Už od druháku toužím po tom, že se podívám do Jižní Ameriky. Tento sen se mi téměř po 9 letech plní, když mám společně s přítelem konečně možnost odjet na celé dva měsíce do vysněné destinace. Jaká byla cesta, kde nám na dva měsíce musely vystačit čtyři trička, jedna krabička Ercefurylu, dvě čokolády a jeden repelent na komáry?
Letos v létě jsem se vydala na svou zatím nejdelší cestu doprovázena pouze krosnou a Pájou. Původní plán byl navštívit Venezuelu, Kolumbii, Ekvádor a Peru. Z důvodu stále probíhající krizové situace ve Venezuele, jsme tuto zemi ale radši vypustili a naopak přidali Bolívii, za což se doteď plácáme po ramenou.
Bolívie
Bolívie je krásná, divoká a velmi svérázná země, která není nijak zásadně zvyklá na turisty. To zjišťujeme díky tomu, že se s námi většina místňáků odmítá bavit a děti si nás nedůvěřivě prohlížejí (protože přece nemohou být kamarádi s někým, kdo má „tak divnou barvu kůže“ jako my dva). Na první pohled tedy sice působí nepřátelsky, ale když se hodně snažíme, nakonec nás v Santa Martě zapáleně navigují na místa, kde bychom mohli koupit bombu na VARku. Před cestou jsme přemýšleli, jestli vzít VAR nebo CampingGaz, a nakonec se VARka ukázala jako jediná správná možnost. Díky pátrání po bombě, kterou se nám poštěstí najít až v La Pazu, si děláme obrázek o tradičním trhu. Na to, jak je Bolívie nespoutaná, tu mají velmi uspořádané obchůdky, a to tak, že každá ulice je věnovaná určitému typu zboží. Najdete tu tak například ulici plnou lékáren, ulici spotřebičů nebo supermarket, kde lze najít asi 20 téměř stejných obchodů s mobilními telefony. O výběru obchodu pak rozhodují pouze sympatie (čti dotěrnost) a silné hlasivky obchodníka.
První krize a přehlídka lamiček
Ač je jistě největším zážitkem a prostorem pro fotografické vydovádění Salar, „nekonečná“ rovina pokrytá solí nebo kulturní středisko horníků zvané Potosí, kde lze koupit jak kokové listy, tak i dynamit, pro nás je nejsilnějším zážitkem El Choro trek.
Trek začínáme ve 4700 metrů nad mořem. Zde si také hned první večer postavíme naší přenosnou ložnici. V noci je taková zima, že ač si na sebe navlečeme téměř celý obsah krosny, stále drkotáme zuby. Od mrazivé noci nás dělí jen síť a vnější plachta, a to ještě ne moc dobře, protože ráno pijeme vodu s ledem. Celkem s radostí se vydáváme na cestu, abychom se zahřáli. Toto radostné opojení nás ale hned přechází, ještě je totiž nutné vystoupat dalších 150 výškových metrů, než konečně stojíme v sedle. Po krátkém šlofíku v prachu cesty (opět s úsměvem na tváři) pokračujeme v cestě (už opravdu jen z kopce, jak mi bylo slibováno celou dobu). Cestou dolů se kocháme zasněženými vrcholky hor, domorodými vesnicemi (zahrnujícími většinou dva baráky), měnící se krajinou od vysokohorského pásma až po mlžný prales, vymknutými kotníky a v neposlední řadě stále se nacpávajícími lamičkami. Třetí den, jak už to tak bývá, je krizový. Při hledání informací o treku jsme bohužel nezapojili kritické myšlení a našli pouze jediný zdroj. Výsledkem je, že tříhodinová pohodová vycházka se zvrtává na jednou tak dlouhou vyčerpávající bojovku. V rámci té je naším úkolem chodit nahoru a dolů jednotvárnou krajinou, a to vše pouze s dvěma loky vody a s přibývajícím časem více a více žhnoucím sluncem. Poslední kapkou je, když se slovy hurááá vcházíme vesnice Chaira, která je naším cílem. A to bohužel, aniž bychom věděli, že autobus odtud jezdí, i na velmi zbožnou zemi, jen za nekřesťanské ceny. Kvůli vyčerpání i nedostatku peněz nakonec volíme levnější variantu – dalších 8 kilometrů pěšky k hlavní silnici. Cestu si krátíme na korbě auta (ufff) a teď už jen stopnout někoho, kdo nás odveze zpátky do La Pazu.
