“Věda je obecně dlouhodobá práce na něčem větším. Člověk je jen malým dílkem ve velké skládačce,”

Možná jste se vždycky toužili něco dozvědět o salátech na Marsu a dnešní vědecké kultuře.

Třeba jste někdy polemizovali, jak se z normálního kluka stane kosmický fyzik. Nebo vůbec nemáte tušení, o čem je řeč. Honza Lukačevič, vědec a skaut, který vede laboratoř pro pěstování rostlin v podmínkách jako na Marsu, představuje záživně a stravitelně vědu a svůj projekt.

Na co se dnes chystáš?

Dnešek je velmi specifický, protože máme akci pro společnost Vodafone, která sponzoruje náš projekt Marsonaut. Jeho jádrem je laboratoř pro pěstování rostlin v podmínkách jako na Marsu. Marsonaut patří mezi jejich velké projekty a tím pádem ho logicky chtějí prezentovat i v rámci organizace. Dnes je navíc výroční konference, což je pro prezentaci ideální. Dnešní den je tedy hodně vykloubený z normálu, ale popravdě to mám z normálu vykloubené často a každý den je jiný. 

Jakým způsobem pěstujete rostliny v rámci Marsonauta?

Přišli jsme s již částečně vyzkoušenou metodou aeroponie. Namísto jejich běžného pěstování v půdě pěstujeme rostliny ve speciálních komorách. Jejich kořenové systémy jsou za stonky volně zavěšené do prostoru a my je zastřikujeme živným roztokem. Ukazuje se, že je to pro rostlinu dokonce o dost lepší, než když je v půdě. Tím, že je držena za stonek, nemá potřebu tvořit stabilizační tlusté kořeny a může díky jemným vlásečnicovým kořenům vstřebávat mnohem více živin. Rovněž má mnohem více energie na to, aby plodila. Taktéž můžeme do velké míry ovlivňovat, jakým světlem na ni svítíme a jakou teplotu a vlhkost jí poskytneme, takže, když se u některých rostlin ví, jaké podmínky jim nejvíce vyhovují, můžeme jim je nasimulovat.

Jaká je vize tohoto projektu?

V úvodních fázích vše směřujeme k laboratořím nebo farmám, které by byly důsledně regulované a kontrolované, aby fungovaly tak, jak mají, v rámci podmínek, které jim vytvoříme. Cokoli složitějšího je recept na katastrofu. Obecnou snahou v případě kosmických technologií pak je, aby byly co nejjednodušší. Čím méně dílů máme, tím méně se toho může pokazit. Ne vždycky se všechno podaří otestovat úplně do detailů, takže se na tohle myslí už při jejich navrhování.

Jaká je tvá role v celém procesu?

Já jsem vedoucí projektu. Vymýšlel jsem, jak to bude rámcově fungovat a k čemu to bude směřovat. Nebyl jsem na to však sám. Mám tým moc šikovných lidí, studentů, kteří jsou specialisté ve svých oborech. Šéf týmu by měl fungovat jako spojovatel nebo můstek mezi nimi, měl by mít přesahy, aby rozuměl od každého trochu a věděl, jak vytvářet mosty. Taky projekt mediálně zastřešuji. 

Mluvíš často pro veřejnost?

Nevím, jestli často. Za loňský rok jsem měl třicet devět přednášek, některé jsou pro školy, jiné pro širokou veřejnost, další pak pro vybrané osoby, typicky firmy. Moje publikum je tím pádem poměrně rozmanité. 

Jaká máš témata?

Mám několik témat. Jedno z velkých témat je popularizace vědy, protože si myslím, že to je důležitá část vědy samotné. Nejde jen o to, co vyzkoumáš, ale taky jak to předáš lidem. Teoreticky, když to přeženu, tak kdybys celý život zkoumala a nikomu o tom neřekla, tak je to úplně k ničemu, protože sice budeš všechno vědět, ale lidem to nepomůže. Třeba na Obroku jsem přednášel o tom, jakou roli hrají Češi v kosmickém výzkumu a jak se do toho dá zapojit. Občas také mluvím více o Marsu jako takovém. O tom, co nás tam čeká a co pro to děláme teď. Mluvím ale i o výše zmíněném pěstování rostlin a plánech, které s projektem máme.

