Duchovní hodnoty mohou být definované různě. Jedná se o označení, která lidem umožňují navázat vztah s nějakým božstvem, nebo třeba o schopnosti, které směřují vlastní energii na vyšší úroveň osobního naplnění. Pro Křika – diecézního duchovního rádce skautů – nejsou oddělené od jiných hodnot.
Co jsou pro Tebe duchovní hodnoty?
Pro mě jsou to ryze lidské hodnoty, které rozvíjím. Člověk je jedna košatá osobnost a myslím si, že i skautské „tělem i duší být připraven sloužit“ bychom měli vidět společně. Přijde mi, že tato jednota je důležitá, protože znamená, že duchovní hodnoty neexistují pouze v duchovním světě, ale v naprosto normálním světě – ať už jdu na schůzku, do školy nebo volit. Odráží se v tom, jak se dívám na svět, na svoje tělo atd. Nejsou tedy jen o tom, že si splním něco tělesného a potom se (jako nadstavbě) věnuji něčemu duchovnímu.
Mají podle tebe své místo ve skautingu?
Ano, je to něco, co mi zvedá hlavu od pohledu pouze na mě nebo na druhé někam „výš“. Zároveň dodávají naději, jiskru, další rozměr do všeho, co dělám. Také proměňují můj pohled na mě, na můj život i na druhé, například na skauty, které vedu jako rover.
Co všechno patří mezi duchovní hodnoty skautingu?
Skautské hodnoty krásně vyjadřuje trojlístek – povinnost vůči sobě, Bohu a druhým. Snaží se člověka nasměrovat k tomu, aby prožil skutečně hluboký, krásný a naplněný život, jak vůči sobě samému, tak vůči druhým lidem a něčemu, co nás převyšuje. U trojlístku je zase důležitá jednota. Nemohu se věnovat odděleně jen sobě, nebo druhým, nebo něčemu duchovnímu. Vidím to jako spojené nádoby. Když se snažím rozvíjet své já, porozumět svému životu a mít sám sebe rád, tak se otevírám vůči ostatním. Zároveň služba vůči ostatním mi pomáhá porozumět sobě samému. V tomhle vnímám duchovní rovinu, povinnost vůči Bohu. Bůh či hodnoty, které mě přesahují, mi pomáhají porozumět sobě samému.
Jak bys přiblížil ryze skautské hodnoty?
Půjčil bych si woodcraftový čtyřlístek zahrnující Pravdu, Lásku, Krásu a Sílu. Indiáni neutíkají k nějakému filosofování odtrženému od každodennosti, ale mají velmi konkrétní zákony, ve kterých formulují svou moudrost. Říkají například: „Toto je oheň lásky: Buď laskavý. Vykonej alespoň jeden dobrý skutek denně. Ochotně pomáhej druhým. Konej své povinnosti. Buď veselý. Raduj se z toho, že žiješ.“ To mě hodně inspiruje.
Služba Nejvyšší Pravdě je o tom, že se snažím nelhat, být věrný svému slovu i druhým. Pro hlubší pochopení si také pomáhám opaky, pravda – lež, nepravdivost, přetvářka, obelhávání sebe. Například vidíme, jak to společnost poznamenává, když naši nejvyšší představitelé lžou téměř běžně. Když jsme tedy společností, kde je normální lhát, služba Nejvyšší pravdě nás vede k tomu, abychom se snažili být k sobě skutečně pravdiví a tuto hodnotu znovu vnášeli do našeho světa.
Potom je tu Láska. Tou se snažím inspirovat a nechat se jí uzdravovat a povzbuzovat. Zároveň chci mít rád sám sebe a najít porozumění sobě samému. Zdravý vztah k sobě samému mi pak pomáhá ve vztazích k ostatním.
Dále Krása. Smysl a snaha o krásu, krása, která mě inspiruje, přesahuje, která je vepsaná do přírody. Můžeme zplundrovat přírodu. Můžeme dělat všechno jen pro užitečnost, počítat vše na HDP a růst ekonomiky, ale právě Krása nás učí, že ke štěstí lidského života patří, když jsou věci nejenom užitečné, ale také krásné. Opakem krásy je hnus. Myslím, že to můžeme užitečně vztáhnout například k prožívání naší sexuality. Když svoje tělo, tělo druhého člověka a třeba svůj vztah mezi mnou a někým prožívám jako krásný, jsem na dobré cestě ke štěstí svému i toho druhé člověka. Když se chovám naopak hnusně, vztah přestává fungovat a druhého člověka zraňuji. Snažím se tedy, aby byl můj život a jednání krásné, abych krásu přenášel dál do života, který mě obklopuje.
Poslední, Síla, je snaha o to, abych nebyl zbabělý vůči sobě, vůči druhým. To, co mě přesahuje, nějak posiluje můj život ve všech věcech, které jsou křehké. Sem patří například šikana, kdy nejsem schopen mluvit, když bych měl, a místo toho mlčím. Nemám odvahu, jenom danou situaci přečkávám. Podobně prokrastinace, kdy jsem zbabělý a slabý a nejsem schopen být pánem svého času. Můj život mi protéká mezi prsty a nedokážu ho žít.
Skauti v České republice si ve svém slibu, díky Jiřímu Zajíci, pojmenovali první princip skautingu jako Pravdu a Lásku, která všechny ostatní hodnoty pokrývá. Ale Krása a Síla je ještě zajímavě konkretizují.
Jak vysvětluješ mladším skautům Nejvyšší Pravdu a Lásku obsaženou ve skautském slibu?
