Skotačení

Autorka: Hana Brzobohatá

Myslíte, že se dá hmyzu ubránit suchým šamponem? Také jsme odpověď na tuhle otázku neznaly, a tak jsme ji letos v červenci vyrazily hledat. A tam, uprostřed Skotské vysočiny, jsme ji našly. Než jsme se s ní ale stačily vypořádat, hrnulo se na nás ze strání okolních kopců  dalších otázek,

 se ideálního počtu pláštěnek na 2 cestovatelky, množství organismusje lidský organismus schopný zvládnout a toho, jak dlouho se můžou

hojit štípance. A o čem je naše vyprávění? Právě o tom, jak jsme se ke kýženým odpovědím během našich 10 dní “skotačení” dostávaly./

Glasgow

Prší. Moje bunda podlehla hned prvnímu dešti a já cítím, jak se mi voda pomalu vpíjí do rukávů. Už 2 hodiny jsme v Glasgow a hledáme místo, kde strávíme první společný večer v zemi Nessie, vřesu a karamelek (ty jsme zakoupily hned při příjezdu).  Nebesa nám vydatně potvrzují první z mnoha varování, která naší cestě předcházely a my vcházíme do malého podniku naproti nádraží Glasgow Queen street. Promočené od hlavy k patě náhle stojíme uprostřed skupiny lidí, která sem, podle všeho, každý pátek večer chodí zpívat karaoke. Zpívají s vervou a zpravidla i s pivem. Neodpuzuje nás to, právě naopak. A tak začínáme poznávat Skotsko. Ne na místech, která nám internet doporučil k návštěvě (ty jsme kvůli dešti přesunuly na neurčito), ale v nádražní hospodě.

West Highland Way

Další den ráno už ale neleníme a nasedáme na vlak, který nás veze do městečka Milngavie, kde se nachází počátek naší cesty. Po Skotsku se totiž nebudeme toulat jen tak nazdařbůh, ale pokusíme se zdolat West Highland Way, 156 km dlouhou dálkovou trasu, která vede podél jezera Loch Lomond a posléze napříč Skotskou vysočinou. Podobné trasy, takzvané „treky“, se nacházejí všude možně po Evropě a my rády spoléháme na to, že lidé, kteří je vytyčili, znají svůj kraj a věnují přípravě o něco více času než my. Naše příprava pro ilustraci vypadala tak, že jsme se 2 měsíce rozhodovaly, kam vyrazíme. V dubnu koupily letenky, které nám za poměrně rozumnou cenu (cca 3. 500,-) umožní strávit 10 dní ve Skotsku, což znamená, že budeme mít čas na projití West Highland Way, ale i na několik výletů. V následujících týdnech se každá věnovala samostudiu, což v praxi znamená, že jsme si pročetly pár cestovatelských blogů. Samozřejmě se později ukáže, že jsme četly tytéž blogy a náš informační záběr tudíž nebude příliš široký. Máme navíc obě dvě nepříjemnou vlastnost nebrat příliš vážně některá varování, což výrazně ovlivňuje průběh našich cest. Na tomto místě bych zejména chtěla vyzdvihnout fakt, že Johy s sebou ve Skotsku vůbec nemá pláštěnku (tu igelitovou jednorázovou si dovolím nepočítat) a že byste v našich krosnách nenašli ani trochu repelentu. Později nejspíš pochopíte, proč vypichuji právě tyto dva atributy.

Prší

Znáte Loch Lomond? To je to jezero, ve kterém nežije příšera. Tedy údajně, neboť 2 dny pochodu po jeho březích nám dává dostatečný prostor pro tvorbu několika hypotéz, které se snaží vysvětlit, proč se Nessie přestěhovala právě sem. Důkazy pro to nemáme, neukázala se nám, ale při koupání cítíme obě podivné mrazení, které nemá nic společného s teplotou vody. Přibližně 2 minuty poté, co jsme se obě znovu oblékly, začíná pršet. Prší dlouho a hodně. Představa stavby stanu v dešti není příjemná asi nikomu, proto jsme vděčné, že se na West Highland Way nachází několik zděných chaloupek, takzvaných „bothy“, ve kterých můžete relativně pohodlně a zcela bezplatně přespat. Ve složení Slovensko, Skotsko, Česko tedy přečkáme noc v suchu a u krbu sušíme boty. Bohužel totiž musíme konstatovat, že ani pečlivá a několikanásobná impregnace ve skotském dešti neobstála. Po zbytek cesty nás, díky nocování v „bothy“, neprovází již pouze náš vlastní odér několikadenního pochodu, ale i výrazně uzená esence. Loch Lomond po třech dnech definitivně opouštíme a rozřešení jeho záhad necháme tedy na vás.

