životě tak dlouho, aby bylo nutné použít veto, které si on jako vůdce oddílu vyhrazuje. „Ve výsledku se vždy všechno uklidní. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by někdo z vedoucích chtěl od tohoto způsobu vedení upustit,“ doplňuje José.
Kdo to musí rozhodnout?
Poslední část našeho společného času věnujeme s Josém konkrétním nápadům, jak s větší participací dětí na chodu oddílu vůbec začít. Podle něj vše začíná úvahou o tom, jak momentálně vypadá běžné rozhodování o věcech v oddíle a nakolik je efektivní. Shledáme-li, že není, navrhuje položit si jednoduchou otázku: Musíme zrovna tuto věc rozhodnout sami?
„Mnohdy nám dojde, že se věc velmi úzce týká našich svěřenců a mohli by se k ní vyjádřit sami. My jako vedoucí se možná pokládáme za moudřejší a zkušenější, na druhou stranu se ale často nedokážeme plně vcítit do dětí, ačkoli jsme jimi také byli. Program děláme právě pro ně, tak proč je do jeho přípravy nezahrnout?“ přemýšlí José.
Když necháme členy a členky zapojit se do rozhodování o záležitostech, kterých jsou bezprostřední součástí, zvyšuje se pravděpodobnost, že s výsledkem budou spokojenější, než kdyby jsme tento ortel vynesli bez jejich vědomí. A pokud ne, je to odpovědnost všech a nedojde k hledání viníka ani se nenaruší vztahy mezi dětmi a vedoucími.
„Samozřejmě se může stát, že si děti odsouhlasí něco, s čím bychom my sami nesouhlasili, ale to k demokracii patří. Já osobně bych například nejraději zakázal mobily úplně plošně, jsem v tomto ohledu takový důchodce. Ale jak už jsem zmiňoval, s kluky jsme se domluvili na mírnějším řešení. S tím se prostě musí počítat,“ vysvětluje s úsměvem José.
Podle Josého není na co čekat. „Začněte! Nebojte se toho, i naše cesta tam, kde jsme dnes, se skládala z malých kroků a spousty chyb. Stačí se pravidelně bavit s dětmi, které vedete, zajímat se o jejich názory a vytvářet prostor, kde je mohou vyjadřovat. V oddíle je opravdu jen málo věcí, o kterých si děti nemohou rozhodnout sami,“ uzavírá rozhovor vedoucí z Kralup.
Fotografie: 1. oddíl Stopaři
