Kdyby měl někdo tenkrát špatnou poznámku, zabilo mě to,

Někteří lidé čelí osudu, ve kterém se narodili s jiným pohlavím, než kterým se opravdu cítí. Ondra Šípek – Rex vypráví příběh transsexuálů nejen jako celku, ale i ze svého „skautského“ pohledu, který byl doprovázen těžkými okamžiky, ale i velkými vítězstvími. „Nejčastěji se setkáváme s nepochopením lidí, jaké to je být nespokojený ve svém vlastním těle,“ líčí Rex. 

Nechtěná fáze života

Dají se transsexuálové označit jako komunita?

Já bych to tak nenazval. Řekl bych, že přibližně 95 % lidí, kteří si chtějí projít proměnou, s tou fází života pak nechtějí mít nic společného. Existuje určitá komunita, když člověk prochází proměnou z jednoho pohlaví na druhé. Hledá lidi, kteří už prošli proměnou a mají s tím zkušenosti. Ale aby to byla komunita, jako jsou například homosexuálů, kteří opravdu drží při sobě, to si myslím, že není.

Pro nás to je určitá fáze života. Většina se potom odstěhuje, protože nechtějí, aby to někdo věděl.

S jakými problémy se nejčastěji setkáváš?

Určitě nepochopení lidí, kteří jsou cis, tedy spokojení s pohlavím, se kterým se narodili, jaké to je být nespokojený ve svém těle. My si naopak nedokážeme představit, že je normální se narodit s pohlavím, se kterým jste spokojení. Tento pocit neznám.

Poté nepochopení, že by někdo chtěl něčím takovým projít. Spousta lidí si myslí, že stačí léčit tu duševní stránku, protože se jedná o psychickou nemoc. Že zkrátka stačí vyléčit hlavu a všechno bude dobré. Často i z pohledu doktorů, co mi říkali jiní trans. Jsou obvyklé fáze, kdy například rodič pošle své dítě k psychologovi, protože má rozličné pocity a neví si s tím rady. Psycholog pak řekne, že se musí počkat, že on z toho vyroste. Ať se vrátí, až mu bude osmnáct a bude se cítit stejně, pak s tím začneme něco dělat. Jenže je to naopak. Musí se vyléčit tělo, přizpůsobit ho té mysli.

Je stále otázka transsexuality velké tabu?

Stále jde o tabu, ale ne takové, jaké bývalo. Když já jsem přišel na to, že existuje něco jako transsexualita, bylo mi třináct let, což je sedmnáct let nazpátek. Předtím jsem naprosto netušil, že něco takového existuje, a ani po tom zjištění jsem pak nenašel víc informací na tohle téma. Hledaly se mi mnohem obtížněji než dneska. Dnes stačí akorát vyhledat téma transsexuálů na Googlu a vyhodí ti to X odkazů. Také je mnoho trans lidí vidět v médiích. Mnohem více se o tom tématu mluví.

Jaké jsou další nejčastější mýty, které se o vás říkají?

Často jsou trans lidé spojovaní se sexualitou, avšak s ní to nemá nic společného. Trans lidi jsou stejně homosexuální nebo heterosexuální jako cis lidé.

Také se říká, že to je způsobené špatnou výchovou. Například, že by si holky neměly hrát s autíčky, aby z nich nevyrostli kluci, nebo klukům by se neměla dávat růžová barva, aby z nich nevyrostly holky. 

Takže sociální zázemí a výchova nemá vliv na to, jestli se člověk cítí jiným pohlavím, než s kterým se narodil?

Ne, ve chvíli, kdy se dítě narodí v nemocnici a řeknou mamince, že má chlapečka, se u trans lidí už v ten moment mýlí. Spousta rodičů si říká, co udělali špatně, že se jejich dítě cítí jinak, než s čím se narodilo. Avšak jedná se o vrozenou věc.

Jaké základní rady bys dal pro vhodné jednání s trans člověkem?

Hodně záleží na tom, v jaké fázi se dotyčný člověk nachází a jak je starý, ale obecně se k nim chovat normálně. Když se v oddíle objeví dítě, které přijde za vedoucím s tím, že se cítí opačně, než pohlavně je, musí se dát velký pozor na to, co vedoucí udělá, protože mnohdy bývá vedoucí ten první, kterému se dítě svěří s tímto problémem. Rodiče ani učitelé to v dnešní době nebývají.

Jaká by tedy měla být adekvátní odezva vedoucího na tuto situaci?

Naslouchat. Lidé, kteří jsou trans, ale nikomu to ještě neřekli, jsou většinou v tomhle ohledu hodně nevypovídaní a oni sami si svoji situaci mnohdy potřebují ujasnit právě tím, že o svém problému mluví. Zpětně si uvědomuji spoustu věcí ze svého života, které byly, či nebyly náznaky, a tady nepomůže nic jiného, než mluvit a mluvit. Pak si vedoucí musí uvědomit, jak zná dotyčné dítě, jestli je vhodné transsexualitu řešit s jeho rodiči, zvážit, jak budou reagovat.

Bravo pomáhá 

Kdy jsi poprvé přišel na to, že jsi transsexuál?

Cítil jsem, že je něco špatně, už když jsem byl hodně malý. Nesnášel jsem šatičky, dlouhé vlasy a podobné věci, ale rád jsem si třeba hrál na vojáky. V té době jsem netušil, že existuje něco jako transsexualita. Narazil jsem na to náhodou, když jsme měli rodinnou výchovu ve škole přibližně v sedmé třídě, a tam jsme si měli nosit časopis Bravo. V něm byl příběh jednoho trans kluka a my jsme si ho přečetli. Pamatuji si, že se z toho měli všichni velkou legraci, jenže já jsem byl naprosto konsternovaný tím, že ten článek popisoval můj život. Od té doby jsem věděl, že nejsem divný, protože existuje transsexualita, a nejsem v tom tudíž sám. Když jsem na besedách, tak mi lidé říkají, že jsem nejspíš jediný, komu ten časopis opravdu pomohl.

