Skotskem, sama, jen s batohem. Jak moc bláznivý nápad to je? Vlastně méně, než se zdá. Na cestě je důležité být připraven na různé výzvy a nebát se krizí, které dříve nebo později přijdou.
Proč vůbec vyrazit?
Proč jsem se vlastně vydala na dálkovou pěší trasu? Jednou jsem četla knížku o tom, jak holčina navzdory všem zdravotním problémům zdolala Pacifickou hřebenovku. Zatoužila jsem jít taky takový trek, bez velkých zkušeností a s vidinou toho, že je to přesně to, co zahojí všechny rány na duši.
West Highland Way je dálková pěší trasa ve Skotsku, dlouhá 150 km vedoucí z Glasgow do Fort Williamu. V posledních letech se stala pro svou nenáročnost a rozmanitou přírodu velmi populární, takže obavy, že po celou cestu na nikoho nenarazím, byly zbytečné. Celá hikerská komunita, která existuje na většině dálkových tras, je úžasná a ani tady tomu nebylo jinak.
Posouvám si vnímání hranice přírody
Velká část treku prochází přírodou. S tou mám jako skautka bohaté zkušenosti. Vždy byla prostředím pro táborové aktivity, oddílové akce a místo, kde jsem vyrůstala odmala. Přesto mě pobyt v ní během mého výletu donutil přehodnotit některé úhly pohledu.. První dny jsem si myslela, že je téměř nemožné celodenním chozením něco změnit. Tím něčím měly být zážitky, dobrodružství, naučit se řešit malé krize a problémy, které mě během cesty potkají. Postupem času jsem si ale uvědomila, jak úzká je hranice mezi tím naslouchat přírodě a přijímat její výzvy a tím, kdy se rozhodneme tato drobná volání nerespektovat. Takové situace od přírody neovlivňovaly jen mě, ale všechny hikery na trase
Občas i večer může změnit celý den
Pomoc od druhých, často zcela neznámých lidí, dělá treky něčím výjimečným. Něčím, co v běžném životě moc nevídám. Byla jsem v půli trasy a krize spojená s únavou na mě dopadala víc a víc intenzivněji. Cesta ten den byla nemilosrdná, hned z rána se mi podařilo vymáchat se v bažině. Víc než 20 km jsem stále šla stejným terénem, do kopce podél jezera, které připomínalo amazonskou džungli. Nepřála jsem si nic jiného, než si konečně lehnout a spát. To jsem ale ještě netušila, že se spánkem to nebude vůbec jednoduché. V národním parku (NP), kterým trek vede, se nesmějí rozdělávat stany, proto jsem se rozhodla spát u několik kilometrů vzdáleného kláštera. Při mém neštěstí (a únavě) se na mě usmálo štěstí, u kraje silnice zastavuje dodávka, ze které se na mě někdo vyklání. Po rychlé výměně informací se dozvídám, že to je zrovna majitel kláštera a že mě sveze. Při nasedání rozeznávám ještě dvě tváře hikerů, které jsem potkala ten den dříve. Dojeli jsme do kláštera, který byl krásně opravený a byla tam i restaurace. Po celém dni mi toto malé gesto dobré vůle vytvořilo úsměv na tváři. Zapomněla jsem i na nepříjemnosti a zase se těšila na to, co mě potká zítra.Po vstupu do NP chci zdolat Conic Hill, ze kterého je prý krásný výhled na jezero Loch Lomond. Celou cestu ale prší, nepříjemně fouká a vypadá to i na bouřku. Po zvážení konstatuji, že stejně díky nepříjemnému počasí by toho nebylo moc vidět a dosažení vrcholu se vzdávám. Někdy se prostě nevyplatí zbytečně riskovat za každou cenu.
Pakomáři, brek, přírody a já
Žádná výprava se neobejde bez malých krizí. Jednou malou krizí ve velkém počtu představovali midges. Midges jsou pakomáři typičtí pro vlhké klima skotské pahorkatiny. Bez použití moskytiéry je prakticky nemožné se nezbláznit z jejich bzučení a zpočátku jsem na ně neustále nadávala, že mi kazí celou cestu. Po pár dnech jsem ale přestala, protože jsem pochopila, že oni jsou tady doma a bez nich by můj trek nebyl ten, na který jsem se vydala. Možná, že celá cesta a zážitky nebyly jen o hledání a prohlubování vztahu k přírodě, možná že právě příroda byla prostředkem, skrze který jsem lépe nalezla sebe.
Na celém West Highland Way jsem samozřejmě nebyla sama. Potkávala jsem často ty samé lidi, vzájemně jsme se předbíhali a znovu setkávali a zastavovali se na kus řeči. Chvíli jsme šli společně, což mi dávalo pocit, že na to celé nejsem sama. Ale po týdnu cesty, kdy jsem nikoho nepotkala, jsem pocítila strašný pocit samoty. Zrovna to bylo pod nejvyšší horou Skotska, kde jsem dostala nejhorší možný nápad – že chci okamžitě domů, nakonec jsem se dala do breku. Teprve tehdy jsem pochopila, že celou dobu jsem tady jen sama za sebe. Paradoxně tohle uvědomění si, pro koho to celé dělám, mi pomohlo, abych se zvedla a šla dál.
Nebát se a vyrazit, klidně s kmenem
Vydat se na podobnou cestu, ať už sám nebo klidně s celým roverským kmenem, přináší samé benefity. Získání nových zkušeností, kterými může být např. zařizování letenek, plánování a rozvrhnutí trasy, včetně stravování na každý den. Příjemným zpestřením je také mluvení cizí řečí, a hlavně poznávání stejně naladěných lidí, které na túře potkáme. Odměnou je pocit větší samostatnosti a víra ve spolehnutí se sama na sebe. Pokud ale nemůžete vyrazit do zahraničí, tak Stezka Českem určitě stojí za projití (nebo alespoň její kousek). Není nutné hned jet na druhý konec světa, lézt po osmitisícovkách, protože dálka od domova není vůbec určující.
Tipy na podobné treky
Stezka Českem je nedávno vytvořený projekt kolem celé ČR. Stačí si jen vybrat, zda půjdete jen část, anebo celou.
Trekům po Evropě se věnuje i Holka s bucket listem, která vydala i několik knížek, kde sdílí své zážitky, rady a tipy ze svých cest.
Tereza Zábrodská – Ciri
Pochází ze střediska Stetson v Rychnově nad Kněžnou. Aktuálně se více věnuje dobrovolničení na akcích a SI v Hradci. Miluje slam poetry, focení a kafe.
