Klára Vaněčková
Se Sárou se známe ze skauta. Vedly jsme spolu vlčata a kamarádíme se už nějaký ten pátek. Naše putování začalo mojí otázkou: „Sári, a nechceme jet někam spolu?“ A tak jsme jednu neděli u stolu začaly vymýšlet, kam bychom nadcházející středu vyrazily. Cílem našeho výletu bylo překonat se a zažít nové dobrodružství.
Pravidla zněla: pouze pět věcí a KPZ
Přestože nejsme ani jedna úplně plánovací typ, v některých aspektech byl náš výlet velmi naplánovaný a promyšlený. Koncept našeho putování vycházel z výzev Dva dny bez ničeho a X-challenge. Domluvily jsme se na čtyřdenním výletu, na který si zabalíme každá pouze pět libovolných věcí a KPZ. Pravidla jsme si vymyslely samy – žádný spacák, karimatka, elektronika, peníze, mapa, jídlo ani pití. S čím jsme tedy vyrazily? Do malého batůžku jsme si každá sbalila kartáček na zuby, jedny kalhotky a ponožky, bundu, dlouhé legíny, ručník a společný analog. Naší KPZ, tedy krabičku poslední záchrany, jsme zaplnily lékárničkou, proteinovou tyčinkou, malou vodou z Regiojetu, občankou, kartičkou pojišťovny, telefonem, zapalovačem a železnou rezervou (okolo 1500 Kč). Na závěr jsme si obě vzaly MP3 přehrávač jako záchranný předmět, kdyby nastala ponorka.
Trhaly jsme švestky výměnou za nocleh a špekáčky
Kromě lístku na vlak do Zábřehu na Moravě jsme neměly žádný plán. Věděly jsme, že se budeme převážně přemísťovat stopem, chodit na výlety a že zkusíme přespat u místních výměnou za pomoc a jídlo. Hned v Zábřehu jsme narazily na moc milou paní, která nám nejen poradila, kde najdeme infocentrum, ale taky nám koupila dvě minerálky a svačinu. Po krátké procházce centrem jsme chytily první stop – taxikáře, který nás dovezl asi 7 km do vesnice Svébohov. Po páté odpoledne jsme usoudily, že je pravý čas na shánění noclehu. Po mnoha neúspěšných pokusech a zjištěních, že v malé moravské vesnici náš pražský původ není vítán, jsme zazvonily na dům, kde bydlela rodina s dětmi ve skautském věku. S paní jsme se domluvily, že půjdeme na výlet po okolí, a až se vrátí manžel s dětmi z práce, dohodnou se, jestli bychom u nich mohly na zahradě přespat. Nechaly jsme si u nich batůžky, vzaly analog, pití a vyrazily na nedalekou vyhlídku. Zpětně jsme rády za to, že si naše hostující rodina mohla situaci v klidu promyslet a my jsme si mezitím užily krásnou procházku.
Po návratu jsme byly příjemně překvapeny, že u rodiny můžeme přespat. Večer jsme jim pomohly na zahradě trhat švestky a k našemu dalšímu překvapení jsme každá dostala i špekáček k večeři. Společně jsme strávili moc příjemný večer, vyprávěli jsme si o skautu, studiu, práci a dokonce nám ukázali tamní nádherný kostel a faru, o kterou se staral tatínek. Večer nám nabídli sprchu, spacáky a karimatky. Krásně jsme se vyspaly pod širým nebem za doprovodu zvuků padajícího ovoce a ranního kvokání slepic. Ráno jsme kromě snídaně dostaly i zbytek chleba, dvě kostičky taveňáku, švestky a 50 korun, ze kterých jsme v podstatě žily následující dva dny. Vzaly jsme si adresu a kontakt, abychom našim novým známým mohly poslat pohled a napsat, jak náš výlet pokračoval.
Přespaly jsme na trampolíně
Následující den jsme se vydaly pěšky směrem na sever. Po pár kilometrech jsme stoply mladý pár, který byl na cestě do Orlických hor. S nimi jsme dojely až do Rokytnice v Orlických horách. Jelikož jsme měly velkou chuť na pořádné teplé jídlo, zkusily jsme štěstí a zamířily do místní hospody, jestli náhodou nemají nějaké zbytky. Bohužel se nám nezadařilo, takže jsme šly okouknout nabídku místní sámošky, kde jsme už pochodily. Koupily jsme si pět trochu ošklivých paprik za 13 korun, což byl skvělý nákup. U rybníka v parku jsme si daly oběd a následně jsme se vyškrábaly na Anenský a Komáří vrch. Když jsme se nabažily výhledu, vydaly jsme se na cestu zpátky a potkaly výletníka, který cestoval autem po Moravě. Společně jsme dojeli do Žamberka, kde nás vysadil. Náš cíl byl jasný. Stopnout auto ve směru vesnice, kde se pokusíme opět sehnat přespání. Vybraly jsme si místo na kraji Žamberka, kde se dalo dobře zastavit. Tušily jsme však, že za několik set metrů je křižovatka. To se nám potvrdilo, když kolem nás tam a zpátky projel stejný zelený Opel. Jeho řidič se otočil, jen aby nám řekl, že tam nám asi nikdo nezastaví, protože není jasné, kam jedeme. „Nám je jedno, na kterým směrem pojedeme,“ odvětily jsme.
