I redakce Roverského kmene si čas od času naplánuje společnou akci. Akorát to ne vždy dopadne podle původního plánu.
Jak to všechno začalo?
Začalo to myšlenkou, že by redakce Roverského kmene mohla vyrazit na vodu. Přihlásilo se sedm lidí, avšak postupem času zájemci odpadali a nakonec jsme se kvůli špatnému počasí rozhodli místo vody vyrazit do Slovinska. Tak se stalo, že jsme jeli pouze já a Kousy (tehdejší šéfredaktor). Jakmile padlo toto rozhodnutí, začaly zpravodajství ovládat obrázky ze zatopených slovinských obcí. Ani to nás však neodradilo a zpětně toho ani trochu nelitujeme.
Den 1.
Celje – město, které mělo být pod vodou
Z Čech jsme vyrazili lůžkovým vlakem – já z Prahy, Kousy se připojil až v Brně, kde jsme se poprvé setkali naživo. Ve vlaku jsme si udělali malý teambuilding se spolucestujícími, kdy bylo pro instalaci stolku zapotřebí všech cestujících v kupé. Do Celje jsme dorazili lehce po čtvrté hodině ranní. Navzdory našim očekáváním nebylo celé město pod vodou a bylo jen stěží poznat, že tam kdy byly záplavy. Vzhledem k brzké ranní hodině jsme se rozhodli vylézt na místní hrad na východ slunce. Dorazili jsme však příliš brzy, a tak jsme pouze vyrušili pár v autě na parkovišti u hradu. Přestože se nám nakonec východ schoval v mlze, prošli jsme si alespoň malebné městečko. Až zpětně jsme zjistili, že se jedná o třetí největší město ve Slovinsku. Čekání na vlak jsme si krátili v knihkupectví smíchem nad slovinskými názvy jako třeba „vodnik“ (průvodce) a „otrok“ (dítě).
Lublaň, město plné překvapení
V Lublani jsme z vlaku vystupovali už v deset dopoledne a vydali se na hrad. Ten má i díky moderním vestavbám velmi svérázný styl a obsahuje mnoho muzeí a prohlídkových tras. Z hradu jsme se dostali do nádherného centra podél řeky Ljubljanica, kde se nedalo poznat, že se přes Slovinsko právě přehnala povodeň. Už z hradu byl slyšet megafon ozývající se z přilehlého náměstí. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že se zde pořádá basketbalová exhibice, kde se týmy ve svých vystoupeních za pomoci trampolín snažily předvést co nejpůsobivější smeč do koše. Na tuto fascinující podívanou jsme vydrželi zírat asi dvě hodiny. Den jsme završili jízdou na vypůjčených kolech k ubytování. Lublaň je zcela plochá a zapůjčení kol stojí pouhé euro na tři měsíce, proto byla volba dopravního prostředku zcela jasná.
Den 2.
Když se řekne Slovinsko, tak Postojna Jama a Predjamský hrad patří k ikonickým místům, což bylo poznat i na počtu turistů mnoha různých národností. I přes poměrně vysokou cenu by tento největší krasový jeskynní komplex měl určitě navštívit každý. Obrovské krápníkové dómy byly přímo dechberoucí a cesta vláčkem do podzemí vše už jen korunovala. Při návštěvě jeskyní by ovšem byla škoda nezavítat i na nedaleký Predjamský hrad, který vystupuje přímo ze skály.
Jsme v Kopru
Koper je krásné přímořské městečko, kde se snoubí italská a chorvatská architektura. Křivolaké uličky starého města nás zavedly až k přístavu a následně i pláži. U moře jsme se zastavili, abychom se vykoupali, a to i přes to, že ani jeden z nás nemá rád vodu. Hlavní motivací tedy bylo, abychom mohli říct, že jsme se koupali v moři. Cestu zpět do Lublaně jsme absolvovali retrovlakem maďarských drah, kde jsme se v kupé mohli natáhnout na sedačky a odpočinout si po dlouhém dni.
Den 3.
Bez jezera Bled by žádná návštěva Slovinska nebyla kompletní. Při zadání pojmu Slovinsko do vyhledávače vyobrazuje hned šest z prvních desíti obrázků jezero Bled. Po prohlídce hradu jsme jezero částečně obešli a zastavili se až v místní plovárně, kde jsme se po řádném nakrmení a focení kachen i smočili. Pohledy na ostrov s kostelíkem uprostřed jezera jsou vskutku ikonické. Naše další kroky směřovaly na okraj Triglavského národního parku, kde jsme si jako cíl vybrali soutěsku Vintgar. Ta však byla kvůli sesuvům půdy způsobenými záplavami uzavřená, tak jsme alespoň zavítali k magnificentnímu vodopádu Šum na jejím konci, který vše vynahradil.
Po cestě zpátky do Lublaně jsme se ještě na skok zastavili v městečku Kranj, které sice po výstupu z vlaku uprostřed průmyslového areálu vypadá celkem odpudivě, nicméně jakmile jsme se dostali do centra, vykoukla na nás jeho malebná část.
Den 4.
Poslední den nás čekal Maribor. Vzhledem k tomu, že jsme měli dost času, rozhodli jsme se ještě pro krátkou procházku po Lublani, kde jsme navštívili muzeum architekta Jože Plečnika. Poté jsme zažili až téměř adrenalinovou situaci, kdy na nás začal při prohlídce a focení sídliště křičet místní důchodce: „What are you doing? Go out!“, a poté vyrazil za námi, aby si opravdu zkontroloval, že jsme zahnuli do jiné ulice. Prohlídka Lublaně skončila „skoroprohlídkou“ nádherné nové mešity, kterou jsme si vyhlédli den předem z vlaku. Do té nás však nepustil místní hlídač, protože se v ní zrovna konala bohoslužba. A tak jsme se pouze zklamaně a velmi urychleně přesunuli na nedaleké nádraží.
Exkurzi po Mariboru jsme zahájili výstupem na kopec Piramida, odkud je krásný výhled na celé město. Poté následoval přesun na hlavní náměstí, odkud jsme si na pochybné stránce objednali Free Tour Guide. Když ani po půlhodině čekání nedorazil nikdo, kdo by vypadal, že nás chce provést městem, došli jsme k závěru, že žádnou prohlídku objednanou nemáme a začali jsme zkoumat, co bychom tedy v okolí mohli vidět. Bohužel všechny průvodce navrhovaly hlavně místa, která jsme už navštívili, aniž bychom o tom věděli, a tak jsme pouze našli nejstarší vinnou révu na světě (není na ní nic zajímavého, prozkoumali jsme za vás). Poté jsme pokračovali hledáním místního mrakodrapu, který však byl tak vysoký, že jsme ho mezi místní zástavbou nemohli najít. Celou expedici jsme zakončili druhým výšlapem na Piramidu, kde jsme v duchu tradice z prvního dne těsně nestihli západ slunce.
