autorka: Zuzka Orlová

Za měsíc se sejde pět set skautů na Valném sněmu aby společně probrali témata, která, hýbou celým hnutí. Jedním z těchto vytipovaných tématem je i téma “Skauting za deset let”. Vychází z představy, že pokud chceme za deset let být na nějakém místě, některé kroky musíme podniknout už nyní. Co mě teď ale spíš zajímá: a co já za deset let? 

Život je dlouhá doba

Každý se setkáváme s otázkami, které se týkají naší vlastní budoucnosti. Co budeš dělat po škole? Kde chceš pracovat? Zdá se mi, jako bychom si v odpovědích nebyli moc jistí. Jednak máme neuvěřitelné množství možností, jednak se nám daří moment rozhodnutí odsouvat na pozdější léta. Nějak tak tušíme, co ve svém životě chceme, ale je těžké to konkrétně pojmenovat. 

Pro pojmenování toho, co v životě chceme, co je pro nás důležité a jaké jsou naše priority, může posloužit pár pomůcek. V první řadě se musíme naučit brát náš čas jako vzácnost. Uvědomit si, že náš čas není neomezený. Pak budeme mít přirozené nutkání naplnit ho jen a pouze zážitky, které za to stojí. Často si u toho vzpomenu na slova Marka Orko Váchy: „Jsou knihy, které nestojí za to, aby byly čteny a filmy, které nestojí za to, aby byly viděny. Náš čas je vzácný.“ 

Je to jako poslední den na lyžích, kdy už mě bolí nohy a raději bych zůstala na hotelovém pokoji. Pak si uvědomím, že je to poslední příležitost zalyžovat si zase na celý rok. Hned je mi jasné, že poslední den musím strávit na sjezdovce, a ne ho proflákat v posteli. Uvědomění, že něco skončí, nám pomáhá si srovnat priority. A ač se nám to může zdát trochu drastické, přesně takovou sílu má i uvědomění si vlastní smrtelnosti. 

Uvědomování si vlastní smrtelnosti ale pomáhá si uvědomit hodnotu života. Pomáhá pojmenovat, co od života chceme. 

Smrtelnost je hlavní téma knížky australské autorky Bronnie Ware. Píše o tom, jakou má uvědomění si vlastní smrti velkou sílu pro pozitivní přístup k životu. Díky svým zkušenostem z péče o paliativní pacienty Bronnie vystopovala několik opakujících se věcí, kterých její pacienti před smrtí nejvíce litovali. Ve své knize Čeho před smrtí nejvíce litujeme konstatuje, že nejvíce lidé litují, že měli málo kuráže žít podle svého a ne tak, jak od nich očekávali ostatní. Dále také, že měli příliš mnoho práce, málo kuráže na projevení svých citů, život bez spojení se svými přáteli, a málo chvil, kdy si dovolili být šťastní. Jsou to docela inspirativní zkušenosti pro ukotvení vlastního životní postoje dříve, než bude příliš pozdě.

Kouknout se na svůj život z perspektivy smrti může být trochu silné kafe. Je to však účinná technika na srovnání si životních priorit. Takové cvičení používal i Svatý Ignác z Loyoly. Ten je příkladem světce, který původně nežil příkladným životem. Od něho pochází řada praktických duchovních cvičení. Jedno z nich mluví o tom, abychom si sami sebe představili na smrtelné loži a z tohoto bodu si pak přehráli celý svůj život. I to, co nás reálně ještě čeká. 

Je dobré se totiž zamyslet, na co budeme těsně před svou smrtí nejvíce vzpomínat? Co nás bude nejvíce mrzet? Co chceme určitě vyzkoušet? Na čem nám nakonec bude nejvíce záležet? Zodpovězení podobných otázek nám pomáhá uvědomit si, čeho chceme v životě dosáhnout. Díky tomu si utřídíme nekonečné množství možností, které nám dnešní svět nabízí. A říct si, čemu chceme věnovat svůj čas. 

