Autorka: Helena Kamrlová – Miška
Životní prostředí a jeho ochrana v dnešní době hýbe médii i společenskými kruhy. Probírají se v nich třeba studentské stávky Fridays for future za ochranu klimatu nebo to, že v létě naše lesy zachvátila kůrovcová kalamita. O tom, jak se o ochranu přírody stará Ministerstvo životního prostředí, jsme si povídali s právníkem a skautem Antonínem Fričem.
Čím se Ministerstvo životního prostředí vlastně zabývá?
Zaměřuje se na několik věcí, ale ta za mě nejdůležitější, je právě samotná ochrana životního prostředí. To je také oblast, ve které pracuji. Jde o ochranu přírody a krajiny, Národních parků, chráněných krajinných oblastí, ZOO. Dále je to téma druhů zvířat mezinárodně ohrožených vyhynutím, odpadové hospodářství nebo ochrana vod či ovzduší. Zabýváme se také ochranou půdy, což začíná být v naší republice docela palčivý problém. Přijde mi paradoxní, že Ministerstvo nemá kompetenci nad ochranou lesa. Lesní zákon totiž spravuje Ministerstvo zemědělství. Les je tak pojatý spíše jako továrna na dřevo. Máme ale v kompetenci ochranu lesa jako ekosystému, takže určitá malá část nám zbyla.
Na Ministerstvu pracuješ jako právník. Co je náplní tvojí práce?
Na našem odboru řešíme asi ze 70 % pokuty. Když někdo něco provede proti životnímu prostředí, Česká inspekce životního prostředí mu za to dá pokutu. Když se mu to nelíbí, odvolá se a my pak řešíme to odvolání. Za mě to má smysl, protože se snažíme dohnat k odpovědnosti ty, co porušují zákony. Je neuvěřitelné, co některé firmy dělají. Porušují zákony, vědí o tom a jsou úplně ledově klidní. To je potom dobrý pocit, když se to dotáhne a ta pokuta se opravdu uloží.
Jak jsme na tom co se týče právní ochrany životního prostředí?
Já si myslím, že naše právní úprava není špatná. Máme některé kvalitní zákony, někde bychom naopak potřebovali přidat. Hodně se teď mluví například o ochraně půdy. Ta je na tom, podle mě, co se týče legislativy, špatně. Nemáme žádné pořádné nástroje, jak problémy související s půdou řešit. Zemědělci jedou v dnešní době na zisk a výnos, ale sami se, jako dřív sedláci, o tu půdu nestarají. Ta půda ale není jenom jejich, zahrnuje celý ekosystém, který patří všem. Takhle by měli lidé víc přemýšlet a nehnat všechno jenom přes peněženku, protože to je krátkozraké řešení.
Jsou Češi uvědomělí, co se týče třeba třídění odpadu?
U nás jsme na tom velmi dobře v porovnání se zbytkem světa. Jsme na prvních místech v třídění odpadu v rámci celé Evropy, tím pádem v rámci celého světa, a to už dlouhodobě. Už v 90. letech jsme se naučili třídit odpad a je to tady úplně normální. V porovnání s ostatními státy máme nejkratší docházkovou vzdálenost ke kontejnerům s tříděným odpadem. V tomhle smyslu jsou na tom Češi dobře, jsou uvědomělí. Lidi se omezují, dělají něco, co by dělat nemuseli, a to dobrovolně. Na druhou stranu, člověk může třídit sedm druhů odpadu, mýt se jenom studenou vodou a jezdit do práce na kole, ale když si v létě zaletí letadlem na dovolenou, tak je na tom ekologicky mnohem hůř než soused, který vůbec nic neřeší, ale letadlem nikam nelěl. Je potřeba to řešit celkově.
Co si myslíš o stávkách Fridays for future? V letošním roce proběhly také na spoustě škol po celé České republice. Přijde ti, že jsou takové akce smysluplné?