Jak ses k téhle práci dostal?

Pro mě to byl takový náhodný proces zkoušení různých činností, kterými jsem se postupně propracoval až do vědecké sféry. Rozhodně to nebylo nic, co bych si vytyčil, když mi bylo deset a šel si za tím. Dost jsem se hledal. Během vysoké školy jsem chtěl psát bakalářku o něčem zajímavém. Vybral jsem si téma, které se týkalo raket, které nelétají na oběžnou dráhu, ale letí do vesmíru a zase se vrací zpátky na Zem. Když jsem to dodělal a odprezentoval, tak mi nabídli místo v jednom týmu a s tím týmem jsme se potom dostali přes výběrové řízení do projektu Evropské kosmické agentury, která hledala mladé lidi, protože jim stárla zaměstnanecká populace. Tam se nám intenzivně věnovali a otevřelo mi to dveře, abych mohl dělat kosmický výzkum i profesně. Pak jsem čirou náhodou byl na přednášce svého šéfa, který vykládal o Marsu a o dalších projektech, do kterých se zapojují. Nabídl jsem se, že bych tomu chtěl nějak pomoci a on mě zaměstnal. Teď to budou tři roky, co tam jsem.

Jak se student ČVUT z ničeho nic stane vědcem?

Já jsem pořád na cestě vědcem být. Vlastně se za něj moc nepovažuji. Na Matfyzu se zabývám fyzikou plazmatu v kosmu a dělám si teprve doktorát. Hodně s tím bojuju, protože je to přechod do úplně jiného světa, co se týče způsobu počítání a celkového uvažování. Není to tak, že bych vystudoval něco jiného a najednou byl ze mě vědec. Je to dost pracná cesta. 

Co to obnáší být vědcem?

Záleží, co chceš dělat. Z hlediska kosmické fyziky je to dobrá znalost matematiky. Jde o to vědět, co jde a co nejde spočítat. Musíš mít takovou tu “matematickou intuici” a mapu podle čeho se orientovat v prostoru. Nemusíš do detailu znát každý kámen na cestě, ale měla bys vědět, jestli se tam dá dojít. Kromě matematiky je to znalost obecné a specializované fyziky.

Myslím si však, že je mnohem důležitější vnitřní nastavení. Tam je třeba být hrozně zvědavý a chvílemi až zarputilý, protože se člověk občas zasekne a neposouvá se dál. Třeba vloni jsem měl v rámci svojí práce problém, kdy jsem se snažil čtyři měsíce něco naprogramovat a vůbec mi to nešlo. Když jsem to dokončil, tak jsem zjistil, že jsem někde na začátku udělal chybu a musím to celé předělat. Na tyhle věci je potřeba být připravený, mít trpělivost a nevzdávat se při první překážce.

Děláš dlouhodobě na nějaké větší práci?

Věda je obecně dlouhodobá práce na něčem větším. Člověk je jen malým dílkem ve velké skládačce, v něčem větším než je on sám. Připadá mi super, že je to hrozně smysluplné, že můžu pomáhat lidem, posouvat hranice znalostí a případně vyvíjet technologie, které budou hrát roli v každodenním životě lidí a vylepšovat ho.  Hromada technologií primárně určených pro kosmický výzkum si našla cestu zpátky na Zem a pomáhá lidem, aniž by o tom věděli. 

Dal bys mi nějaký konkrétní příklad?

Když se podíváš na telefon, tak každý z těch čipů ve foťáku je v podstatě vynálezem americké NASA. Všichni tak nosíme malý kousek vesmírného hardwaru u sebe. Kosmický výzkum ale stál třeba i u vývoje solárních článků, který je začal používat pro svoje družice. Když se pak podíváme na běžně používané věci, tak svůj původ v kosmickém výzkumu mají třeba moderní metody čištění vody. Teď se široce používají v rozvojových zemích a zachraňují životy milionům lidí, kteří by k ní jinak neměli přístup. Tyhle metody jsou navíc poměrně levné a nijak neznečišťují životní prostředí. 

