Tvořím si svůj vesmír Korba

autor: Vendula Karásková – Willy

Roverská akce, založená na samostatnosti a odpovědnosti účastníků, bez organizovaného programu a servis týmu, to přesně je Korbo. Koná se každoročně od roku 2016 na konci září. Letošní ročník byl v termínu od čtvrtka 23. do neděle 26. září v areálu kolem lomu Srní u Hlinska.

Účastnila jsem se mého prvního Korba, vlastně to byla jedna z mých prvních velkých akcí, proto jsem byla nervózní. Škola mi na klidu moc nepřidala, protože jsem tam chodila už v maskáči a lidé se na mě divně dívali.

Až po cestě, když se vlaky a autobusy plnily lidmi v khaki kalhotách, s velkými krosnami a oranžovými šátky, jsem se začala cítit líp. Poslední přestup před stanicí Hlinsko v Čechách už zaplnili snad jenom skauti. Atmosféra ve vlaku byla naprostým protipólem dopoledního napětí v Praze. Každý tam mluvil o minulých ročnících, lidech, na které se těší a co koho zajímá za program.

Ukázalo se ovšem, že dostat se až na tábořiště vyžaduje ještě pár kilometrů chůze od železniční stanice a já měla skoro vybitý mobil. Naštěstí mě kamarád, který přijel dřív, vyzvedl u vlaku. Jeho okamžité nahození směru a jistý krok asi působily dost sebevědomě, protože po pár desítkách metrů jsem si všimla, že za námi jde v houfu prakticky celý zbytek lidí z vlaku. „Poslyšte, nevíte, kudy se jde na Korbo? Protože my s Willy fakt netušíme!“ zavolal kamarád zpátky, když jsem ho upozornila. Většina hloučku se rozesmála.

Začalo první seznamování, míchání lidí a povídání si. V téhle náladě jsme asi za půl hodiny zavalili registrační stan před vstupem do areálu lomu Srní. Největší fronty byly u kontroly bezinfekčnosti, na kterou se opravdu striktně dbalo. Pár lidí skončilo i mimo stanové městečko, protože jim ještě nepřišly výsledky jejich testů na covid.

Neočekávaný dýchánek, aneb sejdeme se u čajovny

Největší prostor zabíralo stanové městečko vedle louky, na které se odehrávala většina programů. Městečko zároveň stálo naproti lomu, který není nijak zvlášť velký, ale na jízdu na kánoi a plavání úplně stačí. Mezi lomem a loukou bylo náměstíčko, nejrušnější prostor na Korbu, tam byla čajovna, bar, dýmkárna, stan zdravotníků a snad nejdůležitější místo: nástěnka. Na velkých kovových tabulích visely karty se jmény a popisy programů, podle toho, jak je účastníci registrovali před zahájením akce. Někteří tvořili program i přímo na místě. Každý takový organizátor musel sám vypsat a zařadit lístek na tabuli.

Ve čtvrtek se ještě žádný rozruch kolem programů nekonal. Se setměním se všichni nahrnuli do baru Rozlitý soudek a do čajovny. V té byl nával tak velký, že obsluha hledala pomoc i z řad původních zákazníků. Tak jsem se úplně neplánovaně ocitla první večer s kamarády z naší skupinky, Pepou a Sykym, za pultem čajovny. Pepovi se o té práci málem i zdálo. „Jeden nutban a dva labužníci bez oliv – jen, co jsem zaslechl objednávku, už jsem chystal ingredience na zmíněné toasty. Kromě mě přislíbilo pomoc v průběhu Korba ještě asi 30 lidí, kteří s radostí připravovali toasty a čaje až do roztrhání těla,“ popisuje svoji zkušenost s obsluhováním.

Jdeme si zaplavat

Už v pátek ráno jsem si všimla, že na Korbu letí čas jinak. Hodinky prakticky nejsou třeba, pokud tedy člověk sám nevede nějaký program. Ale i tak se na ně dá snadno zapomenout. Když jsme v pátek dopoledne málem prospali tetování henou, neměli jeho organizátoři problém nechat větší skupinky po sobě čmárat ornamenty a nápisy o hodinu déle, než bylo v plánu. Záleželo na domluvě.

