Koedukace v příběhu

Přestože již není žádnou zvláštností potkat oddíl či kmen, ve kterém se vyskytují kluci i holky pohromadě, téma koedukace dodnes vyvolává ve skautské společnosti živé diskuze. O tom, jakým způsobem se koedukace v Junáku vyvíjela, promlouvá Tomáš Řehák – Špalek, jeden z jejích průkopníků. 

Koedukace (doslova „společné vzdělávání“) znamená shromáždění jedinců, kteří by se za jiných okolností dali rozdělit dle určitých kritérií, kterými bývá nejčastěji pohlaví či věk. U skautských oddílů se nejčastěji setkáváme s rozdělením do věkových kategorií, u některých menších středisek jsou však všichni členové registrováni jako jeden velký oddíl rozdělený na družiny podle věku. Taková situace není nijak neobvyklá ani nevzbuzuje kontroverzi jako koedukace obou pohlaví. 

Špalkův oddíl

Před sametovou revolucí zakládali vedoucí, kteří chtěli tajně vést děti podle zásad skautské výchovy, svoje oddíly jako turistické či pionýrské. Stejně tak tomu bylo i s oddílem, který v 80. letech začal vést Špalek.

„Rozhodli jsme se založit chlapecký oddíl, protože téměř všechny skautské metodické příručky byly o nekoedukovaných oddílech pro kluky. Udělali jsme náborový plakát, ale zapomněli jsme napsat, že nebereme holky. A ona jich spousta na ten nábor přišla. Nemohli jsme jim říct, že je nechceme, tak jsme si řekli, že to nějak musíme zkusit. Díky tomu jsme v roce 1982 zjistili, že smíšený oddíl má řadu výhod,“ popisuje Špalek svoji první zkušenost s koedukovaným oddílem. 

Situace po znovuobnovení Junáka

Po sametové revoluci se spousta oddílů hlásila zpět do skautské organizace. V případě těch koedukovaných však nastal problém. Doposud s touto možností nikdo nepočítal a  někteří je nepovažovali za slučitelné se skautskou výchovou. Smíšené oddíly se buď podvolily, nebo Junák opět opustily. 

„Začal kolem toho velký boj. Na obvodní radě Obvodní rada na nás vyvíjelia tlak, já už jsem byl ale v té době členem Náčelnictva. Díky tomu jsem měl dostatek sebevědomí a říkal jsem všem, že i když se jim to nelíbí, my se ani nerozdělíme, ani neodejdemeje mi to jedno,“ vzpomíná Špalek na první chvíle pod záštitou Junáka. 

Po osmi letech vedení oddílu napsal v rámci plnění vůdcovské zkoušky esej na téma koedukace. Ta vyvolala v tehdejší vůdcovské komisi smršť názorů. „Moje vůdcovka vypadala tak, že se každý zkoušející podíval na moji esej, vytřeštil oči a dvacet minut se se mnou bavil o koedukaci. Nakonec jsem nebyl zkoušený skoro z ničeho jiného než z koedukace, protože jsme se ve všech oborech bavili jen o ní,“ popisuje reakce ostatních vedoucích. 

Špalkův oddíl byl dlouho ve výrazné menšině. Větší nástup koedukace začal až s úbytkem členů v oddílech ve druhé polovině 90. let. 

Největší překážky

Kromě strachu z neznámého se průkopníci koedukace museli střetávat s přísným pohledem moralistů. Diskuzi nejprve vyvolával roverský věk kvůli obavám o přílišné fyzické sbližování dospívajících, které by vedlo k porušení desáteho bodu skautského zákona – skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích. 

„Zakázané byly třeba smíšené vzdělávací akce pro dospělé. Lesní školy byly přísně rozdělené na mužské a ženské. Kdyby holka jela na klučičí kurz, organizátor by z toho měl hrozný průšvih a začali by ji vylučovat z kolektivu,“ líčí situaci Špalek a dodává: „Přelom nastal až v roce 19985, kdy psychologové říkali, že je normální, že v tomhle věku kluci a holky chtějí být pohromadě.“

Ohledně vlčat a světlušek se velké debaty nekonaly, jinak tomu však bylo u skautského věku. Špalek vidí tuto diskuzi jako oprávněnou. 

„Dodnes si myslím, že skauti a skautky jsou věková kategorie, v níž má koedukace nejvíc specifik. Právě u nich začíná puberta a hledání genderové role a vlastní identity, která zahrnuje i sexualitu. Formují se různé stereotypy ve vidění světa a v roli mužů a žen,“ rozvíjí důvody, proč je podle něj koedukace ve skautském věku kontroverznější. 

Jak na tom byly roverské kmeny?

