SAR

Autorka: Jana Karasová – Kami

Středoafrická republika má velké přírodní bohatství a zároveň místo ke konci seznamu indexu lidského rozvoje. Nabízí zajímavý pohled na žití v přítomnosti, kterou tu ovlivňuje počasí, táhnoucí se konflikt, nefunkční stát i zájmy cizích států.

Prší. Obloha je zatažená už od čtyř od rána. Na terase malého kláštera ve středoafrickém městě Bouar postává skupinka lidí a dohaduje se, co dál. Ráno měli vyjet do hlavního města, ale dostávají zprávu, že část silnice je zavřená. Nedá se nic dělat, odjezd se musí odložit. Jednoho z Evropanů to znepokojuje a snaží se hledat jiné možnosti. Misionář z Pobřeží slonoviny vysvětluje, že nejsou. Prostě prší a do té doby, než nepřestane, tak se nikam vyjet nedá. 

Okolnosti příliš nedovolují, aby se ve Středoafrické republice žilo jinak, než přítomností. Přetrvávající konflikt, tropické nemoci, geopolitické zájmy velmocí, boj o kontrolu nad nalezišti zlata a diamantů, nefungující stát, to všechno tu je přítomné. Počasí, na kterém tu závisí většina obyvatel, pro které je obdělávání pole hlavními zdroje obživy, je tak vlastně docela předvídatelnou záležitostí. Až na to, že v posledních letech i tady pozorují, jak se mění a přichází ve větších extrémech. I proto je inspirativní pozorovat, jak se místní s nejistotami svých životů vyrovnávají.

Deštník, léky a učitelé

Počasí tu zasahuje do takových maličkostí jako je průjezdnost cest nebo včasný příchod do školy. Zažívají to i evropští školitelé, kteří tu pod patronací české neziskové organizace SIRIRI vedou ve spolupráci s místními pedagogické školení pro učitele základních škol. 

Učitelé, kteří obecně patří k majetnější vrstvě obyvatel, se musí potýkat s mnoha výzvami. Plat jim většinou nestačí, a tak po práci musí ještě na pole. Ve třídách státních škol na ně čeká i sto až tři sta dětí. Chybí jim pomůcky, a zvláště vesnickým učitelům i pedagogická příprava. Gramotnost obyvatel se odhaduje na 37 procent. Kvalitu vzdělávání by mohla zvýšit výuka v národním jazyce sango, který, na rozdíl od oficiální francouzštiny, používá většina obyvatelstva. Bouarské školení patří do experimentu, který se výuku v sangu snaží dostat do prvních a druhých tříd základních škol. Výsledky jsou přesvědčivé. Učitele vyprávějí, že výuka žáky více baví a psát i číst se učí rychleji. Motivaci mají, ale ani ta často na déšť nemá.

Někteří učitelé to mají do centra města, kde se školení koná, pár kilometrů pěšky. Když se ráno probudí do průtrže mračen, tak prostě čekají, až přestane nebo se déšť alespoň trochu zklidní. Někteří si obléknou pláštěnku nebo alespoň zimní bundu a nasednou na vlastní motorku nebo si přivolají moto-taxi. Jenže všechny tyto položky znamenají, že musí mít dostatek peněz. A to často nemají. Na platy některých vesnických učitelů se například skládají rodiny dětí, které učí. Učitelé ze státních škol zase stojí před výzvou, jak se ke svým platům dostat. Mimo hlavní město totiž téměř neexistují banky, ve kterých by si ho mohli vyzvednout. Cesta do hlavního města je ovšem velmi nákladná záležitost. V poslední době se sice rozšiřuje systém posílání peněz přes mobil, ale mnoho lidí k němu zatím nemá dostatečnou důvěru. A ta často chybí i mezi kolegy. Proto není běžné, že by do hlavního města pro platy poslali jen jednu osobu a tím ušetřili za cestu. Stát tyto náklady nechávají chladným. 

