Zapojení do společnosti není jen oblastí roverské metodiky, ale i velmi praktickým aspektem skautské praxe. Každý oddíl se nějakým způsobem zapojuje do společnosti. Ne každý pro to ale má příznivé podmínky. O tom, jak může geografická poloha místa, ve kterém skautujete, ovlivňovat činnost, si povídám s Pavlou Šulákovou – Pájou.
Pája je emeritní vůdkyně střediska Seveřan ve Šluknově, které vedla deset let. V současnosti se věnuje převážně svým dvěma dětem.
Na webových stránkách šluknovského oddílu stojí, že celý koedukovaný oddíl se schází v neděli od devíti hodin dopoledne. Na tento neobvyklý čas směřuje i má první otázka. „Je to kvůli tomu, že naši vedoucí studují na vysoké škole, na kterou dojíždějí daleko, a ve Šluknově přes týden vůbec nejsou,“ odpovídá Pája. I tak je podle ní problém zajistit, aby nedělní schůzka proběhla, jelikož vedoucí mívají na víkendy jiné plány, a vždy se tak musí předem jasně domluvit, aby na schůzce někdo byl. Jejich rodičům se také nelíbí, že by měli vysokoškoláci každý víkend, kdy jsou doma, věnovat čas skautingu místo rodině. V oddíle tedy pravidelně působí pouze tři rangers, což prý na běžný provoz schůzek stačí.
Dojíždění vedoucích komplikuje i oddílové výpravy. „Do Prahy, kde šluknovští vedoucí studují, to trvá tři až čtyři hodiny, záleží na spoji. Vedoucí se domů vracejí v pátek večer, a v neděli po poledni už potřebují jet zpátky,“ vysvětluje Pája. „Proto se snažíme plánovat výpravy jen na jeden den, často se zapojujeme do větších akcí v okrese, klidně i neskautských, což taky obnáší zhruba dvouhodinovou cestu,“ dodává. Kvůli tomu má oddíl zhruba jednu akci za dva měsíce. Podle Páji kvůli tomu „skauting není tak intenzivní“.
Geografické okénko:
Šluknov je nejsevernější české město s přibližně 5 700 obyvateli. Leží ve Šluknovském výběžku v Ústeckém kraji, v čemž spočívá i jeho nedostupnost. Do okresního města Děčína je to téměř dvě hodiny cesty, naopak velmi blízko různými směry to mají Šluknovští do Německa. Na západ má cesta 13 km, na východ zhruba šest a na sever necelé tři.
Výjimky a zase výjimky
Největším problémem je pro šluknovské skauty naplnění řádných administrativních požadavků na existenci jejich střediska.
V prvé řadě je to velikost oddílu. „V minulosti jsme dostávali od okresu výjimku na počet členů, jelikož nás jednoduše tolik nebylo. Částečně se s tímto problémem potýkáme také proto, že v menších městech, jako je Šluknov, mají lidé nižší příjmy, a nemohou si pro své děti skauting dovolit. Výpravy proto plánujeme nízkonákladově,“ vysvětluje Pája.
Ani tábory na tom nebývají početně nejlépe. V předchozích letech si středisko trouflo na vlastní tábory, které se odehrávaly na zahradě u jejich skautské základny. „Byla to docela výzva, jelikož nás bylo s holkama málo, museli nám pomáhat naši partneři. Navíc jsme zjistili, že ač se to nezdá, vařit v polních podmínkách pro patnáct lidí je mnohem složitější než vařit pro padesát,“ vzpomíná s úsměvem Pája. „Letos jsme se ale právě kvůli počtu spojili s děčínskými skauty a tábor absolvovali s nimi.“ V současnosti už jsou šluknovští v lepší situaci. Díky náborům na začátcích školního roku a vzrůstajícímu zájmu jejich počet už překonal řádnou hranici.
Dalším problémem je nedostatek činovníků k zastání jednotlivých funkcí. Středisko Seveřan vzniklo počátkem 90. let, kdy mělo dostatek dětských členů i vedoucích. Zhruba před dvaceti lety ale začali roveři po maturitě čím dál častěji odjíždět na vysoké školy. „Od té doby to máme administrativně těžké,“ přiznává Pája. „Jsme středisko o jednom oddíle, na což musíme mít opět udělenou výjimku z okresu, kde nám tím hodně pomáhají. K tomu, aby středisko mělo všechny náležitosti, jako třeba různé komise, je potřeba hodně činovníků a kvalifikací. A my jsme pouze čtyři dospělí. Když jsme středisko přebírali, o funkce v něm jsme si stříhali kámen-nůžky-papír, a revizní komisi dnes sdílíme s jiným střediskem v okrese,“ vysvětluje.
Jaké náležitosti musí mít středisko
- Středisko musí sestávat z alespoň dvou oddílů mladších členů, každý o minimálně 12 členech mladších 18 let – výjimku uděluje v prvním roce existence oddílu středisko, poté okresní či krajská rada Junáka
- Vůdce oddílu musí být osoba starší 18 let s vůdcovskou zkouškou – výjimku z kvalifikace uděluje v prvním roce existence oddílu středisko, poté okresní či krajská rada Junáka
- Středisko musí mít vůdce střediska, jeho zástupce a revizní komisi
- Vůdce střediska musí být osoba starší 18 let s tzv. střediskovým minimem
- Revizní komise se skládá nejméně ze dvou osob, a za každé volební období vedení střediska (obvykle 3 roky) musí předložit revizní zprávu
Do Šluknova se lidé nevrací
Nejefektivnější pomocí ze strany Ústředí Junáka by podle Páji bylo zmírnění nároků na vznikající střediska. Ty jsou dnes podle ní nastaveny příliš vysoko. Střediskům v odlehlejších lokalitách předurčují existovat na výjimkách udělených Okresní radou, a celkově jsou velmi byrokraticky složité. Přidává i historku: „Jeden z mých známých chtěl zakládat oddíl, ale nakonec ho kvůli těmto složitostem raději registroval pod Červeným křížem.“ Dále také naráží na problém vzdělávacích kurzů, kterých je v okolí Šluknova málo, případně se nekonají pravidelně.
Do budoucna Pája hledí spíše pesimisticky. Na podzim sice po deseti letech předala středisko nové vůdkyni, zásadní zlepšení situace ale v následujících letech neočekává.
Nedostatek dětí i vedoucích je podle ní problém dlouhodobý a těžko řešitelný, jelikož roverů a rangers, kteří u oddílu zůstanou i po nástupu na střední nebo vysokou školu, je opravdu málo. „Pokud studujete, jste minimálně přes pracovní týden pryč, a středisko tak vedete na dálku, což je složité, pokud musíte řešit třeba něco na klubovně, ke které se nemáte jak dostat,“ popisuje. „Po vysoké škole se už zase hodně lidí chce věnovat práci, odstěhovat se a založit rodinu, což byl i můj případ. Do Šluknova už se jednoduše lidé nevrací.“
Momentálně je ale Pája s děním u nich v oddíle spokojená. Ona sama má po předání funkce více času se věnovat rodině, a svou nástupkyni a ostatní vedoucí vnímá dle svých slov „jako svěží vítr“, hlavně kvůli jejich nasazení v práci s dětmi. „Určitě to bylo náročné, ale vidět se s těmi dětmi, pro které jsme to dělali, mi vždy dodalo novou energii,“ zakončuje s úsměvem Pája.