Zajímal ses poté více o téma transsexuality?

Ani ne, protože já jsem z malého města z Podkrkonoší a představa, že bych měl dojíždět do Prahy na léčení byla naprosto nepředstavitelná. Představa, že bych tenkrát někomu řekl, byla taky nepředstavitelná, takže jsem po objevení transsexuality nic nedělal. Poté se má nespokojenost stupňovala. Sice jsem měl někdy momenty, kdy jsem si řekl, že když jsem se narodil jako holka, tak se podle toho budu chovat. Jenže pak jsem třeba viděl holky na autobusovém nádraží na vysokých podpatcích a mně docházelo, že se nedokážu chovat jako holka.

Pak jsem šel na střední školu, ale v době, kdy jsem si ji měl vybírat jsem řešil svoje vlastní problémy. Dostal jsem se na soukromou obchodní akademii, kde jsme museli chodit ve společenském oblečení, takže samozřejmě holky šaty, sukně, a proto jsem tam víc nechodil, než chodil, protože to bylo pro mě utrpení. Potom jsem přestoupil na jinou střední školu, kde jsem už byl spokojený, protože tam si mohl každý nosit, co chtěl.

Když mi bylo přibližně šestnáct, tak se mé vnitřní rozpoložení začalo hádat a já na mamku při jedné hádce vyvalil, že se cítím jako kluk. Jenže od té doby se nic nedělo. Neměl jsem odvahu s tím začít znova. Trvalo to dalších deset let plných depresí, zoufalství a sklonům ke sebepoškozování.

A jak se tvoje transsexualita projevovala ve skautu?

Já jsem v osmnácti přišel do skautu, ten mě začal neskutečně bavit a díky němu jsem se mohl soustředit a myslet na něco jiného než do té doby. Samozřejmě ve skautu, když je člověk v lese, si může vzít na sebe cokoliv a ničemu to nevadí. Ty holky, které jsou víc klučičí nebo trans, se v tomhle prostředí dobře schovají. Byl jsem ve skautu víceméně spokojený, ale problémy spojené s transsexualitou vždycky člověka doženou. Začal jsem být nespokojený sám se sebou a v takové situaci není člověk spokojený ani s druhými lidmi, takže se vztahy s ostatními začaly bortit a ničit mými náladami, a nakonec ani prostředí oddílu nebylo příjemné.

Kamarád má problém…

Kdy byl zlomový bod, který tě navedl k proměně?

Zásadní moment nastal, když jsem si prohlížel stránku skautské Křižovatky a přihlásil se na první tehdy čtyrkurz Odboru duchovní výchovy. Na prvním víkendu jsem vůbec nepromluvil, jen když jsem byl tázán, ale strašně se mi to líbilo. Na konci druhého víkendu byla mše a já se potom o té mši bavil s Rysem, nynějším vedoucím Protosu, a řekl jsem mu tu klasiku: „Víš, já mám kamaráda, který má problém…“ Vše jsem mu vylíčil, a protože Rys není hloupý, tak pochopil, o co se jedná a zůstali jsme potom v kontaktu. Psali jsme si a bavili jsme se o tom problému a on se dohodl s ostatními instruktory, že se na třetím víkendu ta zpráva řekne všem.

Jak jsi takový zásadní krok vnímal?

Vždycky v pátek, než se šlo spát, byl duchovní závěr a Rys si jako téma vybral právě transsexualitu a všem se to tenkrát oznámilo. Měl jsem ohromný strach. Byl jsem už ve fázi, kdy jsem přemýšlel o tom, jak se mám zabít a kdyby se tehdy našel kdokoliv z těch lidí, který by řekl špatnou poznámku či pohled, tak by mě to zabilo. Nikdo takový se však nenašel. Všichni se zachovali skvěle a mně to zachránilo život. Od toho večera mě nikdo na kurzu neoslovil v ženském rodě. Mohl jsem si poprvé vyzkoušet být vnímán jako kluk a byl jsem za to strašně šťastný. Poté jsem dokončoval školu a přihlásil jsem se k sexuoložce Fifkové, které jsem oznámil, že chci změnu pohlaví. Tím celá proměna začala.

Lišila se i jinak reakce skautů na tvoji situaci od ostatních lidí?

V odboru duchovní výchovy, kterého jsem se pak stal součástí, bylo a je všechno super. Avšak nelehké bylo shánění vůdcovského kurzu. Psal jsem různým kurzům emaily, kde jsem jim musel žádal, aby mě oslovovali a jednali se mnou jako s klukem, protože jsem v procesu proměny. Jenže se mi dostaly odpovědi, že to nejde kvůli narušení konceptu celého kurzu tímhle nárokem. Stejný scénář se opakoval při shánění lesní školy. Zpětně to vnímám vtipně, ale tenkrát to bylo hodně psychicky náročné, abych vydržel takový nápor. Dnes chápu jejich strach z neznámého, ale nechápu, proč mě tam nechtěli. Našel jsem si však nakonec skvělé kurzy a jsem rád, že jsem nejel na jiné. Objevil jsem vůdcovský lesní kurz Falconeri nebo Lesní školu Vlčáckou a Světluška, kde jsem o svém příběhu mohl otevřeně mluvit a žádný koncept kurzu to nenarušilo. Naopak jsme všichni vynikající kamarádi.