Peru
Na první pohled je Peru stejně krásné, jako Bolívie. Bohužel měsíc pobytu v této zemi nás vyvedl z omylu. Peru se považuje za „levnější“ zemi než je Česká Republika. To ovšem platí jen v případě, že nejste turisti. Platí zde totiž dvojí ceny, celkově předražené vstupné na všechny památky a každý se z nás snaží vymámit, co nejvíce může. Největší profíci jsou v tom taxikáři a autobusáci. Jedinými jazyky, kterými se zde domluvíte, není jen španělština a quechua, ale místní se rádi pochlubí i svou lámanou angličtinou. Řada lidí k ní má ale velmi daleko, takže se stále vyplatí dorozumívat se španělsky. Pokud je však vaším snem navštívit Peru, nenechte se odradit. Náš názor na Peru může být ovlivněn nemocemi, které nás po většinu pobytu sužují a krádeží zrcadlovky (která se ale mohla stát i kdekoli jinde). Koneckonců, i v Peru potkáváme zajímavé, milé a nápomocné lidi.
Věčné lezení do kopců
V Peru je plno krásných míst, které stojí za povšimnutí a navštívení, ale samozřejmě každý kdo sem cestuje, „musí“ zavítat na Machu Picchu. My tam také jdeme, respektive, nejprve mašírujeme kolem vlakových kolejí a den na to zase šlapeme do schodů, abychom si vyfotili mlhu a lamy. Je to také první den, a z celé cesty jediný, kdy vytahujeme pláštěnky a celkem u toho špačkujeme.
Opravdu super je ovšem dechberoucí barevná skála – Vinicunca. Původně ji v plánu nemáme, takže jsme opět trochu nepřipraveni a na skálu jdeme pouze v sandálech a mikině a velmi se divíme, když lidé kolem nás vytahují bundy a čepice. Motání hlavy, absolutní neschopnost udělat víc jak deset kroků bez zadýchání a sledování zvracejících „horolezců“ jsou neustálou připomínkou toho, že jsme opravdu vysoko. Kromě super vzpomínek a zkušenosti s vysokou nadmořskou výškou si s sebou odnáším i ukrutný kašel, který léčím (dusí mě) téměř celý zbytek pobytu v Peru. Až cestou zjišťujeme, že se barevná skála nachází ve výšce 5020 m.n.m., takže trháme rekordy a Vinicunca zůstává na nejvyšší příčce až do konce naší cesty. Nepovede se nám ji překonat ani při zdolávání Cordillery Blancy se zaledněnými šestitisícovkami, kde bojujeme sami se sebou při pokusu o přechod Alapamayo treku.
Ekvádor
Náš první kontakt s Ekvádorem proběhne na nádraží v Guayaquilu, kde se marně snažíme vyměnit buď peruánské Soly, nebo alespoň dolary za ekvádorské sucre. Po prohledání celého nádraží zjišťujeme, že zde žádná směnárna neexistuje. Rozhodujeme se, že si peníze vybereme z bankomatu, ten ale nabízí pouze dolary. Celá situace vygraduje, když se udivené paní na informacích ptáme, zda je možné zde v Ekvádoru platit dolary, zaraženě nám odpovídá, že prý sí. Až v tuto chvíli totiž zjišťujeme, že Sucre zde už od roku 2002 neplatí a dolar je tak jedinou oficiální měnou. Možná i díky tomu jsou ceny trochu vyšší, než jsme byli doteď zvyklí a celkově je ekvádorská kultura mixem mezi jihoamerickou kulturou a vlivy ze Severní Ameriky, například tu vidíme supermarkety podobné těm, co známe u nás, a trhy v Cunce jsou více „uhlazené“.
