autorka: Linda X. Součková – Štípadlo
Tento školní rok jsem dostala příležitost vyjet na střední školu do země, jejíž vzdělávací systém má snad nejlepší pověst v celé Evropě. O to lepší bylo, že jeho kvalita není jen fámou, ale opírá se o mezinárodní srovnávací studie.
Byl to šok. Já, pražská gymplačka, zvyklá na klasický český systém, jsem se najednou ocitla v docela jiném světě. Gymply a přijímačky ze základky tady prakticky neexistují, člověka na střední berou na základě jeho známek. Nejde tady však o to, že by některé školy byly těžší než jiné. Jde o jejich lokalitu a množství předmětů, které nabízejí a mezi kterými žáci mohou najít to, co je zajímá.
Začala jsem docházet na střední školu v městečku, kde žiji se svou hostitelskou rodinou. Přiřadili mě ke studentům o rok mladším, do druhého ročníku. Ne snad, že by učivo třeťáků bylo tak diametrálně odlišné a mnohonásobně těžší než to naše, ale protože ve Finsku střední trvá jen tři roky. Mí vrstevníci jsou už prakticky maturanti, soustředící se na svoje podzimní a posléze jarní zkoušky.
Ranní rutina
Každá škola začíná svůj školní rok trošku jindy. Stejně tak i ranní vyučování. Můj školní rok začal na konci srpna, denně máme první hodinu od 8:20. Do školy chodím pěšky, ovšem jsem ve značné menšině. Velmi oblíbené jsou tady mopedy. Na naší škole je má asi polovina žáků. Jezdí na nich do školy každý den.
Obejdu parkoviště pro mopedy a s rouškou na ústech vcházím do školy. I když se nejedná o finské covidové opatření a roušky jsou ve školách dobrovolné, většina studentů je nosí jak na chodbách, tak ve třídě. Také ruce si dezinfikují snad při jakékoliv příležitosti. Na druhou stranu se zde vůbec netestuje. Antigen člověk podstupuje, jen když je nemocný. V tom případě nesmí jít do školy ani do práce, dokud není zdravý a dokud mu nepřijdou negativní výsledky.
Testování po finsku
Lidé se chodívají zdarma testovat do zdravotních center ve stylu McDonald Drive – nemocný ani nevyleze z auta, pouze stáhne okénko, když k němu přiběhne testující zdravotník. Testovaný řekne své jméno, nechá si udělat výtěr, rozloučí se a hurá domů, kde dva dny čeká na výsledky. Samotesty tu nejsou příliš populární. Hlavně tedy proto, že jsou poměrně drahé.
Udržuji si odstup od žáků, které neznám, a jako obvykle si věším bundu na háček (něco jako skříňky tady taky moc nefrčí) hned pod čísi mopedovou helmu. Setkávám se se svými kamarády, kteří většinou sedí v křeslech a posílají si snapy. To pro mě, jako mladého boomera, který nikdy Snapchat nepoužíval, byl první dny nepříjemný vpád do mého běžného fungování. Čím déle tu ale jsem, tím více si začínám zvykat na to, že náhodné pózování při focení snapu a téměř automatické projíždění nic neříkajících fotek během konverzace s jiným člověkem je naprosto normální.
Pár minut po oficiálním čase začátku první hodiny se společně vydáme do třídy, kde proběhne výuka. Tedy… ne všichni. Jen ti, kteří mají stejný předmět jako já. Něco jako stálé třídy žáků tady také není. Jistě, kvůli administrativě, „třídním“ fotkám a podobným záležitostem mají uměle vytvořené skupiny, které se minimálně na této střední schází každý čtvrtek a učitel danou skupinu informuje, co se bude v následujících dnech dít. Nelze to ale nazvat třídou v českém slova smyslu.
Žáci tu mají celkově povinné tři předměty – finštinu a švédštinu (kvůli statusu úředních jazyků) a matematiku. Zbytek si vybírají podle toho, co jim škola nabídne. Můžete si to představit, jako když se u nás volí semináře. Parta kamarádů si většinou zvolí podobné předměty, aby mohli být spolu, ovšem pokud někoho zajímají třeba přírodní vědy a ostatní spíš ty humanitní… to je pak smůla, bude sám.