Nemají-li učitelé na pláštěnky a moto-taxíka, raději zůstanou za deště doma. Pokud totiž promoknou, jsou náchylnější k prochlazení. Ve středoafrických domech ani školách se jednoduše netopí. Oheň, na kterém se vaří, se nejčastěji rozdělává v přístřešku před domem nebo v předsíni. V oblastech s vyšší nadmořskou výškou teploty při dešti padají i na 12 stupňů Celsia. Prochlazení může mít nepříjemné následky v podobě nemoci. A tu nemusí být úplně snadné vyléčit. Zaprvé proto, že na jeden kraj tu připadají většinou dva až čtyři státní doktoři. Zadruhé proto, že nemocní musí zaplatit za léky, a to je často výdaj, na který nemusí mít úspory. Ve velké části země navíc léky ani nejsou dostupné.

Na severozápadě země se o zásobování stará i místní katolická diecéze. Nenápadný zděný domek kousek od domu biskupa nedává tušit, že se jedná o sklad léků, který zásobuje několik okresů. Léky z něj berou hlavně nemocnice a zdravotní centra, která spravují misionáři. Ale nakupují tu i některá státní zařízení. Část léků přivážejí misionáři, když přilétají z Evropy. Část se sem dostává skrze kamerunské přístavy. Z Bouaru na hranice s Kamerunem je to asi 150 kilometrů po hlavní středoafrické dálnici. 

Kluziště na dálnici

Zatímco většinu místních cest tvoří udusaná hlína s četnými výmoly, z Bouaru na Kamerun vede nově opravená asfaltová silnice. Na opačnou stranu na řidiče čeká asi 60 kilometrový hliněný úsek do města Baoro, který je právě v rekonstrukci. Široká asfaltová cesta tudy měla vést už v červnu příštího roku, ale stavba se určitě zdrží i kvůli deštivému počasí. Staví tu francouzská firma, peníze na stavbu vyhradila Evropská unie. I proto má firma povinnost zaměstnávat místní dělníky, část technických pracovníků ale pochází z jiných afrických zemí jako je sousední Kamerun nebo vzdálenější Togo. To například Čína si většinou do Afriky na projekty, které finančně podporuje, dováží vlastní pracovníky.

Okolo sedmé ráno postává před hlavní branou stavební firmy skupina místních dělníků v pracovních kombinézách. Minibusy je rozvážejí na jejich pracovní pozice. Někteří odchází do betonárky, která vyrostla na kopci mezi městy. Jiní pracovníci řídí dopravu a směřují auta na různé objížďky, které se tu průběžně objevují. Když zaprší, silnice se uzavře. Průjezdná bývá za 12 hodin po dešti, aby se úplně předpřipravený hliněný podklad nezničil. 

I tak se ale po vydatném lijáku snadno promění v kluziště, se kterým mívají problém zvláště kamiony naložené zbožím, které vezou z kamerunských přístavů. Nemusí se ani vyklopit, stačí, aby se nešikovně vytočily nebo se zasekly v půlce kopce, a zablokují silnici na několik dalších hodin. Pokud se jim tento kritický úsek podaří překonat, mají před sebou ještě 370 kilometrů do hlavního města po asfaltové silnici rozdílné kvality. Na její délce jsou rozesety vraky terénních aut i zrezavělé podvozky kamionů, které jsou mementem rizikovosti místních komunikací.

V poslední době na tahu Bangui–Kamerun přibylo několik autobusů s označením Nana-Mambéré, což je kraj, jemuž Bouar dělá hlavní město. Míjí se s motorkami, několika jízdními koly, chodci a desítkami kamionů, na nichž jsou naložené někdy obrovské kmeny stromů, jindy potraviny a často také lidé. Cizinci – hlavně misionáři a zaměstnanci humanitárních organizací, Spojených národů či ambasád, ale i pár vybraných Středoafričanů jezdí terénními auty. Čím více se cesta přibližuje k hlavnímu městu, tím více se na silnici objevují malé žluté taxíky, které dokáží uvést i patnáct osob. Sedí v kufru i na plošině na střeše. Často má jeden z pasažérů spuštěné nohy na přední sklo a roztažené do šíře, aby řidiči nebránil ve výhledu. Dopravní nehody proto mívají fatální následky. 

Ve stínu konfliktu

Nejen, že v zemi téměř nepotkáte sanitku, ale velká část státních nemocnic nemá dostatek lékařů ani potřebné vybavení. Nemocnice často nemají elektrický proud a převazy se tak dělají i za světla baterek. V posledních letech se ale rozšiřuje počet operačních sálů a krevních bank, které jsou napájené energií ze solárních panelů. Bouarská státní nemocnice má operační sály dva. V jednom z nich je v sobotu ráno čerstvě vytřená podlaha a na bílých kachličkách, kterými je vyskládán, se odráží sluneční paprsky. 

