Generace svobody:

První generace narozená po revoluci v roce 1989 právě dospívá. Narodila se do svobodného režimu a na vlastní kůži nezažila, co to znamená totalita. Má to nějaký vliv na její dospívání, postoje a názory? Průzkum Generace Svobody, který proběhl pod záštitou studentského projektu Svobodný listopad, si přesně tohle dal za cíl zjistit. Nejen o něm jsme si povídali s jeho koordinátorkami Eliškou Halaštovou a Kateřinou Jeřábkovou. 

Průzkum o naší generaci proběhl v rámci projektu Svobodný listopad. Co bylo jeho cílem?

Eliška: Chtěli jsme připomenout výročí Sametové revoluce a přenést hodnoty té doby do současného světa. Chtěli jsme tak například inspirovat odvahou, kterou tehdejší studenti museli mít, aby dosáhli svého cíle. Důvody jsou ale asi dost individuální, jelikož každý organizátor do toho projektu šel s jinou ambicí.

Kateřina: To je dobrý poznatek. Kdyby ses zeptal kohokoliv z organizátorů, každý by ti řekl jinou motivaci. Je to i kvůli tomu, že každý vnímáme svobodu svým vlastním způsobem. V týmu organizátorů jsme to tak měli nastavené, nikdo nám nevnucoval, jak by to mělo být či čeho bychom tím projektem měli docílit. Prostě jsme cítili, že to je smysluplná práce. 

Z jakého důvodu vznikl projekt Generace Svobody a proč jste se rozhodly ho provést formou průzkumu?

Kateřina: Mám pocit, že se o naší generaci hodně mluví a píše. Dávají se nám různé nálepky. Třeba, že nejsme s ničím spokojení, že jsme málo pracovití nebo nevděční. Někdo zase říká pravý opak. My jsme chtěly ukázat, i když s jistou nadsázkou, jaká je naše generace doopravdy. Chtěly jsme zjistit, co si o našem světě doopravdy myslí. Myslím si, že to je dobrý pohled, který obohatil čas kolem výročí nejen vzpomínáním, ale i reflexí a novými pohledy a názory mladých dospělých. 

Eliška: Starší generace, a vůbec se jim nemůžeme divit, neberou v potaz, že jsme měli úplně jiné podmínky pro náš vývoj, pro naše dospívání. Byla to právě ona svoboda, která nabízí neomezené možnosti, a která ovlivnila, jak se na náš svět díváme.

Když se přesuneme k průzkumu, jak si vysvětlujete rozkol, že mladá generace demokracii věří, ale zároveň není spokojena se současnou politickou situací?

Eliška: Já si myslím, že si naše generace uvědomuje, že současná situace nevypadá jako ta demokracie, kterou by si představovala. To znamená, že věří v demokracii jako takovou, ale nejsou spokojení se současnou situací, která panuje v české politice.

Čím si myslíte, že je daný u naší generace velký zájem o ekologii?

Eliška: Naše generace vnímá ten paradox, kdy se na jednu stranu mluví o tom, že máme ekologické problémy, že je potřeba to řešit a že jde o poměrně akutní stav, na druhou stranu nevidí u politických elit a vlivných lidí dostatečnou snahu to změnit. To v nich vyvolává obavu, a proto i větší zájem o tohle téma.

Kateřina: Zrovna ekologie je téma, které by podle mě stálo za to rozebrat dopodrobna. V našem výzkumu na to jsou pouze dvě otázky. Zajímavé by bylo mít data k porovnání jednotlivých věkových skupin. O tom, co si lidi myslí a hlavně, proč si to myslí. Pro mě je hodně těžké rozklíčovat, jak je možné, že se někdo tváří, jakoby problém změny klimatu neexistoval.

Jak na vás zapůsobilo, že 86 % mladých tvrdí, že se má komu svěřit, pokud ho něco trápí?

Kateřina: Je to jeden z výsledků, který mě nejvíc překvapil. Mám z toho hroznou radost. Ve spojení s tím, že se mladí nebojí o své zaměstnání a celkově tedy nejsou sužovaní strachem, je tohle skvělá zpráva pro naši společnost. 

Eliška: To číslo je sice vysoké, avšak na druhou stranu by tuhle situaci měl zažívat každý, a tak si říkám, jestli je 86 procent dost. Stále tam máme těch zbylých čtrnáct procent, kteří to tak nemají. A to by nás mělo zajímat.

Osobně mě jako studenta překvapilo, že vnímání českého vzdělávacího systému je buď kladné nebo spíš neutrální…

Kateřina: Nás taky. Čekaly jsme hodně vysoká červená čísla. Proto jsme tam také daly odstupňované otázky na každou úroveň vzdělávání.

Eliška: Současně si myslím, že je důležité se zamyslet nad rozdílem mezi hodnocením  základního, středního a vysokoškolského vzdělávání. V hodnocení základních a středních škol oproti vysokým školám, zda je zkušenost respondenta s danou školou pozitivní, je propast přes deset procent. Vysoké školy dopadly o poznání lépe. Čím vzdělanější respondent byl, tím spíše odpovídal pozitivně na otázky, ohledně toho, zda ho škola připravila na zaměstnání a život mimo práci. Nechci nijak dehonestovat výuční obory, jenomže jejich zastánci často říkají, že výuční obor člověka nejlépe připraví na dané povolání. Absolventi těchto oborů ale očividně vždycky ten pocit nemají.

Proč podle vás většina lidí (87 %) považuje důležité mít možnost svobodně cestovat do zahraničí?