Já za deset let

Pokud se zrovna necítíš na představování vlastního konce, při hledání svých priorit ti pomůže takhle jednoduchá a krátká aktivita. Nejprve si napiš deset cílů, kterých chceš dosáhnout za deset let a zodpovědět si na otázku, kde se vidíš v roce 2030. Z deseti bodů si pak vyber pět, které jsou pro tebe nejzásadnější. Potom ještě dva z pěti cílů škrtni. Z posledních tří si nakonec vyber ten nejdůležitější. Možná ti to přesně neřekne, co máš v příštích několika letech dělat, urovnáš si tak ale své životní priority. To je pro šťastný a plnohodnotný život nutný základ. Srovnání priorit ti navíc pomůže při rozhodování na velkých životních křižovatkách a pomůže ti s přemýšlením, kam tvůj život dál směřovat, ať už v práci, ve škole nebo v osobním životě.

Můžeš být ve svých snech sebevědomý a ambiciózní, přesto některé věci zkrátka nejde ovlivnit (rodina a děti, zdraví). Pokud ale ovlivnit jdou, můžeš na tom začít pracovat hned teď. Nastavit si směr a vyrazit.

Žít v přítomnosti

Jediné, co mi na tom všem plánování a vizionářství dělá vrásky je, jak to skloubit s heslem “žij v přítomnosti”. Pro křesťanství, stejně tak jako pro další světová náboženství a filozofické směry, je zcela zásadní prožívat přítomnou chvíli a nesetrvávat v budoucnosti. Jak tedy udržet balanc mezi uvědomělým směřováním za životními cíli s bdělým prožíváním přítomného okamžiku? 

Jde o to vyhnout se přílišnému honění za svými ambicemi a mezitím si nechat přítomné chvíle proplouvat mezi prsty. Nenechat se neznámem budoucnosti strhnout a nezačít se jí bát. Popis nežádoucího vztahu k budoucnosti si vypůjčím z úryvku knihy Rady zkušeného ďábla britského autora C. S. Lewise. V něm jakýsi ďábel popisuje techniky, jakými lidi strhávat na stezku zla. Když mluví o Nepříteli, myslí tím autor křesťanského Boha, ale v podstatě může jít o cokoliv, co představuje stranu dobra.

 „Nepřítel samozřejmě také chce, aby lidé mysleli i na Budoucnost, ale jen do té míry, do které potřebují plánovat své skutky spravedlnosti a lásky k bližnímu, které se příštího dne pravděpodobně stanou jejich povinností. On nechce, aby člověk sloužil celým srdcem Budoucnosti nebo aby se na ni příliš upínal. Ale chceme to my. My chceme, aby člověka děsila Budoucnost jako čarodějnice, a aby ho pronásledovaly vidiny blížícího se nebe nebo pekla na zemi, aby jeho víra závisela na úspěchu nebo selhání plánů, jejichž uskutečnění se sám nedožije. My chceme, aby se celá jejich rasa věčně honila za něčím nedosažitelným. Aby nikdy nebyli v současnosti čestní, laskaví ani Šťastní, ale aby všechno skutečné, co v Přítomnosti dostávají, hromadili ke spálení před oltářem Budoucnosti.” 

Výzvy jako nástroj celoročního rozvoje

Po malých krůčcích

Posuňme se nyní od velkých životních snů k našim menším metám. Asi málokdo v sobě nemá pravidelná nutkání o tom, co se konečně naučí a co nového zkusí. Seznam někdy bývá nekonečný. Chceme se totiž konečně naučit hrát na kytaru, začít konverzovat ve francouzštině a taky třikrát týdně chodit plavat. Každý známe to klasické novoroční klišé: “Jaké si dáváš předsevzetí?” Ten nový rok k tomu přirozeně svádí. Evokuje totiž nový začátek a zároveň hodnocení toho starého, což pro někoho možná znamená i hodnocení nenaplněných očekávání a představ, kým se jednou staneme. A tak si každý rok znova a znova na začátku ledna říkáme: „Letošek bude přelomový. Letos to zvládnu. Letos ten seznam seškrtám od shora dolů.” A pak je únor a ty věci ze začátku roku nás už moc nezajímají.