Já to vítám. Myslím si, že akce tohoto typu mají velký smysl. Dneska řada politiků argumentuje: „Vadí vám, jak je na tom planeta? Mlčte, začněte u sebe, vysaďte strom a třiďte odpad.” To je absurdní. Někde jsem četl příměr, že to je jako kdyby někdo řekl: „Nelíbí se vám stav našich silnic a dálnic? Tak si postavte metr dálnice a dál už mlčte.“ Takhle se to řešit nemůže. Je potřeba dělat mnohem víc, ale to samotní lidé nesvedou. To svedou právě jenom ti politici a ti, kteří mají peníze.
Mají ale tyto protesty reálný potenciál něco změnit?
Třeba ta slavná Greta, osobně s ní může mít problém hodně lidí, ale to, co říká, je dobře. Ona jakoby říká: „Já chci, abyste z toho začali být nervózní, aby vám to téma začalo být nepříjemné, abychom si my jako svět uvědomili, že tady o něco jde. Musíme pro to začít něco dělat.” A pokud to téma bude vidět, a pokud mladí lidi budou nahlas říkat, že to tak je, tak si toho všimnou třeba i ti politici. A protože chtějí mít politické body a chtějí být zvolení, to téma třeba opravdu začnou řešit. Musíme říct, že jako společnosti nám to není jedno. Je to pro nás důležité a že je budeme volit jenom tehdy, když nám zaručí, že s tím budou něco dělat. A to je podle mě smysl, který tyhle aktivity můžou mít.
Zažil jsi nějaký příklad aktivistické snahy, která byla ve výsledku negativní?
Jednou jsme řešili dost absurdní případ. V Praze uprostřed města se někdo staral o jednu žábu. Praskla tam trubka s vodou a ta žába tam žila v louži. Jeden spolek vehementně bránil žábu, že to je její biotop, kde se bude rozmnožovat, založí tam populaci a bude tam žít dlouhé generace. Ta snaha byla podle mě dost kontraproduktivní. Pro tu žábu by bylo nejlepší, kdyby ji někdo vzal a přemístil z louže uprostřed města někam do přírody. Pak se stalo, že někdo opravil tu trubku a louže vysychala. Místní jí tam nosili v kyblíkách vodu, aby žába měla pořád své prostředí. To mi přijde trochu přitažené za vlasy.
Co ty katastrofické scénáře, kteréří nám dávají posledních deset, dvacet let, kdy je možné něco změnit? Máme si nechat nahánět strach, nebo je to trochu přehnané?
V jedné věci je to alarmující. Je to alarmující v tom, že lidstvo dokáže všechno na světě. Akorát tomuhle v tuto chvíli nedáváme tu důležitost, kterou by si to zasloužilo. Kdyby se všechny mozky spojily, vymyslely by nějaký systém, který umožní ušetřit planetě hodně emisí, raz dva. Když hoří katedrála Noter-Dame, během dvou dnů se vybere tolik milionů dolarů, že se za to můžou postavit dvě nové. Hoří Amazonský prales, a to problém není? Tím zmizí tisíce druhů rostlin a živočichů a už nikdy nebudou. Otepluje se tak, že řada míst na planetě bude pravděpodobně za pár let neobyvatelná. To už také nepůjde vrátit. Zvyšuje se hladina moří, a jestli tady budeme mít podmínky, jak někde v Itálii, tak řadě lidem se to možná bude líbit, ale jak bude v Itálii? Za mě je za vteřinu dvanáct, a proto vítám aktivity různých lidí, kteří jsou vidět, a ovlivní ostatní, aby tomu začali přikládat důležitost. Je potřeba trochu pobláznit lidi, aby začali tlačit na svoje politiky. A na lidi, kteří mají peníze, aby se tomu začali věnovat. Protože když začnou, tak si myslím, že se to vyřeší rychle.
Jakou v tom mohou sehrát roli roveři?
