Medvědí služba dokumentů o skautingu

Autorka: Eliška Slavatová – Kory

Doufala jsem, že se naší organizaci podařilo vymanit se ze stereotypu, že jsme ti divní správňáci v kloboucích a krojích, kteří po lesích loví bobříky. Když jsem ale viděla dokumenty, které o skautingu v poslední době vznikly, ten pocit mě zase trochu přešel. 

Současný skauting v sobě skrývá celou řadu velkých přínosů, na které bychom se podle mě měli při naší propagaci více soustředit. V dokumentech o současném skautingu se ale vyskytuje i celá řada takových činností a zobrazení, které náš stereotypní obraz ve společnosti jen potvrzují. Komentář je určen převážně dvěma novým skautským dokumentům – Jednou skautem, navždy skautem a Stoprocentní skaut. 

Není to o kroji a o nástupech

Ve většině videí a dokumentů je hned v první scéně zobrazený krojovaný vojenský nástup při vztyčování vlajky, trumpeta a zasekávání sekery denní práce. 

Proč tomu tak je? Možná je to pro veřejnost zajímavé v tom, že se to dnes již moc nenosí. Ale to neznamená, že bychom to měli prezentovat jako naši největší vizitku. Podstata naší organizace přece není v tom, že nosíme kroje. Kroje nosíme na nástupy na táboře, na skautské slavnostní příležitosti a na den sv. Jiří. A to je vše. Už to dávno není tak, že bychom byli  v kroji 24/7. Ani ty šátky nenosíme pořád. Podstata skautu je v tom, co děláme a co si z toho odnášíme, ne jak jsme u toho oblečeni. To, že děláme nástupy, ohně a různé rituály, je v dnešní době skvělé a potřebné, ale pro lidi, kteří toho nejsou součástí a vidí vše jen na obrazovce či fotografiích, to působí spíše jako sekta nebo něco podivného, čeho by se oni nejspíše účastnit nechtěli. 

Různorodost.

V dokumentu Stoprocentní skaut na začátku vystupuje vedoucí, který říká, že na programu dne budou mapy, ohně, zdravověda a pochodové značky. A ve známějším dokumentu Jednou skautem, navždy skautem se v programu objevuje převážně dobročinnost, hry v lese, praktické činnosti na táboře a navštěvování historických míst a pamětníků.

Samozřejmě je dobré ukazovat, že tyto věci děláme. Dělat dobré skutky je naším denním příkazem, takže dává smysl se tím prezentovat. I mapy, zdravověda a tábornické dovednosti jsou věcmi, které jsou užitečné a často se jim věnujeme. Ale pro veřejnost, která nás vidí právě jako ty, kteří někde běhají po lese, je toto pouze potvrzení stereotypu. Proč se tedy v dokumentech neobjevuje třeba více videí a fotografií všemožných aktivit, které podnikáme a tyto stereotypy nijak nepotvrzují? Je toho přece tolik!

Já se ve skautu naučila třeba společenské tance, judo, horolezení, gravírování do skla, vaření vietnamské kuchyně, stavění treehousu, spaní v iglú, lezení na ferratách nebo hraní na kytaru. A mohla bych tak pokračovat do nekonečna. Jezdíme přece na kole, zpíváme, vaříme, kreslíme, přespáváme pod širákem, hrajeme divadlo a děláme všechno, co chceme a přijde nám zábavné nebo prospěšné.

To je na skautu oproti jiným koníčkům úžasné. Člověk se nenaučí být profík v nějakém sportu, ale může si spoustu sportů vyzkoušet.. Vyzkouší si milion věcí a pak se může inspirovat a zjistit, co z toho mu vyhovuje a v čem se chce dál rozvíjet. A naopak, když má někdo nějaký koníček, může ho sdílet s ostatními. Právě ta rozmanitost našich aktivit by se myslím měla nejvíc vyzdvihovat.

Vystupování z komfortní zóny.

V dnešní společnosti máme vše, co chceme. Z kohoutku nám teče teplá voda, když máme hlad, je vždy plná lednička. A lidi si přesto pořád stěžují, že mají málo peněz, že se s něčím stresují nebo že něco není podle jejich představ. Jenže, když strávíte týden v horách, kde dvakrát zmoknete v tříhodinovém slejváku, všechno si nosíte na zádech, spíte pod širákem, několikrát vám hrozí bezprostřední smrt při pádu ze skály a nakonec se třikrát pozvracíte, tak si pak věcí, které v civilizaci máte, začnete víc vážit. Začnete být vděční za maličkosti. A to je hrozně dobrý pocit.