Místní doktor vysvětluje, že v noci museli jednoho pacienta operovat, a vypočítává množství zákroků, které jsou ve skromně vybavené nemocnici schopni udělat. I přes šikovnost místních doktorů, část pacientů po operaci zemře kvůli infekcím, které jsou následkem nedostatečně vydezinfikovaných nástrojů. V Bouaru sice mají zvláštní sterilizační místnost se speciálním přístrojem, ale když do něj dojde nafta, tak musejí improvizovat.

Nedostatek zdravotní péče se snaží vyvažovat církevní nemocnice a dispenzáře a také projekty humanitárních organizací včetně několika nemocnic vedených Lékaři bez hranic. Středoafrická republika přitom patří mezi jednu z nejnebezpečnějších zemí pro humanitární pracovníky. Minulý rok se tu odehrálo téměř 400 incidentů namířených proti humanitárním organizacím. Často šlo o krádeže vybavení i aut, přepadení, ale také sedm vražd humanitárních pracovníků, přičemž několik jich bylo z řad místních obyvatel. 

Nestabilitou a soupeřením ozbrojených skupin trpí obecně nejvíce místní lidé. V letech 2013 a 2014 tu zažili ozbrojený konflikt a velká část země zůstává pod kontrolou rebelů. V roce 2012 se totiž na severu země zformovala koalice rebelských skupin Séléka, která se vydala napříč zemí do hlavního města Bangui, kde v březnu 2013 svrhla prezidenta François Bozizého, který v zemi vládl od státního převratu v roce 2003. Bozizého nahradil vůdce Séléky Michel Djotodia, jenže ani ne za rok na post pod nátlakem zahraničního společenství rezignoval. 

Mezitím země zažívala krvavý konflikt. Séléka o sobě mluvila jako o obránci muslimské populace, které chtěla získat větší práva. Cestou na Bangui obsazovala a plenila vesnice a města. Proti nim se vytvořily různé skupinky domobran, které se označily za ochránce křesťanů a začali si říkat Anti-balaka. Domobrany útočily na muslimské komunity v zemi bez ohledu na to, jestli měly se Sélékou něco společného. Koalice Séléka se oficiálně rozdělila v září 2013. Skupinám, které ve spolupráci pokračují, se říká Ex-séléka. 

Po rezignaci Djotadiy, zahájení francouzské vojenské intervence a ustanovení mírové mise OSN, se vyeskalovaná situace alespoň částečně uklidnila. Dočasnou prezidentkou se stala starostka Bangui Catherine Samba-Panza a v roce 2016 byl zvolený současný prezident Faustin Touadéra. Konflikt ale úplně neskončil, vláda má pod svou kontrolou jen část země a v zemi operuje několik ozbrojených skupin.

Kritické jsou pohraniční oblasti, území, na kterých se těží zlato či diamanty, a v podstatě celá východní polovina země. Ozbrojené skupiny vybírají daně, mýto na cestách a nechávají si platit za ochranu. Stojí také za několika masakry civilistů. V květnu rebelové ze skupiny 3R zavraždili během tří útoků ve vesnicích na severozápadě země 46 osob. 3R je přitom jednou ze šesti ozbrojených skupin, které v únoru podepsaly v súdánském Chartúmu mírovou dohodu, kterou pomáhalo vyjednat i Rusko. Její dodržování je ale těžké kontrolovat. Státní moc na většině území neexistuje.

Maléry a malárie

Chybějící starost státu, který nemá prostředky, možnosti a často ani zájem, tu z velké části nahrazují humanitární organizace a agentury Organizace spojených národů. O zemi se říká, že je jakousi laboratoří mírových misí OSN. Experimentuje se tu ale i v jiných oblastech. Například Světový potravinový program zde rozjíždí systém podpory místních zemědělců, od kterých pak jejich produkty vykupuje a rozváží do regionů, kde lidé nemají, i kvůli přetrvávajícímu konfliktu, možnost zajistit si obživu. Nedostatkem potravin, a s tím souvisejícím hladem, je ohrožený každý druhý Středoafričan. Potravinová pomoc se rozdává nejčastěji ve školách i v nemocnicích, kde se starají o podvyživené děti.

