autor: Michal Dobeš – Dobi
S Vladislavem Holešovským, přezdívaným Aladin, o osudu maloměstské pionýrské skupiny, hlásící se ke skautským myšlenkám, obnovení junácké organizace po roce 1989 a o jeho pohledu na současnou skautskou výchovu.
Nutno uznat, že vyznávat skautské ideály během normalizace bylo dosti riskantní. Neměli jste strach i přesto, že jste se oficiálně vydávali za pionýry? Přemýšleli jste nad riziky ilegálního junáctví?
To byl náš život, my jsme nic jiného neznali, takže na strach nebylo místo. Já jsem byl na táboře poprvé až v roce 1976 a do Táborníka alias do pionýrské skupiny Generála Sochora jsem chodil před mým prvním táborem sotva dva měsíce. My jsme o skautech zas tak moc nevěděli, protože to bylo tabu. Něco jsme se dočetli ze starých skautských časopisů a především z Rychlých Šípů, kteří šli z ruky do ruky. Od Foglara vyšlo hodně knížek, ve kterých psal o skautské činnosti, právě v letech 1968–70. Občas se nám do ruky dostaly například Pod junáckou vlajkou nebo Devadesátka pokračuje.
Jak moc jste se lišili od jiných pionýrských skupin?
Na táboře jsme ze začátku nosili pionýrské šátky, slibové odznaky, nad táborem visela pionýrská vlajka. Přes rok jsme fungovali taky skoro jako pionýři. Akorát jsme byli zvláštní v tom, že naše skupina Generála Sochora nepatřila pod žádnou školu, což nebylo moc běžné. My jsme fungovali se svazáky, kteří byli zaměstnaní v místní firmě. Jak se to vyvrbilo, nemám tušení. V roce 1968 se tábořilo na Kvíčalce v obyčejných stanech, rok poté už v podsadových, ale až v roce 1970 jsme po terénních úpravách uskutečnili první oficiální tábor.
Pořád se muselo kličkovat
Ale abych odpověděl na otázku… Ne, nepřemýšleli jsme nad riziky. My jsme občas něco přehnali. Na táboře naši vedoucí později chodili ve skautských košilích bez nášivek. Když přijela kontrola, všechno vyřídila jedna z vedoucích, která splňovala vše, co měla, jezdila na okresní rady, byla členkou KSČ, a hlavně se s ostatními znala. A často za nás žehlila problémy. Měli jsme vlastní klubovnu, traktor, tábořiště a různé vybavení a někomu na okrese to leželo v žaludku. Bylo totiž běžné, že pionýrské oddíly využívaly zázemí svých škol. Nebo jsme například šli na prvního máje v zelených košilích, které byly pracovní a dost podobné skautským. Běžně pionýři nosili modré. To byla chvíle, kdy na nás v okrese výrazně zvedli obočí. Někteří naši vedoucí byli pro režim nepohodlní, protože nebyli v KSČ a jelikož byli známí jako skauti nebo se o nich věděla spousta jiných věcí, které režimu nevyhovovaly. Ale dokázali jsme si šplhnout na závodech, kde jsme byli velmi úspěšní v klasických, nám blízkých činnostech jako poznávání rostlin, stavění stanů apod. Pak ještě bylo třeba zodpovědět politické otázky, které jsme se holt museli naučit. Běžně jsme postupovali do krajských, někdy i do národních kol. Naše úspěšnost byla pro nás velké plus.
Časem jsme museli splnit různé pionýrské kurzy pro vedoucí. Náš hlavní vedoucí pozval školitele, kterého dobře znal. V chatě ho přiopil, uvařil mu kafe, nabídl oběd, a ještě ten den večer jsme měli dvacet nových perspektivních kvalifikovaných vedoucích. Tím jsme si taky na okrese trochu přilepšili. Pořád se muselo kličkovat.
A mezi sebou jste si tedy říkali skauti?
Ne. Táborníci. Když se po zákazu činnosti v roce 1970 podařilo převést naši skautskou organizaci pod svazáky, přejmenovali jsme se na Pionýrská organizace – táborník. To se postupem času také znelíbilo, a tak se našel generál Sochor. On byl předválečný skaut, ale také nositel řádu Hrdina Sovětského svazu. Oficiálně se oslovila jeho manželka – vdova, která zpátky poslala dopis s podporou a poděkováním, který dlouho visel v klubovně.
Rozhodně jsme to nebrali stylem, že jsme skauti ale nemůžeme to o sobě říkat. A rozhodně jsme dobu před rokem 1989 nebrali jako boj o přežití, na rozdíl od jiných oddílů v republice.