Vystupování z komfortní zóny navíc skauting nenabízí jenom v tomhle směru. Někomu pro vystoupení z komfortní zóny stačí mluvit před lidmi. Nejdřív před svými kamarády z družiny, potom při veřejném promítání a potom už kdekoli. Člověk se prostě posouvá dál. Každý bojuje s jinými strachy. Někdo má pavouky a škvory, někdo tmu, ale pointa je v tom, že  díky skautingu je pro něj čím dál tím snazší se tomu postavit. 

Sblížení s lidmi.

Z našeho oddílu holek mezi 11 a 15 lety mám zkušenost, že všechny do družiny přišly jako malé dětičky, které se spolu baví jen na schůzce. Když jim ale bylo 14, byla z nich najednou nerozlučná skupina, která dělala vše spolu, pořádala oficiální i neoficiální akce a párty a vzájemné oslavy narozenin. Měly svoje interní vtipy a staly se z nich nejlepší kamarádky.

Právě s věkem a s tím, že spolu ti lidé vyrůstají, se tahle přátelství dostávají na jinou úroveň. Začnou spolu jezdit na roverské akce, vedou oddíl nebo tábor. V extrémnějších podmínkách, které může představovat jak přívalový déšť na horách, tak neshoda v táborovém vedení, člověk prostě chtě nechtě ukáže i své negativní stránky.

Když se s někým přátelíte jenom ve škole, většinou o něm nezjistíte nic špatného. Bavíte se, chodíte ven, možná na párty, ale nevíte, jak ten člověk reaguje na stresové situace.

Skauting má tu výhodu, že nás často staví do extrémnějších situací, aniž by to bylo nějak životu nebezpečné. S lidmi tak prožíváme jejich krize, a pokud i po nich zůstáváme přáteli, věřím, že to přátelství jen tak něco neohrozí.