Nejčastější příčinu smrti dětí do pěti let ale není podvýživa, nýbrž malárie. Například Lékaři bez hranic zde v minulém roce léčili více než půl miliónů případů onemocnění touto nemoci. Další stovky tisíc pacientů přišly do církevních i státních zařízení. Programy, které by v zemi šíření nemoci zamezovaly, téměř neexistují. Anti-malarické sítě nemají doma zdaleka všichni. Testování na malárii je dotováno státem a testy tak vyjdou výrazně levněji, nejsou však zcela zadarmo, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace. A navíc nejsou všude dostupné, proto se často léky nasazují jen podle symptomů.

V katolickém dispenzáři ve městě Bozoum čeká v čekárně na plastových židličkách několik žen s miminky na klíně. Jedna vejde do ordinace, kde na ni čeká řádová sestra Desiré a dva zdravotní bratři. Ti mají za sebou roční přípravu v církevní nemocnici. Prvního půl roku chodili na hodiny teorie, druhý půl roku strávili praxí. Desiré je ošetřovatelka-samouk. Ošetřování, injekce a desinfikování ran nechává na svých pomocnících. Ona rozhoduje hlavně o lécích, o tom, kolik za ně lidé zaplatí, aby je to nezruinovalo, a o zápisech do zdravotní knihy. Zrovna před ní sedí maminka asi s ročním dítětem. Je absolutně apatické. Teploměr mu naměří horečku a Desiré naordinuje injekce antimalarik, antibiotik a léků na snížení horečky. Když mu je jeden ze zdravotních bratrů píchá, vyčerpaně pofňukává.

Desiré vysvětluje: „Rodiče často přinesou své dítě pozdě, až když už má příznaky, které nejde utišit paracetamolem.“ V období dešťů, kdy je komárů, kteří nemoc přenášejí, více, se totiž rodiny často vydávají na pole. Samozásobitelské zemědělství je ve Středoafrické republice hlavním zdrojem obživy. Pole mohou ležet i několik kilometrů od jejich domovů, a tak se do nich nevrací každý den přespat, ale spí jen pod přístřeškem, který je před komáry neuchrání.

Dospělí si na nemoc postupně získají nějakou imunitu, která je částečně chrání, a hlavně ulehčuje její průběh. Děti však imunitu ještě vybudovanou nemají, a proto jsou mnohem náchylnější. Nejčastěji umírají na anémii – nedostatek červených krvinek. Právě ty parazitický prvok způsobující malárii napadá. Nejtěžší případy se řeší krevní transfuzí. 

Uprostřed prostorné místnosti sedí na židli bez opěradla žena s apatickým dítětem v náručí. Laboratorní technik v bílém plášti ji bodne do bříška prstů a na bílou destičku vytlačí tři velké kapky krve. Do nich nakape tři různé roztoky a čeká, která kapka se srazí. Podle toho určí krevní skupinu. Pokud bude stejná jako ta u dítěte, mohou matčinu krev k transfuzi použít. Pokud ne, budou hledat mezi příbuznými. Krevní rezervy bouarská nemocnice zatím nemá. Nová budova krevní banky čeká na instalaci solárních panelů, které budou napájet chladničky se zásobami krve.

Ručně kreslené plakáty s instrukcemi na určování krevních skupin visí téměř v každém zdravotním centru, které má alespoň malou laboratoř. Vedle plakátů je pověšený i ceník testů. Malárie vychází nejlevněji. Rychlotest na HIV je o trochu dražší. Ve zdravotním centru, které slouží bouarské čtvrti Haussa, zrovna ráno dva dělali. „Oba jsou negativní,“ ukazuje zdravotník dva tenké proužky papíru. Odhaduje se, že v zemi žije 3,6 procent HIV pozitivních dospělých. Středoafrická republika se tím řadí na 16. místo na světě nechvalného žebříčku, kterému vévodí Svazijsko, ve kterém je HIV pozitivní každý čtvrtý dospělý.