Jeden z programů ovšem na domluvě téměř ztroskotal. Původně bylo na noc z pátku na sobotu plánované velké noční koupání, ovšem organizátoři zapomněli program nahlásit zdravotníkům kvůli nutnému dozoru. Večer tak zaplnilo promítání filmů v dýmkárně, neodmyslitelná čajovna a kytarový kroužek v baru. Během toho všeho se z náměstíčka vytratily menší skupinky v ručnících, které se i tak rozhodly užít si noční plavání. Byla jsem mezi nimi. Odraz hvězd plave po noční hladině, temný lom se v noci zdá nekonečně hluboký a voda příšerně studená, jako by tělo při plavání bodala spousta malých jehliček.

Atemi, to znamená úder

Rychle se projevilo, že systém Korba vede k větší samostatnosti, například u zmíněných zdravotníků. Většina z nich byli, stejně jako obsluha v čajovně, účastníci. Velkou část víkendu strávil jako zdravotník i bratr Veve, který držel službu pro případ potřeby. „Je třeba ocenit odpovědnost všech účastníků, protože během mých směn jsem nemusel řešit téměř žádná poranění, ani nikoho tahat ze studené vody,“ dodává Veve.

V sobotu přišel čas na sportovní program, na který se těšilo snad nejvíc účastníků – judo. Pod odborným vedením Hacka jsme se učili, jak s protivníkem efektivně praštit o zem a postarat se, aby už do konce zápasu nevstal. Povely k úderům nebo k odpočinku dával japonsky. Nevynechali jsme ani samostatné zápasy. Působily dost surově a s dobrým parťákem také takové byly. Blok byl opravdu dlouhý a intenzivní, většina z nás vydržela prakticky celé dopoledne.

Po udělení posledních rad jsme kolem poledne, s modřinami na předloktích od neustálého házení protivníků přes rameno, zamířily s kamarádkou Vajánou do stanového městečka. „Nechcete chleba?“ zastavilo nás volání uprostřed cesty k našemu táborovému kruhu. Před velkým stanem si jedna skupinka uspořádala spontánní program. Během oběda učili kolemjdoucí, jak upéct chleba v kotlíku nad žhavými uhlíky. S Vajánou jsme se přidaly k programu, ovšem já jsem chleba nedopekla. Odpoledne byl program ochutnávání kávy, na který jsem se moc těšila, ale kamarádka vytrvala, a díky ní můžu potvrdit, že dobrý, navíc křupavý a nadýchaný chleba se dá udělat i v prostředí tábořiště, a to docela snadno.

Nepřestat (si) hrát

S příchodem tmy zase začaly ožívat vchody do Rozlitého soudku, dýmkárny a čajovny. Byl poslední večer na Korbu a všichni jsme si ho hodlali užít.

Kytarový jam v baru ze začátku jenom podkresloval naše klání v deskových hrách. Možná by mohlo překvapit, kolik z nás se i přes skvělý koncert vedle posadilo ke stolům s Carcassonne a kartami. Po téhle zkušenosti můžu říct, že i UNO je skvělý prostředek na stmelení kolektivu neznámých lidí.

Až když večer pokročil, přesunula jsem se s ostatními do vedlejšího stanu s kytarami. S pár dalšími jsem nakonec v noci porušila atmosféru táborového kruhu a začali jsme tančit. Život na náměstíčku a mezi hvězdami u lomu vydržel tentokrát až do brzkých ranních hodin. Ráno přišel běžný ruch při balení. Každý odjel jindy a na jinou stranu. Určitě jsem se nestihla se všemi rozloučit. Z areálu jsem odjela přesně v poledne, kdy už byla většina budov Korba 2021 srovnána se zemí.

Ve čtvrtek dopoledne jsem si ani nezvládla představit, co všechno mi nadcházející víkend nabízí. Slyšela jsem o Korbu jen, že je: volné, zkažené, hodně rozjeté, až moc hlučné, fyzicky náročné… to rozhodně není, nebo rozhodně je – záleží na každém, jak rozvíjí sám sebe, jak se vzdělává, jaký si utvoří svět. Korbo je jen takový čtyřdenní mikro vesmír, kde všechno jde podle představ každého účastníka. Jaké je skutečně Korbo nedokážu popsat celým článkem, natožpak jedním slovem. Pro každého je Korbo jiné, záleží na každém, jaké ho chce mít a jaké si ho udělá!