Čas usednout do lavic
Učebny se pravidelně zamykají, vždy musí přijít učitel a žáky čekající na hodinu pustit dovnitř. S ostatními tedy vcházím do třídy a sedám si na své místo. Čekáme, až učitel začne výuku. Hodina netrvá 45 minut jako u nás na středních, ale 75 minut. Učitel hodinu zahajuje i končí „podle sebe“. Nekontrolují to žádné zvonky ani odpočítávající žáci. Klasická fráze hodinu končí učitel tady opravdu dostojí svého.
Protože si finsky umím říct jen o jídlo a stěží najít záchod, většinou dělám svou vlastní práci, kterou mi zadají vyučující. Nejčastěji eseje nebo myšlenkové mapy. Ty jsou na naší škole mezi učiteli dost oblíbené. Ostatní buď dávají pozor, posílají snapy nebo hrají Tetris na svých noteboocích podložených učebnicemi. Někteří je ani fyzicky nemají, všechno je digitalizované. Takže když jsem na hodině angličtiny vytáhla sešit s propiskou, jako že si budu postaru dělat poznámky, po pěti minutách jsem jej pod divícími se pohledy schovala a vzala si notebook.
Učitelům se zásadně říká křestním jménem. Nikdy se neoslovují paní a pane. Zdejší systém se snaží postavit studenta a učitele na stejnou úroveň. Učitelé mají být kamarádi, kteří studentovi vždycky se vším pomohou, jak mi řekla učitelka angličtiny.
Po konci hodiny následuje přestávka. Ta trvá kolem patnácti až dvaceti minut. Během ní žáci posedávají v křesílkách a na lavičkách na chodbě nebo postávají ve skupince se svými kamarády. Party kamarádů jsou zde poměrně striktně dané. Když máte kamarády v jedné skupině, není obvyklé se tolik kamarádit s jinými lidmi, nebo k nim dokonce chovat stejnou důvěru jako k vlastní partě. Skupinky spolu drží ve škole, po škole, všude. A jak nejlépe poznáte, kdo je v jaké skupince? Na obědě.
Při plnění bachorů
Obědy na naší střední bývají uprostřed třetí vyučovací hodiny – přesně v poledne. Učitel zavelí a žáci jdou. Naše jídelna je poměrně malá, vejde se do ní zhruba jen jeden ročník. Obědy si každý student nandává sám, takže se s kuchařkami téměř nepotká. Jídlo tu je zdarma, každý si může v rámci mezí nabrat, kolik chce. Pro vegetariány, celiaky a lidi s intolerancí laktózy mají speciální nabídku.
Jako polední jídlo se nejčastěji podávají brambory na všechny způsoby a sekaná. Nebo něco jako sekaná. Nejedná se o nic velkého ani sytého, ale to ničemu nevadí. Značná část žáků jí jako vrabci. Podle finských výživových doporučení by člověk měl jíst alespoň pětkrát denně malé porce nutričně bohatých jídel. Tomuto nastavení tu jsou přizpůsobeni i ve školách a proto tu pořádné obědy, které žaludek plně zasytí, zkrátka nejsou v módě.
Když odbije poslední hodina
Po obědě a řádném vydezinfikování rukou jdou žáci často ještě zasytit své žaludky nějakou pochoutkou ze supermarketu a pak hurá zpět na hodinu. Obvyklé je mít denně tři až čtyři vyučovací hodiny. Po škole, nejčastěji tedy mezi jednou a půl třetí odpoledne, se všichni rozchází domů nebo za svými mimoškolními aktivitami. Zpočátku jsem se chtěla zapsat na nějaký kroužek, ale bylo mi záhy vysvětleno, že ve škole nic takového nenajdu. Prý můžu chodit do školní posilovny, ale to je tak všechno. Proto po třetí hodině odpolední není ve škole ani živáčka – nikdo tam totiž nemá co dělat.
Já po vyučování obvykle chodím rovnou domů, stejně jako moje host-ségra. Vlastně chodíme spolu a cestou si povídáme o trapnostech, co se nám nebo někomu jinému ten den ve škole staly. Je taky skautka, takže se její mimoškolní aktivity týkají převážně skautingu. Protože však v našem městečku žádný oddíl není, dojíždí do vedlejšího. Po příchodu domů buď tedy jede pryč, nebo se, když má na to náladu a energii, pustí do domácích úkolů, které jí přicházejí přes Wilmu, obdobu českých Bakalářů.