Kvalitní léčba nemocných AIDS je pro zpomalení šíření viru klíčová. Ve městě Bouar ji několik let podporovaly i granty českého ministerstva zahraničí. To však letos podporu ukončilo, protože bezpečnostní situace v zemi se nepatrně zlepšila a už nespadá pod nejrizikovější regiony. Ambroise Kombo, vedoucí bouarské pobočky Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí, vysvětluje, že prostředky, které má OSN i další organizace k dispozici, zdaleka nepokrývají humanitární potřeby obyvatelstva. Země bývá považována za popelku rozvojové spolupráce. I tak zde ale oficiální rozvojová pomoc států podle Světové banky v roce 2017 tvořila přes 23 procent středoafrického HDP. 

Rusko-čínské zájmy v srdci Afriky

Okolo hlavní středoafrické dálnice na trase Bangui–Bouar leží několik větších měst a nespočet vesniček s typickými hliněnými domky. Z okna auta jde zahlédnout cedule označující projekty financované ze zahraničí. Jde třeba o stavbu škol, zdravotních center či latrín, oplocení vybetonovaného plácku na sušení manioku – nejčastější místní plodiny, podpora nemocným AIDS nebo instalace satelitní televize. Poslední projekt jmenovaný projekt je z dílny Číny a čínských vlajek na trase za poslední roky přibylo podobně, jako se rozrůstají čínské zájmy a zásahy do života místních lidí.

V bozoumském dispenzáři uklidňuje maminka plačící dítě, ošetřovatel se mu snaží vydesinfikovat hlubokou zanícenou ránu na paži. Desiré vysvětluje, že rodina přišla několik kilometrů z vesnice Doussa, která leží u řeky Ouham. Ta se za poslední rok, během kterého u ní začaly čínské firmy těžit zlato, proměnila k nepoznání. Odklonil se její tok, břehy jsou vybagrované. Největší problém se ale skrývá pod povrchem. Půda je zamořená rtutí, která se používá při těžbě. Parlamentní panel, ke kterému se případ dostal, prohlásil, že přínos těžby pro zemi nepřevyšuje ztráty na životním prostředí a zdraví lidí. I přesto se těží dál. Desiré je opatrná potvrdit souvislost mezi zdravotními problémy lidí, které ošetřuje, a těžbou. „Musím to ještě lépe prozkoumat,“ říká, ale přiznává, že lidí od řeky v její ordinaci přibývá.

Zájmy o těžbu nerostného bohatství v zemi mají i Rusové. Se středoafrickou vládou se dohodli na těžbě diamantů. Podle amerického deníku The New York Times, ale diamanty získávají i z nelegálních dolů, které jsou často ovládané ozbrojenými skupinami. Pro většinu Středoafričanů je to nevýhodný bysnys. Velká část diamantů, zlata a dalších vzácných kovů odchází ze země bez zdanění. Rusko si vyžádalo výjimku na zbrojní embargo, které OSN na Středoafrickou zemi uvalilo v konfliktním roce 2013. Dodalo armádě zbraně a cvičí místní vládní vojáky. Tréninkovou misi pro středoafrickou armádu tu má od roku 2016 Evropská unie.

Na konci letošního října Facebook informoval o tom, že zastavil ruskou dezinformační operaci zaměřenou na propagaci ruské politiky v několika afrických zemích včetně Středoafrické republiky. Internetové připojení se v zemi za poslední roky rozšířilo. Není ale zdaleka dostupné všude. Mimo města chytíte signál jen zřídka, a i ve městech se stává, že celá síť na několik hodin či dnů vypadne. Dostupnější jsou i mobily, ale zdaleka ne každý má na to, aby si je pořídil.

Na školní dvůr v centru Bouaru svítí slunce. Na okrajích betonové terasy před třídami leží několik malinkých solárních panelů, ze kterých vedou dráty k improvizovaným nabíječkám mobilů, baterií i svítilen. Elektrické vedení ve Středoafrické republice téměř neexistuje. V zemi funguje stará vodní elektrárna, kterou Čína přislíbila rozšířit, a ve větších městech společnost Energa vyrábí elektřinu pomocí naftových generátorů. Slouží například k osvětlení hlavní třídy. Chybějící zásuvky si tak více a více lidí nahrazuje sluncem a levnými mini solárními panely většinou Made in China. Na dobíjení mobilů a svítidel slouží podle místních učitelů skvěle. Pokud vás zrovna nečeká deštivý den s rekordními deseti hodinami vytrvalého deště.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•