Časopis Roverský kmen v posledních třech letech vedli Kristýna Pechová – Týna a Vojtěch Kousal – Kousy. V červnu převzal pomyslné žezlo Jakub Radan Dvořák – Dubínek. Interview s oběma bývalými šéfredaktory přiblíží jejich osobnost a pohled do zákulisí této pracovní pozice.
Vojtěch Kousal – Kousy: Absolvoval mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Po ročním dobrovolničení ve Francii začal studovat učitelství angličtiny a společenských věd. Vede kmen roverů v Semilech, prošel Skautským institutem v Brně a Liberci. V rozhovoru K.
Kristýna Pechová – Týna: Studuje magisterský obor sbormistrovství a hudební výchova na Pedagogické fakultě UK. Je členkou týmu Mikulášského semináře. Hraje na čtyři hudební nástroje – klavír, varhany, kytaru a violu – a vede Skautský sbor, který v roce 2020 založila v Praze. Píše do kulturní rubriky Práva. V rozhovoru T.
Jak byste sami sebe popsali?
T: Jsem poměrně nerozhodná, což se může zdát, že není úplně kompatibilní s vedením časopisu, ale zřejmě nějakým způsobem je. Jsem trochu umělecky chaotická, nevím, jestli to má co dočinění s tím, že se aktivně věnuji hudbě. Mám ráda společnost lidí, kteří mě chápou.
K: Asi zvídavý. Komunikativní. Občas trochu chaotický.
Proč jste se rozhodli skončit?
K: Už při přebírání vedení časopisu jsme počítali s tím, že bychom to chtěli mít na tři roky, což se nakonec i naplnilo, takže jsme nezměnili plány a ani nás nezaskočilo nic, kvůli čemu bychom skončili dřív nebo naopak později.
Nebude vám řízení chodu redakce Roverského kmene (RK) chybět?
K: Do jistě míry asi ano, ale teď jsem spíš rád, že se nám podařilo najít kvalitní nástupce. Jednak tu zavane kontinuita skrz Vypravěče (bývalý editor, nyní zástupce šéfredaktora, pozn. red.) a jednak nový vítr od Dubínka. Věřím, že jsme s Týnou časopis o kousek posunuli, ale už je zase čas ho předat dál.
T: V nějaké rovině mi to bude chybět už napořád, protože je krásné vést časopis. Asi hlavně díky spoustě zajímavých lidí. Určitě budu mít na co vzpomínat.
Když ti to bude chybět, proč v tom dále nepokračuješ?
T: Chtěla bych se rozvíjet zase dál, a to směrem, který bude více vyhraněný. Časopis RK je taková otevřená platforma, kde může člověk házet svoje nápady. A já bych se víc chtěla věnovat užším oborům. Taky už jsem měla pocit, že moje nápady trochu klesají. A snižuje se i má produktivita. Takže to chce někoho, kdo bude čerstvý a nadšený. A myslím si, že to je v pořádku.
Nejtěžší byly večery před vytištěním časopisu
V čem má RK ještě rezervy?
K: Myslím si, že už delší dobu časopis stojí před výzvou se adaptovat na současnou dobu, která je virtuální, vizuální a online, s tím se časopis musí popasovat.
T: Už od začátku bylo naším záměrem zlepšení komunikace se čtenáři, to se moc nedařilo. Doufám, že i redakce po našem odchodu bude získávat zpětnou vazbu a víc reagovat na témata vyžádaná od čtenářů a mít od nich i více příspěvků. A pak by se ještě mohla více vyladit grafika RK. To jsme postupně zkoušeli, ale myslím si, že rezervy tam ještě jsou.
Co tě ve funkci nejvíce vyčerpávalo?
T: Nejúnavnější byly asi večery před odesláním do tisku. Je náročné koordinovat tolik lidí najednou. Pokud si já osobně dám úkol, v nějakém čase ho splním a dokážu ho korigovat. Ale když mám několik lidí, na kterých závisí, jestli časopis vyjde, je náročné všechny dostat do fáze, aby každý úkol splnil, držet celou tu skládačku pohromadě. Já s Kousym jsme dva lidé a každý má vlastní systém i harmonogram. Takže pro mě bylo někdy náročné se s tím dokázat sžít a uvědomit si, že Kousy není nastavený na stejné časové rámce, jako jsem já, a pracuje třeba jinak.
Co všechno spadalo pod vaše kompetence v redakci?
K: Řešili jsme hlavně obsahovou stránku, plánování jednotlivých čísel a článků. Také jsme se věnovali personalistice, takže náborům nových členů do redakce, interní komunikaci a pořádání redakčních akcí. Komunikovali jsme s Tiskovým a distribučním centrem Junáka (TDC) a skautskými odbory. Po technické stránce jsme dělali přípravy k tisku, korektury, podíleli jsme se na podobě grafiky a dlouhodobém směřování časopisu.
Jak jste měli rozdělenou práci?
K: Týna měla na starosti komunikaci s TDC a korektury. Já jsem řešil hlavně interní věci, takže pořádání porad a srazů a taky webovou verzi RK. Ale hodně jsme se doplňovali a naše role se prolínaly.
Spojila nás bývalá šéfredaktorka Rajče
Kolik času jste strávili prací na jednom čísle časopisu?