Co je hlavní motivací kosmického výzkum?

Pomáhat lidem? Být první? Nejde obecně říct, co je motivací celého snažení, protože zahrnuje desítky tisíc lidí a každý tím sleduje něco jiného. Na čem se nejčastěji shodují je, že chtějí pomáhat ostatním, že jsou zvědaví a zajímá je, jak funguje svět okolo nich, a chtějí některé věci dělat jako první a být na frontové linii lidského poznání. Navíc je to mega cool, ale to je spíš vedlejší produkt. Vlastně se stoprocentní určitostí nevím, jaká je motivace celku a asi žádná celková není. Prostě chceme poznávat vesmír okolo nás.

Co tvůj projekt?

Co si od toho slibujeme je, že by mohl nějakým směrem posunout tu technologii jako takovou, protože zatím není dostatečně spolehlivá. Kdybychom měli astronauty poslat do vesmíru s naší laboratoří nebo farmou, tak by to bylo dost rizikové, protože se čas od času něco pokazí. Myslím si, že je důležité přiznat barvu a říct, že jsme těch rostlin zabili už stovky. Přijde nějaká chybka, třeba se nám zasekne čerpadlo nebo se ucpe filtr. Naše rostliny jsou ale vybičované k výkonu a tím pádem jsou na tyhle věci víc náchylné. Stačilo třeba párkrát otevřít dveře do laboratoře a nechat procházet lidi, když k nám přišli natáčet, a večer byly kytky zvadlé a úplně bez života. To jsou věci, které musíme doladit a docílit toho, aby se vůbec nestávaly. Když kvůli nějaké drobnosti přijdeš o svůj hlavní zdroj jídla, je to dost špatné a dovede to pokazit celé odpoledne ;). 

Kolik lidí byste tím chtěli ideálně uživit?

To my vlastně vůbec nevíme, protožé v téhle fázi nejsme. Sbíráme poznatky, jak na co naše rostliny reagují a jak udělat tu technologii spolehlivější a levnější. Do budoucna chceme řešit, jak lépe pracovat s vodou, abychom byli co nejúspornější. Nedá se říct, kolik lidí by to nasytilo. Ale můžeš si zkusit spočítat, kolik lidí sní 420 půlkilových salátů. 

Chutná váš salát lépe než bežný salát?

Mnohonásobně. Fakt mě to překvapilo, je hrozně dobrý. Není ani trochu hořký, má moc dobrou salátovou nasládlou chuť. Fakt jsem z toho byl hodně překvapený. Byla tam z mojí strany nějaká iracionální skepse, že když to nevyrostlo v zemi, tak to asi bude jiné. Je to jiné a je to mnohem lepší. 

Myslíš, že se rozšíří trend salátů, co se nepěstují v půdě?

Chtěli bychom se snažit, aby se ta technologie široce používala, protože se nehodí pouze do kosmu. Tím, že je velice úsporná na vodu a méně náročná na prostor, protože nemusíš pěstovat pouze horizontálně ale i vertikálně, je naprosto neocenitelná ve dvou situacích.

Zaprvé, v oblastech, které trpí suchem a kterých bude kvůli klimatické změně přibývat.  Zadruhé, v oblastech s vysokou hustotou zalidnění, kde už není dost místa na zemědělství.

Pěstujete i jiné rostlinky než salát?

Pestovali jsme třeba bazalku, ředkev a jahody. Co budeme pěstovat dál závisí na tom, jakým směrem se bude ten projekt ubírat. Ne všechny rostliny se hodí do toho prostředí. Původně jsme tam chtěli mít vedle salátu brambory, ale brambory potřebují výrazně větší chlad a jinou vlhkost a my zatím nemůžeme vytvářet úplně jiné podmínky v rámci jedné laboratoře.