Služba pro Jamboree:

Autor: Kristián Kuc

Světové skautské jamboree: akce, která se naprosto vymyká tomu, co známe z naší kotliny. Co obnáší práce a život servisáka největšího mezinárodního dobrovolnického týmu a stojí to vůbec za to? O 24. Světovém Jamboree 2019 nepřikrášleným pohledem servisáka.

Život servisáka začíná mnohem dříve, než samotná akce. Nečeká vás jen placení záloh, ale i setkání kontingentu (české výpravy), přípravy v týmech a vyplňování spousty dotazníků.  Kupování letenek, pojištění, vybavení, národního merche. Jamboreem žijete tak rok a půl dopředu.

Většina servisáků letí na vlastní pěst, o dost dřív než mladší účastníci v jamoddílech. Asi měsíc před akcí na facebookové zdi začnou vyskakovat příspěvky kamarádů, kteří cestují před akcí a už jsou tam. Jsou to většinou cenné a někdy i draze nabyté zkušenosti.

Vlastní cesta je let a jet lag. Kontrola u imigračních úředníků, samozřejmě v kroji, který dost pomáhá. Spousta chaosu, zástupy cizích skautů na každém letišti a nádraží. První rozhovory v angličtině a nakonec vás to dříve, nebo i o hodně později, vyplivne někde na parkovišti před šipkou s nápisem Registration. Registrace obnáší spoustu papírování, nekonečné fronty, hledání batohů, zmatky, složité rozhovory a tisíce vysmátých skautů všude kolem. Vzduch se chvěje nadšením. Nezáleží jaká byla cesta, jak dlouho stojíte ve frontě ani co od amboree čekáte. Kolem registrace vládne pozitivní energie.

Dostanete svoje dokumenty a informace, visačky i místo v buse. A pak konečně budete pozdě večer v úplné tmě utrmácení a vyčerpaní stát před stanem, který už je asi opravdu váš. Nachystáte spaní, jdete jíst, válíte se u talíře a trumfujete se s bandou lidí, co rozumí česky, kdo měl bláznivější cestu a jste neskutečně šťastný. Jste na Jamboree, na druhý straně světa, zvládli jste to.

Co jamboree je a jaké bylo doopravdy

Jamboree 2019 se prezentuje takto: an educational event that brings together the world’s young people to promote peace and mutual understanding and to develop leadership and life skills (pozn. red.: akce, kde se mladí lidé učí míru a vzájemnému porozumění, rozvíjí své vůdčí schopnosti a dovednosti pro život).

Ve skutečnosti je to velký letní tábor. Jako doopravdy velký: čtyřicet pět tisíc lidí. Subcampy v přírodní rezervaci spojovaly školní autobusy. Vedro, vlhko, často déšť a blesky. Welcome in West Virginia. Bylo to ohromné a dechberoucí.

Servisáci přijeli asi týden před účastníky. Stavěli jsme, měli školení a testovali provoz. Bylo nás deset tisíc z celého světa, abychom to místo rozhýbali. Kdo měl zrovna volno, chodil zkoušet aktivity, než všechno zaberou mladší účastníci a nutno říct, byly tam skvělé věci. Obrovské lanovky, skateparky, brokovnice a desítky dalších srandiček, co jste si vždycky chtěli zkusit. Pak během dvou dní přijelo třicet tisíc účastníků. A tak to začalo: Opening ceremony, deset dní tábora, Closing show. Pro servisáka v překladu: práce, práce, práce.

Jak jsme nedělali nic a nestačili na to

Práce s lidskými zdroji je na každé velké akci jedna z nejnáročnějších věcí. Různí lidé pracovali moc, dělali práci, kterou neměli rádi. Nebyli rozmístění efektivně, neměli smysluplnou a zajímavou práci, kterou můžete někomu sloužit, nebo se z ní něco naučit.

Každý servisák měl nárok na jeden den volna. K tomu byla volná neděle bez programu s výlety pro IST. Jinak se jednalo o full-time job.

Kluci na ziplajně nahradili několik pozic cedulemi, předělali směny a rázem měli několik dní volna místo žádných, které jim hrozily. Někde se to nepovedlo a lidé tři týdny strávili tím, že oplachovali nohy hadicí, počítali lidi ve frontě, nebo říkali, že sprcha za páskou je doopravdy rozbitá.

Jeden Saud, říkali jsme mu Bear Fighter, byl v Security týmu. Každou noc hledali ztracené účastníky nebo vyháněli medvědy z areálu. Jeho práce byla potřeba. Jenže makal celou noc, přes den spal, vstával na jídlo, večer s námi pokecal a šel do práce. Byl smutný a vyčerpaný. Párkrát se hodil marod, aby z Jamboree aspoň něco viděl.