„Rovering se v 90. letech rozbíhal velmi obtížně a paradoxně se nejprve prosadil na kurzové úrovni. Václav Břicháček, Miloš Zapletal a celá parta lidí dali dohromady kurzy Fons jako nový typ programu pro rovery. Tam se začal formovat koedukovaný rovering. Václav Břicháček byl tehdy náčelníkemv Náčelnictvu a prosadil si koedukované kurzy,“ objasňuje obnovení roveringu dlouhodobý vůdce Gemini. 

Přestože skoro nepotkáme kmen, který by byl pouze pro holky či pro kluky, koedukovaný rovering nese dodnes svá rizika. Zvláště pak, když přijde na vztahy mezi členy kmene. 

„Pokud se spolu dva z kmene rozejdou a najdou si někoho zvenčí, tak to ještě jde. Jakmile se ale dají dohromady s někým jiným z jejich společenství, reálně hrozí, že se to společenství rozpadne. Tohle riziko tam je a je zapotřebí o něm přemýšlet,“ uvažuje Špalek. 

Koedukace jako výchovný nástroj

Přes všechny nesnáze Špalek dodnes preferuje koedukované oddíly. 

 „Koedukace umožňuje některé typy programů a výchovné momenty, které jsou formativní a klíčové a které nejsou v nekoedukovaném oddílu možné. Přesto bych se ale snažil, aby většina programu byla nekoedukovaná,“ zdůrazňuje Špalek na základě vlastních zkušeností.

Důvodem tohoto rozhodnutí je mimo jiné přirozená tendence dětí ve skautském věku držet partu dívčí nebo chapeckou. 

„Jejich rozdělení má svoje psychologické důvody, třeba společné zájmy. Navíc pomáhá budovat genderovou identitu ve skupině lidí stejného pohlaví,“ vysvětluje zastánce koedukace.

Typický výchovný moment zapříčiněný smíšeným oddílem nastává dle Špalka na první výpravě nováčků. Scéna, kterou popisuje, se odehrávala tak často, že vedoucí každý rok čekali, kdy se zase přihodí. 

„Každý asi ví, jak děti skuhrají, že je bolí nožičky a že už nemůžou. Často se nám stávalo, že skuhrali hlavně kluci. Holky okolo jedenácti totiž bývají fyzicky o něco vyspělejší. Když ale k desetiletému klukovi přijde třeba o rok starší holka a zeptá se ho: ‚Potřebuješ s něčím pomoct?‛ tak se v tu chvíli narovná, přestane fňukat a probudí se jeho chlapská hrdost. On pak vyrazí napřed, aby bylo vidět, že teda žádný problém nemá,“ vypráví veselou příhodu Špalek.

Výhody společného soužití

Model společného soužití se ve Špalkově oddíle nejednou osvědčil. Například se nikdy nesetkal s problémy nekoedukovaných oddílů, které jedou na koedukovaný tábor. Situace, ve kterých musí vedoucí hlídat po večerce, aby holky nelezly za kluky a obráceně, podle Špalka nenastávají v oddílu, kde děti vyrůstají společně. Vztahy mezi nimi jsou díky tomu spíše sourozenecké. 

Další Špalkem zmíněnou výhodou je budování a zároveň bourání genderových stereotypů. Některé povinnosti má totiž ve smíšeném oddíle každý, nehledě na pohlaví.  

„Holky si musí naštípat dříví a kluci uplácat borůvkové knedlíky a nikomu to nepřipadá divné, protože to tak prostě je. Pak jsou na táboře ale činnosti, u kterých je přirozené, že se jich ujme určitá skupina. Třeba když je potřeba z lesa odnést super těžkou kládu, tak na to nastoupí starší kluci. I tento moment je nějakým způsobem formativní. Ukazuje, že v určitých situacích jsou fyzické dispozice, dané věkem, individuálním vývojem a také pohlavím, důležité a je zapotřebí je respektovat. Každý má svoje limity jinde,“ dodává Špalek. 

Dnešní problémy koedukace

Přes rozšířenost koedukace v dnešní době jsou podle Špalkových slov metodiky v tomto směru stále omezené.

Jednou z nadčasových překážek koedukace je nefunkčnost soutěživých programů kvůli odlišné rychlosti fyzického i psychického vývoje ve skautském věku. 

„Pamatuju si, že jsme na jednom táboře měli hrozný problém, protože holky pořád vyhrávaly. Snažili jsme se kvůli tomu překopat program, aby kluci měli šanci, ale i když jsme zařadili nějaké bojové hry, holky je stejně vyhrály. Kluky to tak deptalo, že jsme uvažovali, že snad uděláme závod v tom, kdo dočůrá dál, protože prohrávali na celé čáře,“ líčí svoje zážitky z tábora Špalek.  

Koedukace je rozhodně zajímavá cesta, kterou se lze vydat, ale zcela jistě není pro každého. Vzhledem k tomu, že se začala rozvíjet z více praktických než filozofických důvodů, je i u rozdělených oddílů třeba přihlížet ke konkrétní situaci a potřebám členů a vedoucích.