Pán nám nabídnul, že nás sveze do nedaleké vesnice, kam sám jede. Cestou jsme si, jako obvykle při stopování, povídali, kam vlastně jedeme, jak to, že nemáme krosny, odkud jsme a tak dále. Stopař je pro řidiče velmi často náhodným rozptýlením a vypravěčem cestovatelských zážitků. Pan řidič vzpomínal taky na časy, kdy cestoval stopem, a měl radost, že v dnešní době potkal zase nějaké stopaře. Když jsme dojeli na konec ulice k rodinnému domku s dětským hřištěm, nabídl nám, že u něj můžeme přespat na zahradě na trampolíně a že nás dokonce může pohostit i zbytkem zelňačky. Nabídku jsme skromně přijaly a musely jsme uznat, že zelňačka byla fakt výborná, přestože nám možná tolik zachutnala hlavně kvůli tomu, že jsme měly velký hlad. V podvečer jsme šly na krátkou procházku k rybníku a obhlédly malebnou přilehlou chatičku v lese. Před spaním jsme velmi ocenily možnost využít koupelnu se záchodem, protože, co si budeme, po dvou dnech strávených na slunci prakticky jen o tuně ovoce, zeleniny a vodě jsme byly nucené sáhnout do lékárničky po černém uhlí.
Cesta s pochybným řidičem
Vyspinkaly jsme se dorůžova, zabalily si svých pět švestek (doslova) a vyrazily vstříc dalšímu dobrodružství. Byl pátek a my jsme věděly, že pokud se předpověď nezměnila, tak další noc a celou sobotu má pršet. Cíl daného dne byl jasný – ubytovat se pod jakoukoliv střechou. Za pár desítek metrů jsme se svezly s jednou paní na druhý konec vesnice na hlavní silnici. Odtud jsme šly dál pěšky. Nevěděly jsme však, jakým směrem se vydáme, protože ve čtvrtek jsme odjely mimo naši mapu. Kousek od silnice jsme si natrhaly pár nezralých kukuřic a stopovaly oběma směry. Byla to nejdelší doba, co jsme stopováním strávily. Dohromady to mohlo být asi 25 minut. Nakonec nám zastavil mírně zvláštní pán. Čím déle jsme s ním jely, tím více na nás působil pochybně. Se Sárou jsme měly domluvené, že pokud pojedeme s někým, s kým si nebudeme připadat jistě, tak na začátku cesty zavoláme kamarádovi, kterému sdělíme, za jak dlouho budeme v cílové destinaci a „domluvíme“ si s ním sraz. Zároveň jsme v takových případech měly dopředu rozdělené role, že já si budu povídat s řidičem a ona bude hlídat cestu. Důvodem, proč jsme se s tímto řidičem necítily dost bezpečně, bylo uvnitř relativně špinavé auto a jeho vyprávění o bývalých manželkách, přítelkyních a sdělování docela intimních informací jen tak na potkání.
Asi po dvaceti minutách nás pan řidič v pořádku vysadil na domluveném místě, u Lidlu v Ústí nad Orlicí. Protože jsme se Sárou měly fakt hlad a ten den jsme snědly jen nezralou kukuřici, šly jsme velmi hospodárně utratit pár posledních kaček za oběd. K našemu štěstí jsme v Lidlu ulovily starší chleba s 30 % slevou, ale i tak nám chyběly dvě koruny. Rozhlédly jsme se kolem sebe, zmerčily mile vypadající paní a poprosily ji, jestli by nám vypomohla. Paní zaštrachala v tašce pro peněženku a k našemu překvapení nám dala rovnou dvacetikorunu.
Vyzkoušely jsme si busking
Po obědě nastal ten pravý čas překonat strach a zkusit si vydělat peníze na ulici tzv. buskingem. Nejdřív jsme si naivně myslely, že v centru Ústí najdeme hudebniny nebo knihkupectví, ale opak byl pravdou. Sehnat kytaru či zpěvník byl marný boj. Nezbylo nám tedy nic jiného než opakovat dokola těch pár písniček, které známe zpaměti. Sice jsme si za půl hodiny nevydělaly ani korunu, ale ten zážitek za to stál.