Kromě spousty různých projektů jako je Ukliďme Česko nebo letošní akce SOS pro Krkonoše, která se určitě bude v budoucnu opakovat, je důležité být aktivním občanem. Zajímat se, co se kolem děje a nebát se případně se ozvat, někam napsat, někam dojít. Například, když se dozvíte, že ve vašem okolí je někdo, kdo dělá černou skládku, není problém napsat podnět na inspekci životního prostředí, která má povinnost to prošetřit. Inspekce životního prostředí v naprosté většině nedělá to, že sama něco zjišťuje, ale spíš jen reaguje na podněty od lidí.
Když jsi zmínil akci SOS pro Krkonoše, během které skupiny roverů vyrazili pomáhat zasaženým lesům kůrovcem, zasahuje proti kůrovcové kalamitě nějak i Ministerstvo životního prostředí?
Co se týče kůrovce, Inspekce životního prostředí dala už jednu velkou pokutu Lesům ČR za to, že se o les nestarají tak, jak mají. Vlastník lesa má nějaké povinnosti, které musí v průběhu hospodaření s lesem plnit. Například dělat všechno pro to, aby lesu nevznikla škoda. Nebo když jsou tam škůdci, musí zajistit ochranu. A za neplnění takových povinností může dostat pokuty. Vnímáme to jako problém, když vlastníci mají půlku lesa sežranou kůrovcem.
Dá se tedy říct, že kůrovcová kalamita je způsobena hlavně přístupem lesníků?
To je dost složité, protože spousta vlastníků lesa je v tom i nevinně. Špatný stav lesů nezpůsobil jenom kůrovec, to také velké sucho. Normální smrk, když ho napadne kůrovec a má dostatek vláhy, tak se zalije smůlou a kůrovce se zbaví. Ale když jich je hodně, ty stromy se neumí sami bránit a to někteří vlastníci lesa zanedbávají. Dřevo se navíc vozilo přes půl republiky a z převozů se dostal kůrovec na místa, kde dosud nebyl, takže se to šířilo ještě rychleji. Teď už jde o to, aby se ti lesáci chytili za nos, a dělali to správně tak, jak se to učilo před sto lety. Že les má být smíšený a tak dále. Na druhou stranu, když se člověk podívá třeba do Krkonoš nebo na Šumavu, kde byly lesy kůrovcem dost zdevastované, je docela optimistické, jak si příroda dokázala rychle a elegantně poradit.
Existují nějaké fámy o způsobech ochrany životního prostředí?
Třeba papírenský průmysl je ekologicky značně náročný. Oproti tomu igelitka, kterou někdo po použití vyhodí do tříděných plastů nebo s ní půjde ještě dvakrát nakoupit, je na tom možná líp, než ta papírová taška. Je strašně obtížné ekologickou stopu vůbec spočítat. Zvlášť v dnešní době je hodně těžké zapojit kritické myšlení a najít si fakta. Všichni říkají, že jsou skvělá elektrická auta, otázkou je, jakou energií je pak nabíjíme, jestli je čistá nebo není. Solární panel je skvělý v tom, že si bere energii ze sluníčka, ale vyrobit ten panel a vozit ho čtyřikrát přes celou planetu taky něco tu planetu stojí.
To vypadá tak složitě, že si nejsem jistá, jestli stojí za to vůbec se o něco snažit…
Myslím si, že dobré úmysly jsou na místě, ale je třeba o tom přemýšlet. Každý krok každého člověka má smysl. Nemám rád přístup “nebudu nic dělat, protože jsem jenom kapka v moři”. Když se něco změní v tom, co je normální, co lidi normálně dělají, tak to může mít velký vliv na své okolí a na celou společnost. A to je podle mě krok, který může udělat každý z nás.
Antonín Frič
Osm let pracuje jako právník na Ministerstvu životního prostředí ČR. Jako zástupce ministerstva řeší zejména přestupky v oblasti životního prostředí, dále vyřizuje povolení, souhlasy a závazná stanoviska v oblasti životního prostředí. Bydlí v Praze, skautuje ve skautském středisku Sedmička Milevsko. Deset let se podílí na přípravě čekatelského lesního kurzu Odyssea, kde se stará o právní osvětu i v souvislosti s životním prostředím.