Havěť

Zelené stráně, na kterých se pasou chundelaté ovce, rozvážné (čti laxní až zpomalené) krávy a podivní černí kozli, nás ve Skotsku obklopují ze všech stran. Naši cestu to obohacuje o mnoho zábavy. Trasa totiž nevede kolem pastvin, ale přímo skrz ně. Zatímco se skotským přízvukem jsme se poprali poměrně hrdinně a během cesty nedošlo k výraznějším komunikačním šumům, skotu nerozumíme vůbec. Plaší se v nečekaných chvílích, nedůvěřivě si udržuje odstup, ale jindy nám naopak vychází vstříc, nebo poklidně leží podél cest. Po několika dnech bedlivého pozorování a pseudo-vědeckého výzkumu se shodujeme na další hypotéze. Skot se bojí pouze toho, co vidí. Pokud stojíte za jeho zády, ve slepém úhlu, za stromem, nebo snad sami trochu jako strom vypadáte, nechá to krávy zcela chladné. A pro ovce to platí dvojnásob.

A další havěť

Když se řekne Skotsko, ani jedné z nás se ale jako první ovce nevybaví. Vybaví se nám jiná havěť. Podstatně menší, početnější, avšak o to důmyslnější. Třetí večer našeho pochodu se setkáváme s tím, před čím nás varovali průvodci, blogy i zkušenější přátelé. Pochod jsme trochu z hecu a trochu z nouze přetáhly až do devíti hodin, což se výrazně podepisuje na naší, jinak převážně dobré náladě. Louka, kterou z jedné strany lemuje zurčící potůček a z druhé bouřící řeka se proto hned stává adeptem na naši dnešní ubytovnu. Už se obě vidíme při večerní koupeli v potůčku a nedočkavě kontrolujeme terén. Vlhké oblečení věšíme na okraj plotu a líně vytahujeme stan. Dále už je sled událostí poněkud rozostřený, neboť je zahalen velkým hejnem žravého hmyzu. Říká se jim „midges“, ale my jsme je označovaly mnohem peprnějšími anglikanismy… Nepublikovatelnými. Jde o muchničky (pakomárec skotský), které měří jen několik málo milimetrů, ale jejich dopad na náš večer je obrovský. Repelent s sebou nemáme, tak bojujeme suchým šamponem. Já mám sice s sebou prozíravě alespoň moskytiéru, ale „midges“ nad tímto lidským výdobytkem bohužel vítězí a dostávají se skrz ni na můj obličej, kde štípou hlava, nehlava. Stan máme postavený v rekordním čase, kolíky vyhodnocujeme jako buržoazní přežitek. Uvnitř obloukem přistanou naše krosny, těsně následovány námi. Oblečení obalené muchničkami jsme nechaly někde venku za sebou, a tak ležíme zavřené ve stanu pouze ve spodním prádle a s běsnými výrazy na sebe koukáme. Vteřiny ubíhají a my propukáme v hysterický smích, příhodu s „midges“ následuje jeden z nejveselejších večerů, jaké jsme spolu ve Skotsku prožily. Poraženy drobným hmyzem totiž zahazujeme veškerou únavu a špatnou náladu, protože absurdita nastalé situace nás dokonale odzbrojila. Takže upřímně děkujeme za příjemný večer, mrchy malý kousavý!