Konečně skauty, ale stále pod kritikou okresu
Jak se díváš na skautská 90. léta? Docházelo k obnově organizace a k jistým rozepřím mezi generacemi. Ty jsi věkem patřil k mladé vlně činovníků, kteří zažili pouze totalitní formu junáka. Vyskytly se konflikty se staršími vedoucími z konce 60. let, kteří nebyli, jak se někdy hovorově říká, „vyskautovaní“ i ve tvém středisku?
17. listopadu to bouchlo. A my hlavní vedoucí jsme se ještě v prosinci setkali u jednoho z nás doma. Potkalo se nás tam tehdy celkem dost. Tenkrát padla otázka, jestli převedeme celou skupinu do skauta. A drtivá většina řekla ano. Ti nejstarší přestali převážně kvůli rodinným záležitostem a únavě. A tak jsme se začali pídit, kde a jak máme začít. Poslali jsme zástupce na první Valný sněm, což tenkrát dost bouřilo.
Avšak byli jsme kritizováni oldskauty z Litomyšle a Poličky, kteří celou normalizaci nevyvíjeli žádnou aktivitu, že jsme pionýři převléknutí do skautského kabátu. To trvalo tak pět až šest let. Ale v našem středisku se generační problémy nevyskytovaly.
Spory byly taky, když jsme chtěli založit roverský kmen. Začali jsme vyvíjet činnost se staršími odrostlými dětmi. Dokonce jsme zažili i pár roverských táborů. Ale bohužel jsme nebyli podporovaní okresem. Až časem, když jsme dostali své lidi na okres, začal klid.
Takže jste vlastně byli kritizováni, za to, že jste byli napřed?
Ano. Měli jsme členskou základnu, majetek, tábořiště, klubovnu, funkční roverský kmen a pionýrskou minulost.
Vidíš nějaký rozdíl v přístupu současných vedoucích a rádců oproti vám v době, kdy jste začínali? Spatřuješ nějaké nové trendy v metodice nebo nedostatky současné skautské výchovy?
Já si myslím, že jsme svoji činnost směřovali víc do přírody, a hlavně jsme byli skvělá parta. Dost jsme trávili čas spolu jako vedoucí. Řekl bych, že jsme byli mnohem více svázaní než vedoucí dnes. Akorát se tolik neprosazovala práce pro společnost. Jedině pak služba vlasti (smích). Po revoluci se tábory zkrátily ze tří týdnů na dva, jelikož dost vedoucích pracovalo a nebyl nárok na dny volna na táborovou činnost jako předtím.
Dalo by se tedy říct, že jste se mnohem víc přibližovali ke Svojsíkově představě o táborech než dnes, ačkoliv váš přístup ke skautským myšlenkám byl značně omezenější?
V podstatě ano.
Vnoučata jako hybná síla
Co tě ve skautingu drží tak dlouho? Máš ještě nějaká očekávání? Myslíš si, že ti má organizace stále co nabídnout, nebo pokračuješ jenom ze setrvačnosti?
Určitě je to setrvačnost. Vidím, že jsem stále potřeba. Ačkoliv značný počet věcí přenechávám svým nástupcům. Zároveň vidím, že celé středisko výrazně omládlo. Jenom čekám na správný moment až budu svoje místo moci předat, odejít k oldskautům a vzpomínat na časy, kdy jsem byl ještě aktivní vedoucí. Teď se nám akorát narodilo druhé vnouče. To je hybná síla.
Myslíš to tak, že čekáš až tvoje vnoučata budou v oddíle a ty je budeš moct vést i tam?
Kdybych chtěl vnuka vychovávat ve skautech, tak bych byl starý děda, který si šlape po vousech a oddílu nic nepřináší (smích). Nemám už ani ambice se nechat zvolit na nějaké vyšší činovnické pozice, to nechám mladým. Jedině, když se někdo přijde zeptat: „Aladine, jak bys to dělal?“ tak mu rád poradím, ale rozhodně nechci mladým mluvit do jejich práce.
Kde se vidíš za deset let?
V důchodě a v kmeni oldskautů. A jako poradce prvního oddílu, nikoliv však jako vedoucí.
Vladislav Holešovský – Aladin je stále aktivní vedoucí moravskotřebovského skautingu, jeden z předních představitelů ilegálního hnutí junáka za normalizace a chodící sbírka příběhů. Do pionýrské skupiny generála Sochora nastoupil v roce 1976, stál u zrodu skautského moravskotřebovského střediska po obnovení skautské činnosti v roce 1989. Přes třicet let vede 1. oddíl Bílá stopa a dlouhé období působil i na vyšších činovnických pozicích.