Myslím, že nejlépe lze vysvětlit pomocí indiánké symboliky, kdy pro Indiány je oheň nezachytitelný a stále se měnící. Není možné se ho dotknout, aniž by se člověk spálil. Je však možné vnímat teplo a světlo, které z něj sálá a ozařuje tváře všech, kteří kolem ohně sedí.
Když slibujeme, že budeme ve svém životě sloužit Nejvyšší Pravdě a Lásce, znamená to, že se jimi snažíme inspirovat a necháváme je pronikat do svého každodenního života. Stejně jako oheň kolem sebe šíří svoji záři a světlo, stejně jako se jiskřičky ohně odrážejí v očích toho, kdo se do něj dívá, podobně se mají v mém životě rozvíjet charakteristiky Velkého ducha, tedy Pravda, Láska, Krása a Síla.
Jak s hodnotami lze pracovat? Jak je v sobě a v ostatních pěstovat?
Tato otázka je vskutku na místě. Duchovní hodnoty je dobré rozvíjet prostě a co nejvíce konkrétním způsobem, například v rámci táborového či skautského života během školního roku. Viděl bych zde dvě roviny. Jsou programy, které jsou zaměřené přímo na rozvoj duchovních stránek člověka a je to jejich primární cíl.
Je tu ale i druhá rovina, která vychází z toho, co jsem říkal na začátku. To znamená, že se snažím duchovní rovinu člověka rozvíjet během každodennosti. Začíná to třeba tím, že si přejeme dobrou chuť před jídlem. Je to okamžik, který mě učí se před jídlem zastavit a vidět v něm něco hlubšího, než nějaký shluk molekul. Jídlo musel někdo vařit, připravit, je tu půda, kde vyrostlo obilí a další plodiny, která právě jíme. Je tak dobré projevit vděčnost kuchařům a půdě, která mi jídlo dala a potažmo bohu/něčemu/někomu, kdo požehnal zemi, aby plodila. To, že nejím sám, ale začínáme jíst všichni společně, je také výrazem určitého společenství, sounáležitosti a malého „zastavení“. Je to úplně obyčejný moment, kde se toto „zastavení“ objevuje mimochodem, pro mě má však duchovní ráz.
Dalším příkladem může být zapalování ohně. Nedělám to jen užitkově. Nevezmu sirky a nezapálím jimi slavnostní oheň, byť by to bylo nejrychlejší, ale udělám faguli (pochodeň). Tím se z něčeho docela obyčejného a každodenního stane něco většího. Myslím, že je opravdu dobré, abychom zasazovali do skautské činnosti dostatek těchto obyčejných programů, při kterých se snažíme v prostotě života nezapomenout na to, že existuje nějaký třetí rozměr, který nás nějak přesahuje.
Jak pracovat s již zmíněnými konkrétními programy?
Myslím si, že je vhodné konkrétní programy vsadit pravidelně do táborového řádu (ráno či večer). Každý ten tak prostoupí pravidelné momenty nějakého ztišení a zastavení se. Ráno se po péči o tělo (rozcvičce, hygieně) třeba těsně před snídaní zastavím a zamyslím se. Mohu dostat i nějaký příběh či motivaci, abych měl něco konkrétního, nad čím přemýšlet a čím se inspirovat v novém dni. Stejně tak večer, kdy se den uzavírá, můžeme pečovat o probuzení vděčnosti a úžasu nad tím, co jsme prožili. Můžu také vnímat sám sebe ve společenství ostatních, za něco se omluvit, poděkovat nebo si uvědomit, že vůbec na táboře jsem. Myslím si, že pro tyto ranní/večerní chvíle je skvělé, když probíhají někde mimo tábor. Člověka to vytrhne ze zaběhnutého koloběhu. V klidu si užije chvíli sám se sebou, s druhými, s tím, co ho přesahuje.
Musí být podle tebe člověk věřící, aby byl „dobrým/správným“ skautem?
Když to vezmu z opačného pohledu, myslím si, že člověk může být špatný skaut, přestože je věřící. Ale kdo je to dobrý skaut? Podle mne není víra vstupem do klubu dobrých skautů. Víra je pohled na svět, nějaký životní styl, hledání nebo stavění se k různým věcem. Je to postoj a způsob, jakým se rozhoduji. Ze své zkušenosti vím, že mnozí takzvaně nevěřící lidé jsou v některých věcech mnohem, mnohem lepší (třeba i skauti) než já. Žijí podstatně lépe podle hodnot, které jsou skautské, a které patří „dobrému“ skautu, nebo „dobrému“ křesťanství.
Pro mě není víra znakem toho, že jsem lepší než ti ostatní, nebo toho, že někdo nemůže být dobrý jako já, protože věřím. Pro mě je víra vnitřní posila, abych šel po cestě životem co nejlépe. Je spíše způsobem hledání, než vstupenkou do klubu „dobrých skautů“.
Jsem rád, že jsem věřící, protože mi to dává radost, posilu a hlavně odvahu žít, ale rozhodně bych neřekl, že mě opravňuje k tomu, abych sám sebe vnímal jako někoho lepšího než druhé.
Josef Prokeš – Křik
Skautovat začal v roce 1990 ve Dvacítce v Českých Budějovicích. Tento oddíl také později vedl. Knězem je v jihočeských Vodňanech. Rád leze po horách a skalách. Při postgraduálních studiích v Římě se věnoval vztahu křesťanství a jiných náboženství a sekulární společnosti.
Autor úvodního obrázku: Šimon Minka – Nebozez