Kateřina: Myslím si, že svoboda cestování ztělesňuje celou tu svobodu života v demokracii. Je to symbol, který ukazuje, že není železná opona, že se můžeš sbalit a zítra odjet kamkoliv chceš. Možná si pro to musíš vyřídit vízum, ale to je, s trochou nadsázky, maximum, které musíš udělat, abys odjel do zahraničí. Symbol svobody cestování také zastupuje ostatní “malé” svobody, jako sledování pořadů, které se nám líbí, nebo možnost povídat si s kým chci a o čem chci.

Čím podle vás je, že je naše generace tolerantnější k ekonomickým imigrantům oproti starší generaci?

Eliška: Hrozně ráda bych řekla, že naše generace je úžasně tolerantní a uvědomělá, jenže je důležité zmínit dvě věci, které to mohou ovlivnit. Postoje starších generaci jsme porovnávali na základě dřívějšího průzkumu. Zaprvé ten průzkum vnímání imigrantů v celé populaci České republiky byl provedený v roce 2014. To bylo těsně před vyvrcholením uprchlické krize, kdy byly nálady ve společnosti dost jiné. Teď už to dost odeznělo. Zadruhé to tvrzení je položené tak, že přistěhovalci berou práci Čechům. V současnosti máme rekordně nízkou nezaměstnanost, což může hrát taky svou roli, jelikož mladí se nemusí bát, že by kvůli imigrantům přišli o svou práci. No a v neposlední řadě to může být tím, že se často stává, že cizinci, kteří sem přichází za výdělkem, dělají práci, kterou by asi mladí Češi vykonávat nechtěli. Přesto je ten rozdíl 29 % v toleranci tak zásadní, že se snad dá říct, že jsme tolerantnější.

Kateřina: Ještě bych k tomu přidala dvě věci. První je to, že z logiky věci mohla tato generace díky demokracii cestovat od narození a bez větších překážek začít pracovat kdekoliv v zahraničí. Máme s tím tím pádem mnohem více zkušeností oproti předchozí generaci a dokážeme si proto lépe představit situaci lidí, kteří sem přichází. Druhá věc souvisí s mojí zkušeností v roli matky. Jakmile přijdeš do věku, kdy máš odpovědnost nejen za sebe, ale i za někoho jiného, tlak, že by někdo mohl ohrozit tebe a tvojí rodinu, tím, že ti sebere práci, je mnohem větší. Čím víc přecházím ze studentského světa do světa dospělých, tím víc si tyhle souvislosti uvědomuji.

Z průzkumu vyšly čtyři názorové skupiny – systémoví hackeři, kteří nevěří systému a ústavním činitelům, vyloučení skeptici, kteří například nedůvěřují veřejnoprávním médiím, chtějí odchod z EU a jsou uzavření k cizincům, proevropští liberálové, kteří důvěřují systému, veřejnoprávním médiím a jsou pro setrvání v EU, a angažování světoobčané, kteří jsou občansky angažovaní a otevření k cizincům. Jaká byla vaše reakce, když jste tyto výsledky viděly poprvé?

Eliška: Já jsem byla nepříjemně překvapená z té skupiny “vyloučených skeptiků”, která tvoří největší část z těch čtyř skupin a společně se “systémovými hackery” tvoří víc jak polovinu. 

Kateřina: Když se dostanu k interpretaci názorových skupin, říkám si, jestli byl vlastně dobrý nápad je do těch výsledků zařadit. Akorát to zas a znova podporuje rozdělení společnosti na dvě skupiny, respektive více skupin. Na druhou stranu jsme se snažily přinést reálný obraz o naší generaci, takže i tyhle skupiny tam patří. 

Eliška: Já si myslím, že je důležité ukázat, že nejen generace našich rodičů je názorově rozdělena. A následně s tím pracovat například ve školství nebo v sociální politice. Protože pokud chceme růst jako společnost, tak se nejdřív musíme zaměřit na tu část obyvatel, která má z nějakého důvodu skeptický pohled na svět a je nespokojena se svým životem.

Jak vlastně probíhala příprava průzkumu a tvorba otázek?

Eliška: V první fázi jsme se několikrát sešly s Kateřinou a dívaly jsme se na to téma ze svého osobního pohledu. Přemýšleli jsme, co by nás zajímalo a co nám připadá důležité zjistit. To byly vždycky dlouhé večery. Druhá fáze byla objektivizace našich otázek, jelikož sociologický výzkumník by se měl snažit upozadit svůj vliv na jeho průzkum. Otázky jsme rozeslaly odborníkům z univerzity. Chtěly jsme znát jejich názor a to, jestli jim otázky z jejich odborného hlediska přijdou důležité, případně jestli by něco doplnili nebo ubrali. Poslední fáze byla spolupráce s výzkumnou agenturou. Ta přišla se skvělou myšlenkou, že by se daly použít otázky z již proběhlých průzkumů, aby se výsledky daly porovnat i s českou populací a se zahraničím. Osobně mě překvapilo, že ta agentura k nám byla opravdu vstřícná, ačkoliv šlo “jen” o studentskou iniciativu. Nutno však podotknout, že šlo o klasickou zakázku. Každopádně spolupráce s Medianem dodala našemu průzkumu jistou profesionalitu.

Jaký je váš celkový dojem z výzkumu?

Eliška: Kromě samotných výsledků se ukázaly trendy či náznaky toho, co by se mohlo dál zkoumat. Nevím, jestli to budeme my, nebo někdo jiný, ale přijde mi důležité, abychom se tím jako společnost dále zabývali. 

Kateřina: Určitě mám radost z toho, že máme chuť chodit k volbám nebo že více než polovina respondentů věří, že snaha jednotlivce o změnu životního prostředí je důležitá. Podle výsledků jsme generace nespokojená s politickou a ekologickou situací, ale nejsme rezignovaní a máme odvahu a sílu něco změnit. 

• 

• 

• 

•