Dvě holky z Lucemburska se přihlásily do skateparku, protože je to zajímalo. Jenže celou dobu čistily chrániče, což nemělo moc význam samo o sobě a navíc to mohli dělat účastníci, při čekání ve frontě. A tak holky do práce chodit přestaly.

Já osobně jsem to ale neřešil. Pracoval jsem v týmu, který v subcampu pro dospělé zajišťoval doprovodný program pro servisáky. Náš tým měl málo práce a spoustu lidí, takže někteří z nás neměli ani jeden řádný pracovní den. Neměl jsem si na co stěžovat, ale někdy jsem si připadal dost zbytečný. No a čas, kdy jsem nebyl v práci, jsem využil na plnění podmínek medaile IST Superstar, pro nejvzornější a nejpracovitější IST. Paradoxy.

Nicméně Jamboree jako na všech velkých mezinárodních akcích je velká spousta různých pracovních oblastí. I letos byly i dobré práce, kde jste se hodně naučili, třeba práce v kuchyni. Nebo zajímavé práce, jako chodit kolem a fotit. Nebo smysluplné práce, jako vzdělávací programy pro děti.

Jak jsme si žili

Výhodou bylo, že rezervaci Summit Bechtel Reserve vytvořila v bývalém uhelném dole americká organizace Boy Scouts of America a už pár let ji používá pro vlastní velké akce, takže zázemí bylo vyladěné.

Kdo měl štěstí dostal stan jako domeček, kde se dalo stát, měl okna, dvě palandy a dost místa pro čtyři lidi. Kdo štěstí neměl (třeba Slováci), bydlel ve velkých outdoorových kopulích jako účastníci.

Tragédií bylo jídlo. Večeře super, výtky zanedbatelné. Slušná teplá jídla i zelenina. Snídaně horší, můj každodenní cíl bylo najíst se a nedat si hnusná míchaná vejce, snad z prášku. Někteří lidé vzdali snahu přijít tomu na chuť a jedli jen cukrový meloun a ananas, co byly k jogurtu. Oběd byl jako balíček do práce. Do balíčku jsme si vybírali různé snacky, chipsy, jerky, tuňáka, zabalený kompot, sušenky. První den to bylo vtipné.

A ze všeho byla spousta plastu.

Každopádně výborné bylo servírování téměř bez front. Pořadatelé nějakým způsobem obešli jinak přísnou hygienickou vyhlášku a jídlo jsme si nabírali sami asi v deseti řadách zároveň. Člověk si mohl všechno prohlédnout, vybrat si, nemusel spěchat a stejně se nikde nečekalo. Na jídlo sice mohl sahat kdokoliv, ale nic jsem nechytil, takže to bylo v pohodě.

Po práci

Lidé se vraceli utahaní z práce kolem šesté, aby si dali první večeři. Potom se mohli potkávat a bavit se v takovému “centru”. Bylo to pestré: sauna, kino, disco, jóga, posilka, přednášky, deskovky, sportovní vybavení, tichý stan, nebo stan plný gaučů.

Akorát realizace programu pak trochu vázla. Největší problém bylo umístění, všechny společenské stany byly přímo uprostřed subcampu. Každý to měl sice blízko, ale v jedenáct večer zavřeli všechno hlučné, aby ostatní mohli spát.

Nakonec to bylo celé o lidech. Mluvili jsme hlavně o kultuře, politice a pomlouvali Jamboree, vyvolali nějaké ty kulturní konflikty nebo nedorozumění, sem tam jsme zpívali, tancovali s bubny po večerce a zažívali poměrně dost randění a letních románků.

Na iniciativě lidí stojí i koníček typický pro skautské akce, tedy sbírání a vyměňování národního merche, hlavně šátků. Swapování promění všechny společenské prostory v energií nabité orientální bazary, kde lidé chtějí za všechny možné zajímavé věci sehnat zahraniční suvenýry. Atmosféra přátelské rivality, kdy se lidé snaží získat, co se jim líbí, ale zároveň chtějí být fér a nikoho neošidit, je skvělá.

Kapacity a Safe from Harm

Jedním z nejvíce proklamových programů letošního Jamboree byly sporty a nejrůznější sportovní zařízení. Jenže tohle bylo světové setkání a kapacita byla druhý malér. Když se v osm ráno otevřela big zip, stály tam stovky dětí frontu, některé od čtyř ráno. Security tým musel vyhazovat děti, které tam chtěly přespat, aby měly jistotu, že se dostanou. Nebyla šance, aby si to vyzkoušelo všech třicet tisíc účastníků.

Leckde se stály hodinové fronty a pro čekající nebyla žádná zábava ani program. Tisíce dětí zaplatily tisíce dolarů, aby strávily hodiny na slunci kopáním se do zadku.

