Skaut/ka je pravdomluvný/á, to je první skautský zákon. Provází nás stále a nejen ve skautském životě. Jak tento zákon vnímají skautující napříč republikou? A jak s ním pracují ve svých jednotkách?
Andrej Dunda – Děpír, 18 let
Pochází z 311. oddílu Káňata Praha – Strašnice, kde pomáhá s plánováním výprav a táborů, podílí se na hospodaření a správě oddílového webu.
Zákon „Skaut je pravdomluvný.“ u nás v oddíle často neuslyšíte, přesto je jeho princip zahrnutý v našem fungování. Nehustíme neustále do dětí skautské myšlenky, ale předáváme je přirozenou cestou skrze společné fungování na oddílových akcích. Vedoucí jsou pro děti dospělými průvodci, vzory chování. Směřují děti, aby od nich dobré chování postupně přebíraly a okoukávaly.
Snažíme se pro děti vytvářet přátelské prostředí, kde se nebojí říkat pravdu a nebudou zbytečně trestány, když se k něčemu upřímně přiznají, a spíše s nimi danou věc vedoucí rozumně vyřeší. Vedoucí by pro děti měli být kamarády, na které se mohou s čímkoliv obrátit a kterým mohou důvěřovat. Pokud v oddíle funguje důvěra mezi jeho členy, může dobře fungovat i práce s prvním skautským zákonem.
Marie Lopková – Berta, 16 let
Působí u 10. přístavu Maják Liberec, pomáhá v oddíle u žabiček. Vše, co jí přijde pod ruku, ráda vyfotí a nezalekne se ani běhu, konkrétně se svým psem
V oddíle pracujeme s prvním skautským zákonem nejlépe, jak to jde. Všichni naši svěřenci vědí, že říct pravdu je to nejlepší, co mohou udělat. Je důležité vytvářet prostředí, kde se členové oddílu cítí svobodně a jsou podporovaní v pravdomluvnosti. Postupem času a s přibývající praxí může tato hodnota přirozeně zapustit kořeny v životech našich členů.
Pravdomluvnost je znak skauta. V dnešním světě se snižuje váha slov. Lidé často mluví rychleji, než myslí, a nevadí jim, že někomu řeknou něco nepravdivého. Pravdomluvnost se netýká jen řeči, ale i skutků. Neměli bychom podvádět při hře nebo ve škole při písemce.
V našem oddíle pracujeme s pravdomluvností spíše přirozeně. Snažíme se být pro děti vzorem.Všechno jde říct po pravdě, i když máme strach z reakce druhého.
Josefína Truksová – Ponožka, 17 let
Působí u 10. střediska Mafeking Brno, je členkou 30. oddílu Bílých kytek a 6. roverského kmene Caudata. Ve středisku se stará o PR – spravuje sociální sítě a vše okolo nich.
V našem roverském kmeni jsme sice se zákonem jako takovým nikdy blíže nepracovali a neměli na toto téma zaměřený program, určité jeho aspekty se ale do našeho fungování promítají.
Nejdříve bych chtěla přiblížit naše pojetí cti. Snad při každém programu platí pravidla, ovšem ne vždy jde kontrolovat, jestli je všichni zcela dodržují. Proto do sebe musíme vkládat důvěru, že hrajeme s naprostou ctí a férovostí. Kdyby někdo porušoval pravidla, dostal by trest v podobě upomínky. Upomínky rozdává kmenová rada, která veřejně oznámí, jak daný člověk porušil pravidla. Ten má poté možnost se nad svým nečestným chováním zamyslet a změnit ho.
Na principu vzájemné důvěry u nás funguje i druhý aspekt, který se týká upřímnosti. V kmeni se snažíme vytvářet bezpečné místo, ve kterém se nikdo nebojí projevit svůj názor a dát vědět, když něco nezvládá nebo potřebuje pomoct. Každý by měl vědět, že je v Caudatě vítán a přijímán takový, jaký doopravdy je, a nemusí se přetvařovat a nebýt upřímný.
Libor Brzobohatý – Boro, 28 let
Ve svém skautském životě vede redakci Skautingu z pozice šéfredaktora, je vzdělavatel a působí u 94. oddílu Mirka Klepáče v Brně.
Oddíl jsem vedl před pár lety, a tak jsem musel trochu zapátrat v paměti. Nejsilněji se mi vybavilo něco, co může působit jako klišé, které jsem si vytáhl z paty, ale podle mě není. Postoj našeho oddílu k pravdě nejvíce odrážely vztahy mezi námi všemi – vedoucími, rovery, skauty i vlčaty.
Není možné vést členy oddílu k Pravdě a pravdomluvnosti, nejsme-li k nim sami upřímní. Rovnocenné a otevřené vztahy jsou podmínkou nejen vzájemné důvěry a respektu, ale také výchovy, která má působit na charakter. Přitom je tak snadné z nich uhnout! Kolikrát si ani neuvědomíme, že nejsme k členům oddílu, oddílové rady nebo sami k sobě pravdiví?
Když se nás vlče na výletě podesáté zeptá, kolik zbývá kilometrů, a my „z legrace“ odpovíme, že ještě deset tisíc. Když před kluky a holkami děláme tajnosti ohledně programu, i když k tomu nemáme žádný skutečný důvod. Když z pohodlnosti porušujeme pravidla, jejichž dodržování tak tvrdě vyžadujeme od ostatních.
Tyto každodenní maličkosti, „nevinné“ lži jsou podle mě jednou z hlavních překážek v naší službě Pravdě. Dokud totiž nebudeme upřímní k těm, které chceme vést k pravdomluvnosti, je naše další snažení marné.