Vysočinou

Co potřebujete na zdolání Skotské vysočiny? O stanu, dobrých botách a nepromokavém oblečení se dočtete nejspíš všude. My vám ale z vlastní zkušenosti radíme ještě další vymoženost. Bez ní by se nám kilometry jistě zdály delší a se špatným rozpoložením bychom prohrály mnohem více bitev. Onou vymožeností je neustálá zásoba čokolády, nebo jiné laskominy, kterou máte v oblibě. Nikdy nezjistíme, o kolik hůř by se nám bez ní reálně šlo, ale ani to, kolik jsme jí celkem snědly. Toho se totiž asi nedopočítáme. Rozhodně ale díky ní trávíme mnohem více času obdivováním místního kraje v sedě, a to z prostého důvodu – protože za chůze by nám mohla zaskočit. Po několika dnech cesty se rozhodneme vyměnit spaní v divočině za pohodlí kempu. Ne, že by se nějak výrazně lišil kvalitou trávníku, či množstvím muchniček, ale mají v něm sprchu, pračku a hlavně sušičku! V půlce trasy se tedy konečně zbavujeme zátěže v podobě vody, kterou máme nasáklou v oblečení. Teplá sprcha je jen třešničkou na dortu. Počasí další den není o moc přívětivější, a tak se v rámci motivace rozhodneme do následujícího městečka přiblížit vlakem. Nejsme tu proto, abychom si odškrtávaly každý kilometr, ale proto (a teď to bude znít jako klišé), abychom jednou měly na co vzpomínat. Motivace nejspíš zafungovala, protože ten den se přehoupneme přes magických 30 km, což se nám doposud nepovedlo. Posledním úsekem je navíc náročné Ďáblovo schodiště, nejvyšší bod celé naší trasy. Že se jedná o vrchol West Highland Way ale díky naší mizerné přípravě zjišťujeme až při psaní tohoto textu. Vidíte, jak se to vyplácí? Člověk sám sebe překvapí ještě měsíc po návratu z cest… A navíc se tím vysvětluje ten nádherný výhled.

Na konci cesty

Konec West Highland Way se nachází ve městečku Fort William, které leží kousek pod horou Ben Nevis (nejvyšším vrcholem Velké Británie). My stanujeme v kempu přímo na jejím úpatí, pijeme zaslouženou Coca-colu a uvažujeme, co s následujícími třemi dny, které nám zbývají do odletu. Máme tipy na několik výletů, které jsme po cestě posbíraly od ostatních skotačících chodců. Kromě výstupu na Ben Nevis nás láká Edinburgh, železniční viadukt v Glenfinnan a znovu Glasgow. Není nutné dlouho váhat, dokonale se shodneme a vrchol hory necháváme za sebou. Viadukt v Glenfinnan je totiž místem, kde se natáčel Harry Potter, a to si prostě nemůžeme nechat ujít. Třeba tam zrovna stopneme Bradavický expres, takovou šanci nesmíme propásnout! Později toho dne se ale bohužel ukáže, že nestopneme ani expres, ani nic jiného. Přesně hodinu se totiž marně pokoušíme stopnout auto, které by nás vzalo zpět do Fort William, odkud jezdí vlaky směrem na Glasgow. Dopravním prostředkem se nám tedy znovu stává vlak, líheň zajímavých setkání. Tentokrát zde natrefíme na skupinu českých turistek, které nás obohatí informací, že je dnes možná nejideálnější počasí pro výstup na Ben Nevis za dlouhou dobu. Nás to ale ani trochu netrápí a znovu se vzájemně utvrzujeme v tom, že tu nejsme abychom si odškrtávaly vrcholy, ani kilometry. Z okénka vlaku pak pozorujeme trojici majestátních jelenů a nemůžeme se dočkat závěru našeho dobrodružství, které se odehraje v kulisách Edinburghu.

Skotačení

Počátek podzimu nutí k čím dál častějšímu vzpomínání na naše letní dobrodružství, což je v období vzrůstajícího shonu jeden z pozitivních dopadů naší cesty. Chuť karamelek, zápisky v deníčku politém černým čajem, pocit, že vaše boty už nikdy nebudou suché a jizvy po desítkách rozdrbaných štípanců nás tam pořád vracejí. Nemůžeme říct, že by se nám podařilo na těch pár stránkách vylíčit všechny příhody, které jsme prožily, ale to ani nebylo naším záměrem. Koneckonců, bude pro vás nejlepší, když si „zaSkotačit“ pojedete sami.

/infobox – medajlon + dvě profilové fotky/

Hany a Johy