Druhá rovina sbližování lidí je potom seznamování na akcích. Asi všichni se shodneme na tom, že skauti se spolu seznámí mnohem snadněji než běžní lidé. A to nejen díky společným tématům k hovoru, ale celkově jsme tak nějak všichni „na jedné vlně.“

~~~

Sebevědomí.

Jsem od přírody spíše introvertně založený člověk se zatraceně nízkým sebevědomím. Nikdy bych si nemyslela, že zvládnu tolik věcí, co jsem už zvládla. Je to díky tomu, že člověk postupně překonává své hranice, a to v prostředí, které mu je příjemné. Ví, že se mu nikdo nebude smát, když něco nezvládne. Na roverské expedici ve Slovinsku jsem na tříhodinové ferratě většinu času nahlas brečela. Všichni ostatní z toho možná byli zdeptaní, ale víte co? Ani slovo výčitky. Řekli mi, že jsem dobrá, že jsem to zvládla. To je, myslím si, hlavně pro dospívající lidi, hrozně důležité.

Další věcí je, že ve skautingu vás vaši vedoucí připouští k novým věcem. Dávají vám zodpovědnost. Když mi bylo 12, přišla ke mně naše vedoucí a řekla mi, že budu vést družinu. Byla jsem zděšená a první schůzka byla katastrofa. Ale pak si to nějak sedlo a skončilo to tím, že jsem v osmnácti převzala oddíl. 

Stejně tak, když má někdo nápad, může ho zrealizovat. Když chce čtrnáctiletá skautka zorganizovat závody pro 100 lidí, je to úplně ok a dostane k tomu veškerou podporu a zpětnou vazbu. Strašně moc skautů dělá věci, na které by si většina jejich spolužáků netroufla. Řekla bych, že tohle je přesně ten důvod, proč by je měli později chtít zaměstnavatelé zaměstnat.

S bezmeznými možnostmi se navíc pojí i to, že dost často dokážeme dotáhnout do konce téměř cokoliv. I když se to na začátku zdá nereálné. Uspořádat ples pro 200 lidí? Zahrát na něm v kapele? Spát venku v centru Florencie? Postavit treehouse? Postavit dům (novou klubovnu)? Všechno, co zpočátku zní jako nerealizovatelný sen, se může podařit, když se toho chopí několik nadšených lidí. A to mi dává do života docela velkou energii.

Právě z tohoto důvodu se ze skautů potom stávají velice aktivní lidé, kteří se svým životem něco dělají. Je radost pozorovat, jak si vybírají vlastní cestu a organizují třeba stávky za klima, pomáhají s organizací kurzů nebo připravují úplně nové akce. 

Oldskauti.

V dokumentu Jednou skautem, navždy skautem je velký prostor věnován skautům, kteří přežili minulé režimy. Je hrozně důležité, že si připomínáme, jaká byla naše historie. Z příběhů pamětníků vidíme, že skauting opravdu lidi mění k lepšímu. Asi totiž nebude náhoda, že mezi bojovníky s totalitními režimy bylo tolik skautů. I přesto vše si myslím, že je historii a jejím pamětníkům věnován až moc dlouhý čas. V projektech, jako je film Skauti bez lilie, je logicky celý prostor věnován pamětníkům, nicméně v dokumentu  o současném skautingu bych si představovala něco jiného. Proč se třeba více nezaměřit na hrdiny současné doby a na to, jak dokáží měnit svět kolem sebe? Přestaňme se tolik utápět v historii. Rozplývání se nad krvavou vlajkou v dokumentu Jednou skautem navždy skautem asi mělo být šokující či dojemné, z pohledu nezaujatého člověka to ale může působit spíše jako podivná a morbidní obsese minulostí. 

Nostalgie versus realita

Dokumenty o současném skautingu by podle mého názoru měly být také jeho propagací. Už jen proto, že jsou vysílané v televizi a tudíž určené širší veřejnosti. Měli bychom se proto vžít do pohledu člověka, který o skautingu nic neví, případně o něm má negativní mínění. Tyto lidi nepřesvědčíme tím, že jim budeme ukazovat, jak zpíváme hymny, zasekáváme sekeru práce nebo zpíváme dětské písně důchodcům. 

Kromě naší historie je potřeba ukazovat také reálné přínosy, které skauting pro lidi a společnost má. Je potřeba se více zaměřit na současnost a na to, jak skauting opravdu vypadá. Na filmu Jednou skautem navždy skautem je velmi znát, že autorka šla do natáčení filmu s nostalgickou vzpomínkou na své dětství. Při natáčení u nás v klubovně zaznělo:

“Mohli byste teď udělat kolečko a říct, kdo máte jakou přezdívku?“ 

,,No, popravdě, tady mají přezdívku asi tři lidi, to nebude moc zajímavý…“

,,To nevadí, tak si klidně něco vymyslete, když jsem byla skautka já, tak měli všichni přezdívku.“

A to vypovídá o vyznění celého filmu. Nejde o reprezentativní představení Junáka společnosti. Spíše to je krásné nostalgické vyprávění, u kterého každý, kdo byl někdy na skautském táboře, uroní slzičku a skautští rodiče se poplácají po ramenou a řeknou si, jak je dobře, že ten jejich Pepíček do toho skauta chodí. Pokud bylo ale cílem představit skauting široké veřejnosti, nemyslím si, že to byl ideální počin. 

Skvělé by taky bylo, aby si o mně v kroji lidi na ulici neříkali “co je to za exota”, ale aby tušili, oč jde a třeba jim to i přišlo zajímavé. Chlubíme se totiž výzkumem agentury Ipsos, která tvrdí, že 7 z 10 lidí by skauting doporučila, ale pořád mám pocit, že nás lidé sice vnímají pozitivně, ale spíše ve smyslu „To je hezký že choděj do toho skauta, lepší než kdyby někde brali drogy.“ Nikdo neřekne, že skauti jsou zlí nebo dělají něco negativního. Oni si myslí, že jsme určitě pozitivním přínosem pro společnost, ale zároveň taky trochu divní, trapní a mimo realitu.

Nevím přesně, jak bychom měli docílit toho, aby se to změnilo. Ani kdybychom ve filmech a na fotografiích ukázali vše tak, jak bych si to představovala, stejně by to názor veřejnosti nemuselo změnit. Ale proč se o to alespoň nepokusit? 

Eliška Slavatová – Kory