Piliny v manéži, klauni, artisté a spousta cvičených zvířat, to je cirkus. Současné tradiční cirkusy se specializují na nejrůznější artistické disciplíny a drezury koní, psů, koz, lvů, medvědů, lachtanů a dalších zvířat. Nový cirkus oproti tomu sází na artistiku a tematická umělecká představení. Když nahlédneme za oponu šapitó, varieté nebo estrády, uvidíme lesk a bídu tradičního cirkusu i tvrdou dřinu novocirkusových artistů.
Zábava jako vývozní artikl existuje již řadu let. Ke kočovným artistům navíc jako skauti máme neobyčejně blízko, neboť podobně jako my tráví část života ve stanu.
,,Do Prahy jezdily zahraniční cirkusové společnosti už od konce 18. století, v roce 1786 ji navštívily anglická jezdecká společnost pana Hyama a nizozemská Caitanova provazochodecká tlupa. První doložený cirkus se šapitó byl cirkus Jung. Jako jedny z původních cirkusů zde působily i podniky Berousků a Kludských,” konstatuje kurátor Národního muzea Hanuš Jordan, který je považován za jednoho z předních odborníků na cirkusy.
Podle jeho slov ještě před rokem 1848 a de facto i před rokem 1860 nemohli kočovní umělci, kteří provozovali artistiku, jezdit do velkých a lázeňských měst. Nejčastěji proto jezdili po českém venkově a po malých městech, což mělo později vliv na to, že si český cirkus, narozdíl od těch zahraničních, zachoval spíše venkovský charakter.
Před první světovou válkou byl u nás největším kočovným cirkusem cirkus Kludský. Později za války sice hodně utrpěl, ale i po ní se řadil mezi evropskou cirkusovou špičku. Velikost a neekonomický provoz se mu ale nakonec stal osudným a v Česku se před druhou světovou válkou zachovaly spíše jen menší rodinné cirkusy.
Samotné období německé okupace pak paradoxně představovalo časy, kdy se cirkusům poměrně dařilo. Jejich program totiž nevadil žádným totalitním ideologiím a v Německu i Rusku byl cirkus vždy velmi oblíbený. Situace dokonce došla tak daleko, že byla práce u cirkusu využívána jako alibi k tomu, aby lidé nemuseli být totálně nasazeni.
Těsně před nástupem komunistické diktatury se pak i u cirkusů objevila snaha o centralizaci. Údajně se tak dělo kvůli kvalitě programu a kvůli dětem z cirkusových rodin. Některé z nich totiž nebyly ještě na začátku 50. let dotčeni školní docházkou.
Na sezónu 1949-1950 už pak převzal všechny cirkusy stát a vytvořil Československé cirkusové podniky. V 50. letech tak vznikaly umělé cirkusy, kam byli zapojováni cirkusáci z tradičních rodin. Jedním z nich byl cirkus Humberto pojmenovaný podle knihy Eduarda Baase. Zajímavostí je, že celé vybavení cirkusu Humberto bylo převzato z cirkusu Henry, který měl stejné iniciály. Dalšími velkými vývozními cirkusy pak byly například Praga, Dunaj a Internacional.
V roce 1958 začalo přituhovat, protože komunistická strana zakázala kočování a s tím i soukromé malé cirkusy. Ty na to později reagovali tak, že se ukryli do poutí.
Později v 60. letech ale došlo k poměrně zásadnímu vývoji. Tradiční cirkusový program již několik desítek let fungoval v poměrně neměnné podobě a lidé ho postupně začali být přesycení. K tomu se navíc podle Jordana přidal i fakt, že společnost začala kritičtěji pohlížet na vybíjení divokých zvířat a ochranu přírody obecně.,,Ke slovu se dostali divadelníci, kteří začali vyprávět příběhy prostřednictvím artistických představení a položili tak základy takzvanému novému cirkusu,” dodává a vysvětluje, že nový cirkus se od toho starého liší také v tom, že již nepracuje se zvířaty.
V současné době jsme se dostali do fáze, kdy jsou drezury zvířat pro mladší generace téměř tabu. ,,Jedním ze zlomových bodů pro český cirkusový svět byly události roku 2018, kdy bylo odhaleno, že Ludvík Berousek poskytl části těl exotických zvířat k prodeji na černém trhu,” říká Hanuš Jordan a dodává, že tím výrazně utrpěl i mediální obraz cirkusů, a to i přesto, že je Ludvík Berousek přes dvě generace mimo cirkusy a se zvířaty pouze legálně obchoduje.
Ještě dál v otázce cirkusů bez zvířat jsou v zahraničí. Například německý cirkus Krone, který je v současné době největším cirkusem na světě, měl dvouapůlhodinový program téměř bez zvířat. K vidění bylo pouze několik koňských čísel s českými artisty a scéna se zvířecími maskami.
