Autorka: Antonie Bakošová – Tonča
Uran. Kdo by neznal tento silně radioaktivní prvek, který má v průběhu historie nepřímo na svědomí spousty lidských životů? Když se řekne radioaktivní prostředí či úmrtí spojené s radiací, většině z nás se nejspíš vybaví výbuch jaderné elektrárny v Černobylu. Když se řekne sousloví uranové doly a to, že se dříve trestali lidé právě tam, pokýváme hlavou a potvrdíme, že jsme něco takového už slyšeli. Fakt, že v ČR byly v minulém století takových trestaneckých táborů desítky, a že nebylo zas tak těžké se tam dostat, už někoho překvapit může. Dnes, desítky let po jejich uzavření, se do jednoho takového tábora můžete jet přímo podívat.
Cesta do lesů
Památník Vojna se nachází uprostřed lesů, mezi vesničkami u Příbrami. Pokud byste jeli na místo veřejnou dopravou, pravděpodobně vystoupíte na autobusové zastávce ve vesnici Lešetice a vydáte se po silnici až k samotnému památníku. Už cestou si můžete všimnout tabulí naučné stezky Po stopách politických vězňů, která vás provede blízkým okolím a přiblíží osudy československých obyvatel, kteří mají s pobytem v táboře osobní zkušenost. Po dvou kilometrech dojdete na mýtinku, kde váš pohled strhne velká cedule Prací ke svobodě a vy víte, že jste správně. Vstupujete do areálu, jako byste opravdu vcházeli do komunistického trestaneckého tábora. Obrovský ostnatý plot, ostřelovací zóna, cedule s varováním před palbou, velké posedy s výhledem do okolí pro zmerčení jakéhokoliv pokusu o úprk. Dřevěné podlouhlé stavby vyvolávají dojem, jako by tam stály už přes sedmdesát let. Přejdete malé parkoviště pro návštěvníky a vydáte se do jednoho z moderněji vypadajících domků, kde vás pozdraví milý pán a prodá vstupenku, studentskou za dvacet korun. Během čekání na celou hodinu, kdy pravidelně začínají prohlídky, si ještě stihnete prohlédnout menší expozici o letech 1939 a 89 v Příbrami. Pak už vás ale průvodce vytáhne ven a vy se na vlastní kůži ocitnete v polovině 20. století v největším táboře nucených prací v tehdejším Československu.
Prohlídka začíná nahlédnutím do historie tábora, která se začala psát na konci 2. světové války. V tu dobu byl u Lešetic vybudován tábor pro německé válečné zajatce. Proč v okolí Příbrami je zřejmé: v oblasti byl velký výskyt uranové rudy. Po odsunu Němců z tehdejšího československa podle mezinárodních smluv o vydávání válečných zajatců se v táboře uvolnilo místo pro stovky horníků a pracovníků, kteří měli těžit onu radioaktivní rudu. Všem bylo ale jasné, že za normálních okolností do uranových dolů nikoho dobrovolně nedostanou. Tak se zrodil nápad, tehdy už k moci nastupujících komunistů, poslat tam odpůrce režimu a ty, kteří se jim zrovna nehodili. Protiprávně a bez soudu internovaní lidé tak byli využíváni k plnění úkolů v dolech a k potřebnému chodu tábora, včetně jeho rozšiřování. V roce 1951 pak došlo k lehké reorganizaci, kdy v rámci „zlegalizování“ postupů v táboře dostal Tábor nucených prací Vojna název Nápravně pracovní tábor Vojna a přeměnil se tak na vězeňské zařízení. Od té chvíle tak komunistům procházela likvidace tisíců lidských životů až do roku 1961.
Pod přísahou mlčenlivosti
Samozřejmě v rámci propagandy a šíření dobré pověsti komunistů bylo pro širokou veřejnost naprosto nemožné dozvědět se, co se doopravdy za ostnatými dráty děje. Ostatně ani ty dráty pro ně nebyly známé. Všichni věděli, že se oficiálně vězni posílali do nápravných zařízení, co to ale přesně znamenalo, bylo přísně tajné a každý, kdo byl na nápravu poslán, se musel zapřísáhnout k naprosté mlčenlivosti. Když chtěl vězně někdo navštívit, z pravidla nejbližší rodinný příslušník, znamenalo to složitý a kontrolovaný proces trvající v extrémnějších případech až měsíce. Nejdřív jste si museli o takovou návštěvu zažádat, následovalo zhodnocení vaší osobnosti, kontrola, zda plníte plán, jestli se s vámi nevážou nějaké problémy. Po schválení žádosti byl váš příbuzný kontaktován, do schránky mu přistál dopis s přesným časem a místem, kam se má dostavit. Tam ho v určený den a hodinu vyzvedlo komando a odvezlo vojenskými vozy pryč. Kam, to už se člověk neměl šanci dozvědět. Údajně to byla místa v okolí tábora, kde ale nešlo ani náznakem identifikovat to, kde by se mohlo nacházet. Na samotné setkání jste měli jen pár minut a s plným dohledem nad vaším rozhovorem. Když jste se náhodou zmínil o táboře jinak, než jako o naprosto idylickém místě, kde chce žít každý, přihlížející dozorčí vás nenápadně upozornil. Pak bylo po všem a vy jste svého příbuzného zase několik let neviděli.
Délka pobytu byla v rozmezí měsíců až let. Nebylo výjimkou, že vás tam poslali na kratší dobu a postupně pobyt prodlužovali. Trvalé následky z pobytu v táboře si však odnesl v podstatě každý, nehledě na délku trestu. Každodenní kontakt s radioaktivní rudou, minimální příjem jídla a drsné podmínky netěsnících ubikací a nepřiměřených trestů za sebemenší prohřešek vedl k tomu, že se často člověk po návratu už nikdy nevzpamatoval.
Prací ke svobodě
Je smutné říct, že nemalou část táboru zaplňovali právě skauti. Členy Junáka měli komunisté obzvlášť v hledáčku, takže posílali do táborů v podstatě kohokoliv, kdo se jakýmkoliv způsobem k hnutí hlásil. Tak se stalo, že za organizaci ilegálních aktivit a pokusů o převrat a vzpouru prošli komplexem desítky až stovky skautských vedoucích a jejich kompliců. Jejich příběhy a okolnosti, včetně jmen odsouzených si též můžete prohlédnout a přečíst v jedné z expozic, která byla v Památníku zhotovena příbramskými skauty. Jen předem varování, bude vám opravdu běhat mráz po zádech.
Výlet může být zajímavý pro tebe, tvé kámoše či rodinu, případně i s partou starších skautů a skautek si to užijete, a navíc se z návštěvy dá následně vytvořit fajn smysluplný program k zamyšlení. Můžu zaručit, že i bez organizovaného programu vznikne po odchodu zaujatá diskuze. Dost ale ke spoilerům a výletům zdar!
Zdroj fotografií: Památník Vojna Lešetice