Máš repelent?
V Ekvádoru je velmi krásná příroda a místňáci zde navíc mají bezvadný přístup k turistům. Opravdu chtějí, aby se sem turisté vraceli, a aby se jim zde líbilo. Za náš pobyt navštěvujeme několik parků, míst a měst. Největší atrakcí (jak už to tak bývá) zde ale není ani tak super krajina, jako samotný zážitek s místňákama – například s průvodcem v ekologické reservaci Mangrovy, který nás zcela nezištně veze (ve třech) na motorce několik kilometrů, abychom se poohlédli po okolí a čeká na nás, aby nás odvezl zase zpět. Přestože jsme připraveni i na neodbytné komáry (celou dobu nosím v krosně repelent), v případě nouze nejvyšší ho s sebou nemáme, válí se totiž v úschovně zavazadel na autobusovém nádraží. Mraky komárů tak musíme odhánět vším, co máme po ruce.
Amazonie
Do itineráře cesty zařadíme i týdenní výlet do Amazonie, kde čas plyne úplně jinak. Místo cest nám slouží řeky obklopené hustým pralesem. Ten je plný živočichů, zejména opic, ptactva a jiných dalších zvířat. Domorodci žijí v uzavřenějších komunitách, a přestože by si člověk myslel, jak jsou „sžití s přírodou“, mají veřejné osvětlení napájené solární energií a každý svůj vlastní telefon. Během tohoto týdne máme každý nějaké zážitky. Pája se koupe v Amazonce a já obdivuji dlaždičky na záchodě.
Kolumbie
Na Kolumbii nám bohužel nezbývá tolik , ale i za tu krátkou dobu, co zde strávíme, si jí velmi oblíbíme. Navzdory kolumbijské pověsti, se cítíme s trochou obezřetnosti bezpečně. Výjimkou je Bogota (večer – cca 19 hodina) a několik míst, na které nás ochotně upozorňují místňáci.
Konečně teplo
Přestože i v jiných zemích pijí kafe, nikde ho nemají v takové oblibě, jako právě v Kolumbii. Prodává se zde na každém rohu, ale zvláštností je, že je „sezonní“. Lze ho zakoupit pouze dopoledne (k snídani), později už jsou prodavači i se svými pojízdnými stánky pryč. I když kafe nepiji, musím ho ochutnat. I proto projíždíme přes malebné městečko Salento, které je v blízkosti údolí Valle de Cocora, které je výbornou kávou vyhlášené.
Později se pak přesouváme na sever, ke Karibskému moři, kde se několik dní zdržujeme v naší téměř poslední zastávce. Tou je národní park Tayrona. Ten je jednoznačným topem mezi vším, co jsme zatím viděli. Dokonce se konečně vysvlíkáme z bund, čepic a pohor, které jsme ještě neměli možnost odložit (kromě mé osudné cesty na barevnou skálu) a zaslouženě si užíváme teplo (až horko).
Proč právě Jižní Amerika
Navštívit Jižní Ameriku byl můj sen, který jsem si konečně splnila. Vždy jsem tam chtěla jet, protože je to kontinent, kde je možné najít všechno od pouští, přes vysoké hory, až po prales, moře, města a nedotčenou přírodu. Odlišné je také to, že místní obyvatelé mají úplně jiné chápání času a celkové pojetí života a nikdy neuškodí rozšířit si „obzory“. Mezi další úžasné věci na Jižní Americe patří to, že mimo Brazílii se všude domluvíte mým oblíbeným jazykem – španělštinou. S tím se pojí i to, že jihoameričané milují zdrobněliny a oslovení. Třešničkou na dortu je, že sem nepotřebujete víza, takže adios mi amor a třeba někdy v Jižní Americe.