Neházejme ale flintu do žita. Shodou okolností v sobě totiž roverský program zahrnuje jeden velmi efektivní nástroj, který je novoročním předsevzetím podobný. Akorát na něj nemusíme čekat do prvního ledna, ale můžeme se pustit do nových věcí a překonávání své vůle kdykoli během roku.

Výzva přijata

Jde o výzvy. Nebavíme se tu ale o těch výzvách, kdy tě spolužáci hecují, aby sis olízl loket nebo nacpal do pusy co nejvíce kuřecích křidélek najednou. Mluvíme o výzvách, které tě doopravdy posouvají a učí tě nové věci. Dobře nastavené výzvy vedou k poznání sama sebe a překonání se. Pomáhají ve všestranném osobním rozvoji, aniž bychom si to kdovíjak uvědomovali a pokud se nebudeme bát pustit představivost na špacír, malé výzvy nakonec mohou pomoci i ve zdolání velkých životních cílů. Krůček po krůčku. Jedná se o osobní zkoušky, od malých, obtížnějších nebo takových, na které je potřeba se připravovat několik měsíců. Mohou být jednorázové, časově náročnější nebo pravidelné. 

Hledám

V první řadě je nutné dobře si výzvu nastavit. Nezůstávej u dovedností, které jsou ti dobře známé. Hledej v oblastech, ve kterých si nevěříš nebo o kterých si ani nepřemýšlel. Uběhnout půlmaraton není výzva pro někoho, kdo pravidelně běhá maratony. Naopak pokud zatím pravidelně neběháš, může být půlmaraton příliš těžký oříšek. Je lepší se vyhnout zklamání a demotivaci z nesplnění obtížné výzvy, která byla hned od začátku přepálená.

Nacházím

Před výzvou si zjisti všechny informace, které jsou ke splnění výzvy potřeba. Především pokud se jedná o obtížnější úkol a neznalost a nepřipravenost by mohla ohrozit tvé zdraví nebo bezpečnost. Například výzva, že slaním horu bude vyžadovat horolezeckou přípravu a základy bezpečného zacházení s lanem a pohybu na horách.

Pokořuji

Možná ti nedělá problém nahecovat se a splnit kde jakou výzvu. Výzvy slouží k pokořování sebe sama. Zkouška tedy nemáš splnit mimoděk a bez nutnosti překonání se. Obtížnost výzvy je potřeba si nastavit tak, aby tě vedla k vydání něčeho, na co nejsi běžně zvyklý. Výzvu si můžeš ztížit pravidelností nebo si ji nastavit tak, abys u ní dlouhodobě musel silně zapojit vůli. Vstát zítra na budíka na poprvé? Dobře, to hecnu. Vstávat celý měsíc na budíka na poprvé? Uf, tak to je výzva.

Získávám

Po splnění výzvy tě čeká ještě jeden krok. Ohlédnout se a pojmenovat, co jsi se výzvou naučil. Co nového jsi poznal, získal, v čem jsi se obohatil. K tomu můžeš využít své roverské společenství. Pobavte se v kmeni společně, které výzvy jste v poslední době podstoupili a co vám přinesli. Funguje to jako skvělá inspirace a také uzavření pro sebe.

Výzvy

Splň výzvu

Kolik zvládneš splnit výzev? Po splnění můžeš kartičku předat někomu dalšímu, pro kterého by úkol také mohla být výzva.

Vytvořte si s kmenem v klubovně nástěnku, kam kartičku se splněnou výzvou a svým jménem umístíš. Můžete se tak podporovat navzájem! Některé výzvy můžete splnit s kmenem společně.