Nejde však tolik o zákony, jako spíše o to, že lidé ztrácí zájem. Tradičnímu cirkusu nakonec nebude osudný zákon zakazující drezuru, ale spíše to, že do něj lidé přestanou chodit.
Přes upadající lesk původního cirkusu se festivaly nového cirkusu, jako je Letní Letná, těší velké oblibě. Stejně na tom jsou i novocirkusové společnosti, například česká La Putyka nebo zahraniční Cirque du Soleil.
Jedním z reprezentantů nového cirkusu je pak i české uskupení Losers Cirque Company, které založil Petr Horníček.,,Naši artisté pochází z různých tělovýchovných a tanečních jednotek a jejich trénink bývá značně náročný. Zranění před premiérou nejsou ničím výjimečným a těsně před ní se trénuje až šestkrát denně,” líčí a dodává, že mimo období vystupování se pak akrobaté účastní skupinových cvičení, aby se udrželi v kondici a mohli se učit nové prvky. Práce cirkusáka je tedy pro ně téměř na plný úvazek.
V současné době již ale není tolik zvykem, že by artisté předváděli svá vystoupení v šapitó a část roku bydleli ve stanu. Zpravidla totiž mívají pevné zázemí se zkušebnami a samotná vystoupení se odehrávají spíše v uzavřených prostorech. Losers tak například své provazy, šály, žonglování, cvičení s obručí a jiné akrobatické prvky cvičí v pražském Cirquenomu, který je centrem nového cirkusu. ,,Do budoucna máme plán, že bychom chtěli společně s Cirqueonem otevřít velkou akademii, v níž se budou pořádat kurzy akrobacie pro veřejnost,” poodhaluje Horníček.
Přestože disciplíny, které se v cirkusu objevují více než století, jsou stejné, artisté z Losers pořád prozkoumávají možnosti lidského těla. “Každé představení je jiné a s každým dalším se vždy snažíme nějakým způsobem posouvat naše hranice. V nové premiéře Heroes tak máme například párovou a skupinovou akrobacii, stavíme různé věže z lidských těl, skáčem nebo děláme salta,” popisuje a dodává, že představení nového cirkusu se tak od klasického divadla liší nejvíce v dramaturgii, která je u činohry či opery daná nějakou předlohou. ,,U nás jako první vzniká téma, tedy základní idea představení. Pak vytvoříme kostru a bodový scénář, který naplníme pohybem. Když je hotová choreografie jednotlivých scén, vstupuje do tvorby více režisér a upravuje představení po dramaturgické stránce,” vysvětluje.
Režisér a inscenační tým má tak u nového cirkusu především za úkol přetvořit představení tak, aby bylo srozumitelné pro diváky. Slovo mají ale i artisté, kteří se mohou do vymýšlení aktivně zapojovat a přemýšlet nad tím, jaké další disciplíny by chtěli do nových inscenací secvičit.
Nedílnou součástí nového cirkusu je i hudba. Skládá se hned na začátku a tvoří tak základ pro choreografii nebo obráceně. Každé představení je jiné, protože i tým, který ho vytváří se proměňuje. Petr Horníček tak na nejnovějším představení Heroes spolupracoval například s Danielem Špinarem, divadelním režisérem a dramaturgickým ředitelem činohry Národního divadla a s Radimem Vizvárym, vynikajícím českým mimem a choreografem, kterého je možné vidět v hlavní roli této inscenace. Hudbu jim složil skladatel Ivo Sedláček.
Nový cirkus ztvárňuje různá společenská témata. Losers Cirque Company se stali losery díky svému stejnojmennému vystoupení The Losers, které bylo o ženě a pěti mužích, jež o ni usilovali a o tom, jak se dnes mění postavení muže a ženy.
Každý divák má však možnost v rámci daného tématu uplatnit poměrně velkou představivost. Sám Horníček popisuje jejich představení slovy: ,,Snažíme se, aby diváci mohli přijít, pobavit se a neřešit ničí problémy. Chceme jim předat něco zábavného a zároveň melancholického.”
Varieté a Estráda
Hanuš Jordan, přední český odborník na cirkusy, varieté definuje jako jinou platformu pro cirkus. K varieté patří artistika a s ní i hrazdy, lana, trampolíny. Novinkou jsou pak kouzelníci, kteří k cirkusu patří spíše okrajově, zato ve varieté mají své pevné místo. První budova varieté byla postavena v Karlíně, jedná se o dnešní budovu Hudebního divadla v Karlíně (1886). V letech po obou světových válkách, bylo u nás hlavním městem varieté Brno, kde se nacházela jeho významná scéna Rozmarýn.
Estrády byly zájezdní a zábavní podniky, které vycházely z půdorysu varieté. V Estrádách bylo bavičů většinou více. Jejich typickým příkladem je třeba Petr Novotný, který byl bavičem v 90. letech a na začátku 20. století. Známé jsou především jeho televizní pořady, které na principu estrády fungovaly.
