Autor: Ondřej Havlíček
Dva proti sobě ležící papíry prozrazují už jenom svou polohou, že to bude buď a nebo. Každý je potištěný jiným textem a autoři obou doufají, že to bude právě jejich dílo, pod které připojím svůj podpis. Rozmýšlím se dlouho, protože vím, že tím ovlivním nejen svou budoucnost, ale i osudy mnoha dalších. Po dlouhých vteřinách beru do ruky propisku, podepíšu se celým jménem a odcházím si stoupnout bokem. Uvědomuji si, že mě možná pár lidí během podpisu pozorovalo a vím, že jsem asi svým konečným rozhodnutím některé z nich zklamal. Čerstvý podpis „Martin Schwarz“ se leskne pod pár předtištěnými větami uvozenými nadpisem Anticharta.
Tři týdny poté, co za mými zády zaklaply dveře Skautského institutu v Brně, sedím ve svém studentském pokoji uprostřed ztichlého, karanténou zasaženého Brna a předešlá vzpomínka je asi to nejsilnější, co se mi vybaví z LARPu s názvem „Tak tohle neprojde“. SI v Brně ho ve spolupráci s organizací Post Bellum pořádal na začátku března a jak se při úvodním představovacím kolečku na jeho začátku shodla minimálně polovina účastníků, svedla nás sem pozvánka na Facebooku.
„Myslím, že na titulní stranu by se perfektně hodil tenhle text od Václava Havla. To je ten disident, znáte ho, ne?“ „Já bych tam teda určitě dala tady nějaký duchovní text! Všichni teď potřebujeme hledat cestu k Bohu!“ „Nevím, radši bych se pod to nepodepisoval, mohli by si na nás došlápnout. Co myslíš ty, Karle?“
Malý sklepní sál je plný hlasitých výkřiků. Dvě skupiny lidí, které se dle odehrávajícího se smyšleného příběhu sešly v bytě jednoho z nich, se navzájem přehlušují. Totiž, abyste rozuměli – obě skupiny prožívají tentýž příběh a mají stejné úkoly. V místnosti je tak každá postava dvakrát, se svým dvojníkem se ale během hry nikdy nesetká.
Naším úkolem jako skupiny přátel, která se sešla na narozeninové oslavě, je poskládat z textů zakázaných autorů jedno vydání samizdatového letáku. Jde to poměrně rychle od ruky, většina členů skupiny má v pokynech ke své postavě doporučení, jak se chovat a co dělat. Já například na oslavu přišel vlastně trochu omylem, oslavencem je otec mého spolužáka z vysoké školy. Samizdatu se trochu bojím, komunisté mé rodině nijak výrazně neuškodili,
a tak nevím, proč bych já měl škodit jim. Zamlkle sedím vedle vášnivě diskutujících kolegů
a jen občas se ozvu s otázkou, jestli někdo nemůže přijít na to, že jsem byl u tvorby tohoto samizdatu taky.
Ale znáte to, z tichých a bezproblémových lidí se občas vyklubou pěkní ptáčci. Nejsem proto ani příliš překvapen, když v doplňujících pokynech dostávám informaci, že po prvním vydání samizdatu mě oslovila StB a já kývnul na spolupráci. A tak na druhé setkání přicházím s jediným cílem – vyburcovat ostatní k co největší protistranické aktivitě, abych pak jen mohl nadiktovat jména, měl klid a mohl dostudovat vysokou školu.
A jména jsem taky později poslušně nadiktoval. Při posledním setkání už vyšlo najevo, že zrada přišla z mojí strany. Někteří kvůli mně seděli pár let za mřížemi, některým nedovolili studovat, jiné vyhodili z práce. Já žil bez problémů.
Během dvou a půl hodin strávených ve sklepním sále Skautského institutu nám organizátoři připravili spoustu zajímavých prožitků. Pokud zrovna neprobíhala hlavní setkání nad výrobou samizdatu, stávali se z nás naopak cenzoři vybavení červenými tužkami. Nekompromisně jsme vyškrtávali slova urážející stranu, vládu i naši komunistickou ješitnost. Po těchto krátkých intermezzech nás ale příběh vracel zpátky do našich hlavních postav. Třikrát během té dlouhé doby jsem se tak setkal s ostatními kolem velkého stolu. Poprvé jako jeden z nich, podruhé jako někdo, o kom si měli ostatní myslet, že je jedním z nich. Potřetí jako odhalený zrádce, který by tak rád byl znovu jedním z nich.
Na závěr přišel okamžik pravdy. Mám podepsat Chartu 77, nebo naopak dokument, který se proti ní vymezoval, tedy Antichartu? Své rozhodnutí jsem chvíli zvažoval. Už víte, pod který dokument nakonec připadl můj podpis. Proč právě tam?
Martin Schwarz, kterého jsem těch pár hodin představoval, nebyl zbabělec. Myslím, že jen nebyl hrdina. Neuměl si představit, že nedostuduje svoji vysněnou školu. Neuměl si představit, že jeho rodiče ztratí práci. Neuměl si představit, že kvůli jednomu podpisu na papíru, který stejně nikoho z vedení státu nepřesvědčí ke změně politiky, bude po zbytek života strádat. Vybral si prostě jenom pohodlnější způsob života.
Ondřej Havlíček, kterým jsem po většinu dní, není zbabělec. Jen asi zatím není hrdina. Často si neumí představit, že by víkendovku pro oddíl připravil opravdu poctivě, protože má přece důležitější věci na práci. Často si neumí představit, že by místo Netflixu strávil aspoň část večera nad něčím užitečným. Často si neumí představit, že by odložil svoje ego kvůli potřebám druhých. Vybírá si prostě jen pohodlnější způsob života.
Často oslavujeme hrdiny dob minulých. Válečné veterány, odbojáře, názorově nezlomné osobnosti. Někde uvnitř nás toužíme dostat taky takovou příležitost, moci ukázat, co je v nás! A přitom selháváme v projevování základní odvahy ve svém každodenním životě, ve vztahu k sobě samým i k druhým. Nemyslím si přitom, že jsme zbabělci. Jen nejsme ochotni trénovat svou statečnost.
To, co jsem vám vyprávěl, mi připadá skoro neuvěřitelné. V jeden běžný březnový večer jsem se dobrovolně vydal se skupinou lidí hrát si na něco, co moji rodiče v mém věku prožívali denně a dali by tehdy možná cokoliv za to, aby to skončilo. Aby mohli stejně jako já po pár hodinách vyjít z místnosti plné podobně smýšlejících lidí ven na ulici bez toho, aniž by v zátylku cítili pohled očí informátora na rohu ulice. Aby mohli chodit každou neděli na mši a nemít kvůli tomu zaškrtnuté jedno nežádoucí políčko v posudku na vysokou školu. Aby jim domů nechodili zástupci uličního výboru vyprávět, že tentokrát je opravdu potřeba vyvěsit ty vlaječky, protože zbytek ulice už to zvládl. Aby mohli říkat, co si opravdu myslí a nejen to, co si myslet mají.
Chtěl bych být odvážný jako rodiče, prarodiče, jejich přátelé. Jako stovky, tisíce a desetitisíce lidí během minulého režimu. Nejdřív se ale asi musím naučit být odvážný v dnešní době. Držte mi palce, já je budu držet vám …