K: Měli jsme fixní ohodnocení, takže jsme si odpracované hodiny nepočítali. V praxi ta práce byla taková, že jsme často řešili e-maily, jezdili na srazy a akce nebo přemýšleli o tématech. To všechno se těžko kvantifikuje. Potom články otevřeme, editujeme, odložíme, vrátíme se k nim… Nějaký čas zabrala také komunikace s redaktory a grafičkou. Práce na jednom čísle jde v součtu do desítek hodin.
Proč jsou redaktoři skautských časopisů jediní neplacení v redakci?
K: Nejprve bych rád zmínil, že v některých skautských časopisech redaktoři honorář dostávají. U nás v RK je práce redaktorů čistě na dobrovolnické bázi, což vychází z historické tradice, kterou jsme už zdědili. Myslím, že je to dané hlavně tím, že časopisy jsou oficiální produkt Junáka, který se prezentuje. Redakce musí včas plnit termíny a uzávěrky. Z těch důvodů jsou ohodnoceny pozice, které s časopisem pracují ve finální fázi, takže korektoři, editoři, šéfredaktoři či grafici.
Redaktoři nejsou v RK ohodnoceni asi proto, že často jde o začínající autory. My se snažíme dát v redakci prostor i úplným začátečníkům. A máme snahu se jim věnovat individuálně, takže si myslíme, že to je vykompenzované. Částečně jednak těmi akcemi, které se pro ně snažíme dělat, a taky tím, že si mohou vyzkoušet napsat vlastní článek, který vyjde v časopisu a na webu. Plus jim dáme zpětnou vazbu s radami, co by podle našeho nejlepšího přesvědčení stálo za zamyšlení a jak se v psaní dál posouvat.
Proč jste byli v šéfredaktorském křesle dva?
K: Když jsem studoval žurnalistiku v Brně, zjistil jsem, že o ročník výš je tehdejší šéfredaktorka RK Klára Procházková – Rajče. Požádal jsem ji, zda bych mohl do časopisu přispívat. Řekla mi, že zrovna ve vedení končí, a nabídla mi svůj post. Já si ale nepřipadám jako vůdčí osobnost. Takže bych se na tu pozici sám nepřihlásil. Původně jsem myslel, že by časopis vedla Týna a já bych byl zástupce šéfredaktora, editor nebo něco mezi tím. Ale nakonec jsme si funkci rozdělili a dobře jsme fungovali, zvykli jsme si na sebe.
Podařilo se vám naplnit cíle časopisu?
K: Myslím, že většina cílů ano. Jednak jsme chtěli vytvořit webovou verzi RK, což se nám, myslím, do jisté míry podařilo, ale vidíme tam prostor pro posílení. A potom jsme se chtěli trošku přiblížit čtenářům. Dalším naším cílem bylo zviditelnit se na akcích, což se stalo komplikovanější v době covidu. Byli jsme třeba na čtyřech roverských táborech, kde jsme pořádali workshopy o mediální gramotnosti a skautských médiích. A taky jsme chtěli pravidelně stmelovat redakci a pořádat akce i pro její členy, což si myslím, že se nám též povedlo.
Nepodařilo se nám více přiblížit hlavně mladším čtenářům. Ale zároveň si uvědomuji, že to není úplně jednoduché, protože mladí lidé obecně nejsou zas tak zvyklí číst tištěné věci, takže by bylo fajn se ještě více zviditelnit na Instagramu a tak.
Šéfredaktorství mi dalo zážitky, redakční šátek a řádek do životopisu
Co máš na našem časopisu nejraději?
K: Na časopisu mám nejradši, že ho tvoří mladí lidé, kteří to dělají, protože je to baví a vidí v tom smysl. Zároveň RK vychází už 25 let, takže se mi líbí ta kontinuita. A k tomu je tu pořád nějaká obměna.
Co vám šéfredaktorství časopisu dalo a vzalo?
T: Dalo mi spoustu zkušeností z redaktorské činnosti, třeba editování textů. Naučila jsem se, jak dělat články čitelnější pro čtenáře, a načerpala hodně technických zkušeností. Také jsem získala spoustu kontaktů ve skautském světě, které se vždycky hodí. Dostala jsem tři roky zážitků, redakční šátek a položku do životopisu. Nevím, jak moc je pro moje profesní zaměření účinná, ale je tam. Naopak jsem ztratila pár klidných večerů, které jsem mohla strávit v klidu koukáním na seriál.
K: Rozšířil jsem si schopnost spolupracovat se širokým spektrem lidí a zlepšil plánování, dlouhodobé i krátkodobé. Práce šéfredaktora mi dala vhled do fungování různých částí organizace a také spoustu kontaktů a kamarádství. Vzala mi nějaký čas a energii, ale mohl jsem si vyzkoušet nové novinářské žánry a postupy.
Práce šéfredaktora mi dala vhled do fungování různých částí organizace, spoustu kontaktů a kamarádství
Jakou jste dostávali zpětnou vazbu od čtenářů?
K: Většinou byla ve stylu, že obsah je „jo, v pohodě“. Podrobnosti jsme většinou obdrželi, když články čtenáře naštvou nebo se jim nelíbí. Což bylo třeba téma LGBT+ ve skautu. Myslím, že se ozvali rodiče s tím, že jim takové téma nepřijde vhodné pro skautský časopis.
Vzpomínám si také, že jeden člověk se ozval kvůli článku o tetování, u něhož jsem nečekal, že s tím někdo bude mít problém. Na druhou stranu nás občas někdo upozornil na nepřesnosti, například v článku o transgender tématu jsme používali zastaralý termín „transsexuál“. Za všechny podněty jsme byli velmi rádi.