Jakési šetření energie na domácích úkolech tu nemálo studentů opravdu praktikuje. Nejsou bůhvíjaká povinnost. Žáci je mají plnit, protože je chtějí dělat a něco se tím naučí. Když se na ně vykašlou, učitel to buď nechá být, nebo, když se jedná o něco důležitějšího, žáka poprosí, aby ho donesl příště. Od mínusů, malých pětek a podobných restrikcí se tu už před nějakou dobou upustilo.
Prošel, neprošel
Daleko větší strašák tu je takzvané koeviiko. Jedná se o týden, kdy se píší testy z předmětů, které si člověk na danou periodu vybral. Můžete to přirovnat k vysokoškolskému zkouškovému, akorát zde probíhá pětkrát ročně.
Co jsou periody? Školní rok je zde rozdělen do pěti úseků – period. Na střední si každý student volí do každého úseku zhruba šest z nabízených předmětů, jež se zaobírají v každé periodě jiným tematickým okruhem. Takže kdybych se zajímala například o světovou historii, která je ve třetí periodě, ale finské dějiny ve druhé periodě si zapsat nechtěla, můžu v druhé periodě historii úplně vypustit a počkat si na třetí. Samozřejmě to není takhle jednoduché se všemi předměty, některé kurzy na sebe totiž navazují.
Každý den zkouškového týdne žáci příchází do školy v 8:30, každý do třídy, kde se má psát test z předmětu, na který po celou periodu chodil. V učebně žák dostane speciální flešku s testovacím programem Abitti. Poté čeká na odbití deváté hodiny, kdy učitel test odemkne a začínají tři hodiny chrlení všech vědomostí z daného předmětu do systému. Student musí za celou střední úspěšně projít 75 kurzy, aby ho připustili k maturitě.
Testy jsou nejčastěji formou esejí. Nechybí doprovodné obrázky a videa a zkouší se spíš ucelený pohled studenta na dané učivo než našprtané vzorečky a fráze. Já jsem takhle třeba psala psychologii, konkrétně o procesech lidské paměti, a vlastně jsem měla pocit, že víc píšu referát na zlepšení známky než skutečný test. Po dvou hodinách mají hotoví studenti možnost opustit třídu a jít domů, ovšem stále ve třídě zůstávají tací, kteří jsou schopni využít další předepsanou hodinu. U esejí tu totiž platí zlaté pravidlo – čím víc toho napíšete, tím víc bodů dostanete.
Jak jsem si při testech vedla se u prvních tří testů dozvím poslední den testového týdne, avšak na ty pozdější si budu muset počkat alespoň další dva týdny. Nezjistila jsem, proč tomu tak je, ale řekla bych, že je to proto, aby se učitelé ze samého opravování a zároveň už další probíhající periody nezcvrkli do vyflusaných skořápek.
Českýma očima
Finský vzdělávací systém je celkově dost jiný než ten náš. České střední se tu spíše blíží jejich druhému stupni základky – většina předmětů povinná, 45 minut dlouhé hodiny, učitel stále za zády. Jestli bych měla vybrat největší rozdíl, kterého si zde, v zemi tisíce jezer, všímám, byla by to zodpovědnost. Žák si ve většině případů vybírá, co chce studovat. Očekává se od něj, že si bude plnit své povinnosti.
Je na střední, protože se chce učit, ne protože bez vzdělání z něj nic nebude. Musí mít motivaci a musí si už v poměrně brzkém věku uvědomit, že ho studium zajímá a že mu chce věnovat svůj čas. A i když to nemusí být vždy jednoduché (ne každý ví, co chce v dospělosti dělat a kam chce, aby jeho kroky směřovaly), je to zrovna to, v čem podle mě tkví pokrokovost finského systému: že si o svém studiu můžu do značné míry rozhodnout sama.
Jak studovat v zahraničí
Do Finska jsem se dostala přes mezinárodní nevládní organizaci AFS – nabízí studijní programy na středních školách po celém světě. Do některých zemí (např. Německa) lze získat stipendium, ale jinak si student pobyt platí sám. Další podobné organizace, které se mezikulturními výměnami zabývají, jsou YFU, Education First, Rotary Foundation, JK Education a mnoho dalších.