Prošly jsme se na druhou stranu města a opět chytly auto stopem. Byl to týpek, zhruba stejně starý jako my dvě. Nabídl nám svezení do České Třebové, kde měl nabrat kamaráda, ale že možná můžeme jet i dál. Z tohohle se vyklubal možná nejlepší stop. Ve Třebové jsme nabrali kamaráda a společně jsme jeli až do Olomouce. Kluci jeli na kolaudační oslavu jejich známého. Bylo zajímavé vidět, jak odlišně se žije v maloměstě. Lidé jsou tam oproti Praze rychlejší, což zní divně, ale vysvětlování by bylo zase na jinou kapitolu.Cestou v autě byla hrozná sranda nejen díky tomu, že jsme několikrát špatně odbočili, zabloudili a cestou zpívali písničky společně s rádiem. Bylo moc fajn jet s lidmi, kteří jsou přibližně stejného věku a dobře se znají stejně jako já se Sárou. Bylo to celkově moc fajn. V Olomouci jsme šli společně do obchodu, kde nám koupili na naše poměry tunu jídla, a pak jsme se pomalu rozloučili.
Busking je umělecké vystupování na veřejnosti. Odměnou jsou peníze, které většinou do klobouku vhazují kolemjdoucí. Busking může zahrnovat hudbu, tanec, akrobacii, kouzlení, loutkoherectví a další umělecké formy.
Poslední večer v kavárně
Chvíli po rozloučení začal onen očekávaný déšť. Sedly jsme si do vchodu domu na jednom z náměstí, vybalily chleba, šunku, sýr a pomazánkové máslo a hostina mohla začít. Nicméně jsme neměly čas lelkovat. Byla před námi poslední noc a potřebovaly jsme sehnat střechu nad hlavou. Nejdřív jsme šly do mého oblíbeného obchůdku se zlevněným zbožím, kde jsme si asi čtvrt hodiny vybíraly, jakou sladkost si koupíme. Vybraly jsme karamelky a potom jsme zamířily do města. Prošly jsme si centrum, podívaly se k hradbám, projely jsme se tou tramvají, která měla nejzajímavější názvy zastávek a pak zas zpátky. Tu a tam jsme se ptali místních, jestli neví o místě, kde by se dalo zdarma či za pomoc přespat. První jsme se zeptaly ve Skautském institutu, ale tam nám moc nepomohli. Od jedné místní slečny jsme dostaly tip na kavárnu přímo v centru Olomouce, kde by nám mohli poradit. Když jsme tam dorazily, zeptaly jsme se se Sárou slečny baristky, jestli by nevěděla o místě s možností přespání. Odpověděla: „No, já jsem zrovna dneska přemýšlela, že bych šla s kamarádkou večer ven a pak tu přespala, tak můžete taky.“ Tohle jsme fakt nečekaly. Anet je baristka a zároveň majitelka té nejútulnější kavárny v Olomouci. Nabídly jsme jí pomocnou ruku a v sedm přišly pomoct uklidit. Potom jsme se šly projít a poslední noc před sobotním odjezdem jsme se krásně vyspaly na pohovkách v prostoru kavárny.
Potkaly jsme mnoho dobrých lidí
V tomto vyprávění toho hodně chybí. Není možné vypsat všechno a taky jsem něco záměrně nechala jen v našich vzpomínkách. Když jsme se Sárou hodnotily náš výlet, uvědomily jsme si, jak jsou pro nás tyhle jednoduché zážitky silné a jak moc jsme vděčné, že jsme potkaly tolik dobrých lidí. Je krásné, že celý příběh tvoří jen shody náhod a několik lidí na správném místě ve správný čas.
Možná, že by to bylo mnohem jednodušší, kdybychom měly třeba trochu jiné vybavení. Určitě by mohlo být zajímavé přespat někde přes Couchsurfing, ale o této možnosti jsme nevěděly. Kdybychom měly z naší zkušenosti doporučit pár tipů, jsou to následující: dělat věci bezpečně, ale nebát se je zkoušet. Vyberte si termín s hezkým počasím, myslete na vybavení (zejména lékárny), neberte si s sebou mapu a spíš si nějakou sežeňte zdarma v infocentru. Na našem výletu byl možná nejhezčí ten první večer, kdy jsme mohly více poznat rodinu, u které jsme spaly. Když jsem sepisovala tohle vyprávění, zamrzelo mě, že jsem to neudělala už dřív. Určitě bych si toho pamatovala víc a všechno bych popsala mnohem barvitěji. Poslední tip ode mě je nastavit si pravidla a jasné hranice u stopování. Stanovit si signál, že s řidičem pojedeme, rozdělit si role, kdo hlídá cestu a vymyslet krizový plán, mít přítele na telefonu, kterému sdílíte lokaci nebo si s ním domluvíte sraz (klidně jen naoko).
Tohle byl náš první společný výlet ve dvou. Ve stejný rok jsme podnikly ještě jeden podobný a letos se chystáme vyrazit na X-challenge, tak se třeba někdy potkáme ve stopu!
X-Challenge je desetidenní cestovatelská výzva po Evropě s omezeným rozpočtem. Týmy si sami vybírají cíle a úkoly, které chtějí splnit, a závodí tak sami proti sobě. To nejdůležitější, co by si účastníci X-Challenge měli odnést, je zjištění, že dokážou mnohem víc než sami tuší.
