Máme lásku k přírodě zažitou, nebo se ji můžeme naučit?

Vřelý vztah k přírodě je něco, čím neoplývá každý. Většina lidí má k přírodě kladný přístup a zajímá se o její fungování i ochranu. Ne každý ale rád v pátek sbalí batoh, zanoří se do lesa a vyleze až v nedělní podvečer. Mohou za takový  „dar“ geny, nebo můžeme děkovat výchově našich rodičů?

Lidé byli v souladu s přírodou odjakživa – stačí se podívat do historie. Na počátku lidstvo žilo s přírodou v dokonalém souznění, na některých místech planety tak dodnes žijí lidé, kteří si k ní uchovávají nezměrnou úctu. Jak je to ale se vztahem k přírodě v moderním světě, kde jsou pozůstatkem stálého života v ní pouze pověsti opředené mlhou?

Příroda rozhodně nabízí mnoho přitažlivého, ať už jde o kýžený klid od stresu, pracovních povinností nebo ruchu velkoměsta. Nejde ale jen o odreagování se. S přírodou se lidé snaží všelijak souznít, vstřebávat její krásu a „čistotu“ (ač zrovna tento aspekt může být v dnešní době sporným). Proč tomu ale tak je? Je otázka, jestli jde o důsledek evoluce, či spíše o vliv světa za hradbou majestátních stromů a hor.

Co říká věda

Americký vědec E. O. Wilson například tvrdí, že lidé do přírody patří evolučně. V tomto případě narážíme na hypotézu biofilie. Tento termín vystihuje zakořeněnou lásku a přirozenou přitažlivost k přírodě v naší biologii. Ačkoliv byl poprvé použit psychologem Erichem Frommem ve 20. století, tématem se zabýval již Aristoteles.

To, že se do přírody podvědomě rádi vracíme, dokazují i výzkumy neurovědců. V tomto případě už se ale dostáváme do úzké souvislosti s vlivy moderního světa, od kterých si náš mozek prostě a jednoduše potřebuje oddechnout. Kde jinde hledat odpočinek než v klidném prostředí daleko od světel, hlučných aut a zvonících telefonů?

Většině lidí stačí krátké úniky do přírody od tlaku a povinností v podobě dovolené, víkendů strávených kdekoliv mimo město nebo jednodenních výletů. Pak jsou tu ale i lidé, kteří vezmou lesy nebo hory za svůj domov. Rozhovory s několika takovými osobnostmi sepsal v knize Raději zešílet v divočině novinář Aleš Palán, mimo jiné autor rozsáhlého rozhovoru se skautem a biologem Miloslavem Nevrlým (recenzi tohoto knižního rozhovoru najdete na straně 41). Životní příběhy šumavských samotářů a důvody, proč zvolili raději ne vždy jednoduchý život daleko od ostatních lidí, se různí, jedno ale mají společné – nezměrný obdiv, úctu a lásku k přírodě. Někteří v ní vyrostli a zůstali, někteří odešli od pro nás běžného života až v pozdějším věku.

(Ne)ztracený kontakt s přírodou

Že příroda působí na lidské tělo blahodárně, je tedy nesporné. A toho se využívá v hojné míře i ve zdravotnictví. Terapií ve stínu lesa stále přibývá, rostou centra daleko od civilizace nabízející klid, mír a ticho. Doprostřed zelených moří podnikají cesty s klienty kluby pro vyléčené závislé na psychoaktivních látkách, centra pro lidi s psychickými problémy a podobně. Procházky na čerstvém vzduchu doporučí nejeden lékař.

Postupné odlučování od přírody oproti dobám minulým je ale nepopiratelné. V takových případech ustupují biologické vlivy do pozadí a lidé raději volí pohodlí a možnosti, které skýtá život propojený s technologiemi, pokrokem a žitím ve velkých městech. Fakt, že lidé volili raději cestu k městům, je logický – příroda již nebyla tolik zapotřebí jako dříve. K bezprostřední obživě nebyla pro většinu důležitá už dávno a pro klid a mír si lidé mohli dojet kdykoliv. Oproti trendu minulého století, zejména druhé poloviny, kdy docházelo k raketovému růstu populace žijící ve městě, se ovšem lidé pomalu vracejí na venkov. Dochází k deurbanizaci, tedy přesouvání z měst zpět do vesnic a menších městeček. Lidé se k přírodě vracejí blíže.

Síla vnějšího vlivu

Mnoho aspektů tedy ukazuje na to, že láska k přírodě je v nás zakořeněna prapůvodně. Jak už ale bylo zmíněno, lidé se od ní postupně v různých dobách odklánějí. Může mít na jednotlivce vliv i okolí, ve kterém se pohybuje, a prostředí, v němž vyrostl? 

Podle některých lidí, kteří se začali přírodě věnovat ve větší míře, měli rozhodně vliv lidé z jejich blízkosti, ať už šlo o rodiče, učitele na základní škole, kamarády nebo vedoucí z jakýchkoliv výchovných organizací, kteří je vedli k tomu, aby přírodu ochraňovali a vraceli se do ní. Někteří naopak našli cestu v pozdějším věku, i když dříve trávili svůj volný čas jinde a jinak.

Stále narůstající zájem lidí o ochranu přírody, snaha o zachování její čistoty a současné podoby poukazuje na to, že je pro člověka stále důležitým aspektem života, i když možná ne v takové míře, jako byla dříve. Jako celek, zahrnující vše od počasí až po šum moře, poskytuje lidem nejen duševní rovnováhu nebo ulehčení, ale i mnoho věcí, bez kterých bychom nemohli fungovat, ačkoli je často opomíjíme.

Samozřejmě je vztah mezi člověkem a přírodou jako u většiny věcí individuální. Ne každý musí mít pochopení pro lidi, kteří milují usínat s očima upřenýma k obloze plné hvězd skrz koruny stromů, stejně jako jiní nemusí chápat lásku k ruchu velkoměsta a kouzlu milionu světel.

Anna Myšáková – Smažáček