Všechno to stěžovala  až úzkostlivá bezpečnost. Na lukostřelbě jsem skoro hodinu poslouchal o střílení, třikrát totéž na různých místech, čekal fronty a pět minut střílel.

A spousta servisáků mělo za úkol vysvětlovat nebo vymáhat pravidla, která jim samotným přišla zbytečná.

Mladší účastníci jsou pro dospělé v rámci Safe from Harm tak trochu zapovězení. Trochu přehnaná prevence zneužití. Typické americké: better safe than sorry. Jenže uměle nastavená hranice osmnácti let není magickou proměnou k dospělosti, lidi jsou úplně stejní. A tak se to neřešilo a jednalo se podle citu. Někdy jsme i chodili k účastníkům do subcampů, kecat česky, vyměňovat šátky, vyprosit si lepší jídlo, tancovat na jejich párty, který byly mnohem lepší. Vozili jim věci z města, dávali jim IST věci, vyměňovali si kontakty. Objímali se, mlátili se, nadávali si, prostě se bavili. No, porušili jsme snad všechno.

Bez hodnot?

Nemá smysl hodnotit organizaci akce pro tisíce lidí, kde se každá chybka mění v průšvih obludných rozměrů. Vždy se něco povede a něco ne. A nakonec jídlo nebo i práce nejsou věci, které by mi mohly pokazit akci.

Co lidi plošně neuměli zkousnout, byl odklon od skautských hodnot. V USA to byla ohromná produkce odpadu, ohňostroje v přírodní rezervaci, ubohé předražení často nekvalitního merche, aktivity bez cíle a přesahu jen pro zábavu, někdy umělá, neupřímná korektnost. A vedle toho také bezohledné a někdy i ponižující špatné překlady do španělštiny a francouzštiny, přestože šlo o oficiální jazyky Jamboree.

Potom všechny vznešené a motivační řeči z pódia, ty o pravdě, lásce, ekologii a budování lepšího světa, vypadají jako fraška.

Co stálo za to

Tři organizační věci si zaslouží věčnou slávu a opakování na všech akcích.

Zaprvé to byla výborná vodovodní síť. Všude byly kohoutky s dobrou, studenou vodou pod velkým tlakem ideální k plnění lahví.

Zadruhé: nejlepší veřejná wifi, jakou jsem kdy zažil. S tím také souvisí (a bez wifi by to nefungovalo): Novus. K běžnému náramku patřil ještě chytrý čip, který sloužil hlavně pro výměnu kontaktů na interní sociální síti v aplikaci. Na to bylo navázáno i plnění různých virtuálních odznaků za aktivity a programy. Organizátoři dokázali, že připravit desetitisíce chytrých náramků a tři týdny poskytovat podporu složité aplikaci je reálné.

Kromě toho byly skvělé stany s národními expozicemi, foodhousy kontingentů a programy. A také stany WOSMu s cíli udržitelného rozvoje nebo stan Faith’n’Believe, kde se člověk krátce seznámil s hlavními náboženstvími světa. Výborný byl stan simulací vývojových poruch učení, jako je dyslexie.

Co já teď s tím

Bylo to dobré. Bylo to fajn. Tolik lidí je prostě zážitek. Nějaké nedostatky mě nepoloží, zažil jsem horší akce. (A některý z nich jsem organizoval).

Ptám se spíš, jestli mi to stálo za to. Celá tahle sranda vyšla skoro na padesát tisíc korun, z toho dvacet tisíc jako účastnický poplatek.

Určitě ale vím, že tyhle akce mají hluboký smysl a potenciál. To, co nabízejí, je jedinečné. Miluji ty lidi, kvůli nim to má smysl. Může to hodně posouvat jednotlivce i světový skauting. A věřím, že se mezinárodní akce vyvíjejí a budou lepší.

Na Světové jamboree má smysl jezdit, ale ten smysl nás dost přesahuje. Pokud si chceš koupit něco pro sebe, jako třeba odpočinek nebo zábavu, na světové jamboree nejezdi. To by byly vyhozené peníze. Jamboree není festival pro dospělé nebo kurz pro rovery. Je to akce pro mladší účastníky. A práce servisáka je tvůj dar skautingu a to má smysl.

A mám úplně jasno v tom, že chci za čtyři roky do Koreji. Vím, co od práce servisáka čekat a zkusím se připravit.

Stejně, nic vás nepřiblíží skautingu a nic vás pro něj tolik nenadchne, než přemýšlení, ke kterému vás kontakt s jinými přístupy navede.

Uvědomíte si, co považujete za důležité. A uvědomíte si, že tady, v naší kotlině, to děláme zatraceně dobře.

---

• 

• 

• 

• 

• 

•